Jeho dobové kryptoportréty najdeme po celé Evropě. Asi nejznámější z nich je freska od Piera della Francesky v Tempio malatestiano v Rimini, zobrazující Sigismonda (česky Zikmunda) Malatestu, jak klečí před svým patronem, arelatským králem sv. Zikmundem. Světec má rysy v té době již mrtvého císaře.
Husitská obrana Vítkova před 600 lety odolala náporu křižáků. I tak získal Zikmund svatováclavskou korunu |
Zikmundova fyziognomie byla inspirací pro řadu postav znázorňujících představitele světské moci už za jeho života – od kostela sv. Klementa v Římě k Hronskému Beňadiku v Horních Uhrách, od slavného Gentského oltáře bratří Van Eycků až po málo známý oltář sv. Barbory z Kalanti ve vzdáleném Finsku. Pro mnoho lidí patnáctého století se právě Zikmund stal archetypem panovníka.
Čím si vysvětlit moc jeho obrazu? A naopak, čím si vysvětlit Zikmundovu negativní image v Čechách? Vždyť pověst „lišky ryšavé“ patří k vůbec nejhorším reputacím jakéhokoli státníka v českých dějinách.
Problém je v samotném konceptu českých dějin. Zikmundova černá legenda kotví už v líčení současníků. Za její plné rozvinutí ale vděčíme historiografii 19. a 20. století, vyznávající liberální, nacionalistické a posléze marxistické paradigma. Historikové vycházeli z postojů rodících se národních societ, které zároveň sami pomáhali utvářet.
Rozhodně si nemyslím, že bychom měli jít kácet Palackého pomník. Výsledkem ale je vytvoření jakoby několika Zikmundů: jinak vypadá Zikmund Maďarů, jinak Rakušanů, jinak Němců, jinak Čechů – vždy podle toho, jak se zapsal do „dějin“ toho konkrétního etnika. V posledních desetiletích poznání Zikmundovy osobnosti vzrostlo. Ještě nedávno historikové chápali záchvaty zuřivosti jako projev Zikmundova charakteru. Dnes je berou spíš jako projev „ceremoniálního hněvu“, ritualizovaného projevu panovnické moci.
Daleko důležitější je ale změna v hodnocení sociální dynamiky tehdejší společnosti. Ve starší literatuře převládalo černobílé dělení na dobrý/špatný, pokrokový/reakční, mechanicky přiřazené k polaritě husitský/katolický. Dnes je daleko zřejmější, že polarita mezi husitstvím a katolictvím je výsledkem spíše práce moderních protestantských historiků. Nejenže Zikmundovi nevadilo přijímání z kalicha. Zikmund byl přesvědčen, že církev je třeba reformovat, možná silněji než řada „husitů“.
Těžko překonatelné mistrovství
První díl Zikmundova životopisu se čte jako scénář dobrodružného, místy pak akčního filmu. Přes dílčí porážky, z nichž největší byl jím nezaviněný debakl spojených křesťanských armád v bitvě proti Turkům u Nikopole, dokázal vždy znovu vstát. Až po roce 1404 se Zikmundovo postavení jako uherského krále stává stabilním. Roku 1410 je zvolen německým králem. Usiluje o reformu říše, oproti velkým knížatům se chce opírat spíš o města a rytíře.
Jádro táborského polního vojska přešlo do Uher, kde hájilo hranici proti Turkům. Ve službách umírajícího Zikmunda |
Jedním z vrcholů jeho diplomatických aktivit byla podpora kostnického koncilu. Do českých srdcí se tento koncil nezapsal šťastně. Pro zbytek Evropy to bylo zlomové jednání, které ukončilo rozvrat západu. Koncil byl výjimečně demokratický v tom, že jeho jednání se neúčastnili jen biskupové, ale také opati a teologové. Mimo jiné odhlasoval zrušení papežského monarchismu, když deklaroval, že se představitelé křesťanstva mají scházet periodicky a být skutečnou protiváhou papežského úřadu. Je ironií osudu, že letos to je 55 let, co skončil poslední koncil, a papežská autokracie je v církvi silnější než kdykoli předtím.
V dobách, kdy neexistoval rozdíl mezi panovníkem a státem, Zikmund vzal smrtelně vážně za svůj ideál křesťanského vládce jako ne pouze krále, spravujícího omezené území, ale univerzálního imperátora, zodpovědného za osud celého křesťanstva. Byl to on, kdo prosadil usnesení kostnického koncilu do politické praxe. Podařilo se mu to ne silou zbraní, ale diplomacií, v níž dosáhl těžko překonatelného mistrovství. Jeho itinerář pokryl většinu křesťanského západu a jeho nadregionální vazby zahrnuly i muslimské vládce na Blízkém východě a na hranicích Střední Asie.
Usmíření s Čechy
Nemá cenu ptát se, zda byl Zikmund posledním středověkým, nebo prvním novověkým politikem. Pokud v jeho dlouhé a nesmírně komplexní politické praxi můžeme hledat nějaké konstanty, pak to byl zájem o technické inovace či podpora měst.
Vrcholem Zikmundovy cesty ale byla poslední léta jeho života, kdy podporoval další koncil a kdy dosáhl nejen římské korunovace na císaře, ale také usmíření s Čechy. Tehdy se k němu upnuly naděje italských intelektuálů, jako byl Antonio Roselli, jenž ve svém spise o monarchii nastínil představu silné, nezávislé univerzální vlády nadřazené partikulárním zájmům i vlivu církve.
Mikuláš Kusánský Zikmundovi věnoval traktát O všeobecné svornosti. Byl to právě tento Zikmund, jenž se pro tolik umělců napříč Evropou stal ztělesněním skutečného císaře.
Zikmund nebyl apokalyptickou šelmou. Byl obratným pragmatikem, který zároveň dokázal jít za myšlenkou obecného prospěchu a uměl ji také prosadit v na tu dobu globálním měřítku. Je zneklidňující, že právě tento typ politika u nás došel tak malého uznání.
