Když architekt František Schmoranz v roce 1885 stavěl honosnou vilu pro hraběte Jiřího Larische-Mönnicha, nemohl tušit, že se za pár desítek let z jejího sklepení stane vězení a z parku popraviště. A že mezi 194 popravenými bude i jeho pravnučka Anička Žváčková.
Hrabě Larisch si nechal rodinné sídlo postavit v Pardubičkách nedaleko Pardubic, budova to byla tak honosná, že se jí už během stavby začalo říkat Zámeček. Hraběcí rodina pak ve svém sídle pravidelně hostila evropskou šlechtu, která do Pardubic přijížděla na podzimní parforsní hony.
V roce 1897 koupila vilu rodina Henckelů von Donnersmarck, kteří v ní žili až do roku 1928. O dva roky později si vilu pronajal hrabě Leopold Fugger von Babenhausen, který ale 14. října 1935 ze Zámečku náhle zmizel. Jeho další osud se psal v řadách wehrmachtu. Dodnes se spekuluje o tom, zda byl Fugger německým špionem, či nikoliv.
Ještě před vypuknutím druhé světové války Zámeček koupilo město Pardubice a umístilo do něj jezdecké jednotky Školy důstojníků v záloze. Ty na Zámečku působily až do nacistické okupace.
Schutzpolizei a popravy
Za války se v Larischově vile zabydlel záložní prapor německého policejního pluku tzv. Schutzpolizei. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byly v parku vily vztyčeny tři kůly a u nich probíhaly od 3. června do 9. července 1942 popravy.
V tomto krátkém období bylo zastřeleno 194 českých vlastenců, mezi jinými i pravnučka slatiňanského architekta a stavitele Larischovy vily Františka Schmoranze Anička Žváčková. Těla popravených byla za nepřetržitého dohledu gestapa odvezena do pardubického krematoria, spálena a popel vsypán do řeky. V parku Zámečku byli postříleni také obyvatelé osady Ležáky.
Nacisté zničili Ležáky 24. června 1942 jako trest za pomoc parašutistům z výsadku Silver A. Ležácké obyvatele odvezli do pardubického Zámečku a zavřeli do sklepa, bylo mezi nimi i 13 dětí. V podvečer donutili ženy přivést děti na dvůr, naložit je do autokaru a vrátit se zpátky do sklepení. Všechny muže a ženy starší 15 let zastřelili ještě toho dne.
Děti byly odvezeny do Prahy do Dykovy ulice, kde byl tajný útulek gestapa. Tam byly vyšetřeny, zda mají árijské rysy. Selekcí prošly jen sestry Šťulíkovy a byly nabídnuty k osvojení. Ostatní děti poslali nacisté na smrt, s největší pravděpodobností zemřely ve zplynovacích vozech nedaleko Chelmna nad Nerem.
Jarmilu Šťulíkovou si z dětského domova vzala německá rodina Paetelových. Přijali ji s novým jménem Camilla Paetel jako své třetí dítě a Jarmila u nich čtyři roky žila v bezpečí normální rodiny. Paetelovi po skončení války zareagovali na výzvu úřadů a nahlásili, že vychovávají svěřené dítě. A tak pro Camillu jednoho dne přijel vojenský džíp.
„Viděla jsem ho z okna,“ vzpomíná dnes 80letá Jarmila, provdaná Doležalová, „myly jsme s maminkou nádobí. Maminka si utřela ruce do zástěry a vyšla před dům, tam mluvila s nějakým mužem v uniformě a pak se vrátila domů. Sbalila mi školní tašku, přidala do ní ručník a stříbrnou lžičku a odvedla mě k autu.“ Tam si ji převzal kriminální inspektor Josef Ondráček a šestiletou Jarmilu přivezl zpátky do Československa.
Z Německa byla podobně vrácena i její sestra Marie, návrat to ale nebyl nijak veselý. Děvčata mluvila pouze německy a doma je čekal jen dědeček, který přežil věznění v koncentračním táboře Buchenwald, a strýc. Postarat se o dvě malé děti v poválečné bídě nebylo snadné. Pomohli jim tenkrát někteří sousedé ve Včelákově a také Lidická společnost.
Obě sestry vystudovaly pedagogickou školu v Litomyšli a celý život prožily na dohled od své rodné vesnice. Jarmilu osud připravil o maminku hned dvakrát, a možná právě proto se později ona sama stala maminkou sedmi dětí.
Společnost za záchranu Zámečku a legionáři
Ještě před koncem války byl do objektu Zámečku umístěn český útvar požární policie. Ihned po válce se z popraviště stalo pietní místo, lidé přinášeli květiny a zapalovali svíčky. Hlavním řečníkem na prvním pamětním shromáždění byl Bohumil Laušman, poválečný ministr průmyslu, který měl k mnoha obětem popraveným během heydrichiády na Zámečku blízký vztah.
V roce 1949 byl na místě popraviště odhalen památník, u kterého se pak každoročně vždy ke konci června pořádala pietní setkání připomínající ležáckou tragédii.
Do Larischovy vily a přilehlých objektů se krátce po válce nastěhovali studenti Školy důstojnického dorostu. Československé armádě zůstaly tyto prostory až do roku 1956, kdy Larischovu vilu získal národní podnik Tesla, který do ní umístil administrativu.
V parku během následujících let vyrostly výrobní haly, které byly vzhledem k utajené výrobě radiolokačních zařízení oploceny a střeženy. Tím došlo k trvalému oddělení Larischovy vily od popraviště a hraběcí sídlo bylo po několik desetiletí veřejnosti nepřístupné.
Po konkurzu Tesly přešla vila do rukou tchajwanské společnosti Foxconn. Aby nedošlo k její devastaci, byla v roce 2008 prohlášena za městskou kulturní památku. O Larischovu vilu měly totiž v tu dobu zájem i soukromé subjekty, které plánovaly v jejích sklepích skladovat víno, případně zřídit restauraci.
Na záchranu Zámečku coby důležitého historického místa vznikla společnost stejného názvu, a ta v roce 2014 oslovila Československou obec legionářskou, aby se pokusila od Foxconnu budovu koupit. Tehdejší vedení Foxconnu podpořilo záměr vybudovat v Larischově vile muzeum heydrichiády a prodalo Zámeček za symbolickou jednu korunu.
Československá obec legionářská Larischovu vilu opravuje. Pro veřejnost ji otevírá i v době rekonstrukce dvakrát ročně, na konci června během pietní vzpomínky na ležáckou tragédii a na podzim během Dnů evropského dědictví.
