Hlavní obsah

Operní režisérka Veronika Loulová: Snažíme se ukázat, že hudba je jen jedna

Právo, Andrea Zunová

Opera rozezvučí prostory bývalého Stalinova pomníku na pražské Letné. Dvořákovu Rusalku tam 6. srpna v novém hávu uvedou členové spolku Run OpeRun. Uměleckou ředitelkou spolku je operní režisérka Veronika Loulová.

Foto: Kristýna Kůlová

Veronika Loulová je operou přitahována již řadu let.

Článek

Budete hrát Rusalku, ale nemá být klasická. Jak si ji představit?

Nechci říct, že budeme Rusalku dělat neklasickou, protože to bereme dost vážně. Ale samotné to dílo je lyrické a abstraktní. Chceme ukázat, jak ho vidíme my, převážně vysokoškolští studenti, kteří končí nebo jsou čerství absolventi. Budeme pracovat s jinými nástroji, než je, dejme tomu, v klasické opeře zvykem. S abstrakcí, minimalismem, 3D animacemi.

Jako hlavní scénografický prvek bereme podstavec po Stalinově pomníku, který skýtá scenérii vhodnou divadla. Je to skoro jako ze starého antického divadla. Chceme dát najevo, že se hlásíme k opeře, že to je i naše věc, i my k ní máme co říct, máme o ni seriózní zájem a jsme schopni nabídnout nějaké novější prostředky.

Je to vyjádření vašeho hesla Když nepřijdete na operu, opera přijde za vámi?

Přesně tak. Proto jsme si vybrali i to místo. Chodí na ně spousta lidí, kteří poslouchají třeba jiný typ hudby, a my se jim snažíme ukázat, že hudba je jen jedna, a že když třeba prostředky, kterými se ukazuje, nejsou zastaralé, i klasická hudba může být moderní.

Také že může být pro všechny, nejen pro jednu skupinu lidí...

...která ji zneužívá ke svému snobismu. Snažíme se klasickou hudbu i trošičku očistit. Některé cesty jsou zesměšňující, některé ji naopak chtějí otevřít co největšímu počtu lidí a ukázat ji se vší vážností. Ne že bychom si ze sebe neudělali legraci, ale nikdo z našeho týmu nechce primárně šokovat nebo udělat něco, aby se o nás co nejvíc psalo a podobně. Tvořili jsme přirozeně a překvapivě, celé to bylo pro nás z uměleckého hlediska jednoduché.

Co máte na mysli jinými nástroji, o kterých jste mluvila?

Myslím jiné nástroje k představení opery. Jelikož se skládá ze všech uměleckých forem, které je možné si představit, ve všech odvětvích se snažíme zahrnout aktuální a moderní přístup. Dejme tomu třeba make-up artist je většinou v opeře podružná profese. My ji stavíme na roveň všem ostatním. Máme i záštitu od make-up institutu, máme maskérky, které předvádějí umění.

3D animace je také věc, kterou v operních domech moc často nenajdete a starší generace s ní neumí dobře pracovat. Myslím, že je jedním z nástrojů, který bude proti ostatním dost inovativní. Pracujeme dost minimalisticky a používáme především symboly, což nám opera jako forma dovoluje. Mnohem méně ilustrujeme a víc dáváme divákovi možnost pochopit vtip, který v tom je.

Jak dlouho trvá Rusalku připravit?

Takové projekty trvají asi rok. Rok dopředu se musí žádat o finanční podporu. Pak pracujeme s umělci, produkčním týmem, který dohaduje a dolaďuje podmínky, a poslední fází jsou interpreti, kteří se role učí a zkoušejí. U Rusalky je to trošku jiné, protože jsme ji už jednou uváděli na Povaleči. Chtěli jsme ji také uvést v Praze, ale tím, že je v diametrálně odlišném prostředí, je to nakonec nová inscenace.

Co máte v plánu po Rusalce?

Teď je to náročnější, protože se posouvaly celé sezony. Bojujeme s tím, abychom dodrželi, co jsme slíbili. Ale poprvé se pouštíme do autorské věci, kdy Vilma Bořkovec, režisérka a choreografka, píše libreto a Václav Havelka a Kryštof Kříček z kapely Please The Trees píšou hudbu. Finálním dílem má být opera. Plánujeme ji uvést v březnu.

Minimálně jednou za rok chceme dělat velká open air představení. Nemáme domovskou scénu. Je pro nás zábavnější udělat jednu nereprízovatelnou akci, na kterou se soustředíme celý rok.

Je možné ještě zažít servírku, která v restauraci přinese kávu, nebo kuchaře, který vykoukne od práce v kuchyni a oba začnou zpívat árii? Pokračujete v těchto akcích?

Pokračujeme v nich hlavně v soukromé sféře, ve které se chytly. Tím si vlastně vyděláváme na projekty. Začali jsme s tím ze začátku hlavně proto, abychom lidi k opeře nějakým způsobem přivedli. To se nám podařilo.

S Run OpeRun jste začala v teenagerských letech. Co vás k ní přivedlo?

Od malička jsem nevěděla, jestli budu dělat výtvarné umění, hrát nebo zpívat. V opeře jsem vyrůstala, můj otec v ní pracoval. Možná to byla pro mě nejpřirozenější forma vyjadřování a to, že jsou v ní obsažené všechny složky, mi vyhovuje.

Když jsem zjistila, že existuje tak bizarní obor, jako je operní režie, řekla jsem si, že to je přesně pro mě. Když jsem se na ni hlásila, zjistila jsem, že se hodně mých kamarádů hlásí na umělecké školy a nemají žádné portfolio. Začali jsme dělat projekt Studentská opera. Shodli jsme se, že v opeře se můžeme předvést všichni, a začali jsme s různými menšími projekty, abychom byli připraveni na studium.

Když jsme se na školy dostali, měli jsme už nějaké zkušenosti s operou a řekli jsme si, že v tom budeme pokračovat. A tak vznikl Run OpeRun.

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám