V jejich éře mohl publikovat jen krátce v době uvolnění v 60. letech. Nezabýval se politikou, byl chudý a živil se těžkou prací jako drobný soukromý zemědělec na malém statečku v údolí u Havlíčkova Brodu. Tam žil se svojí ženou, francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou a později s dvěma syny Jiřím a Danielem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Petrkov, vláda a Bohuslav Reynek

Mocipánům vadilo, že tvořil po svém a že jeho dílo je protkané náboženskými motivy, ne pro okrasu, ale jako projev upřímné víry. Když v roce 1971 zemřel, jeho práci znala jen hrstka přátel a obdivovatelů, kteří rozpoznali kvalitu jeho tvorby. Širší veřejnost o něm nevěděla.

Smrtka po tabáku

V roce 2014 na výstavě ve Valdštejnské jízdárně, kde visely jeho obrázky vedle děl Marca Chagalla, se mohli návštěvníci přesvědčit, že Reynkovo umění snese srovnání s tímto světovým mistrem.

Převzato z Plusu

Na tom se samozřejmě chtěl kdosi přiživit poněkud bombastickou reklamou a autorem ilustrovanou biblí, což zcela odporovalo duchu Reynkovy skromnosti, která vyzařuje z každé jeho grafiky a z každého jeho verše. Znalcům a milovníkům jeho díla to bylo protivné, snad se alespoň podařilo upoutat pozornost lidí, kteří o něm ještě neslyšeli.

Ve svých básních se Reynek věnoval často drobným věcem ze svého prostředí, v nichž však pár slovy dovedl postihnout úděl, který s nimi my lidé sdílíme. Užíval někdy sylabický verš, který byl již na počátku národního obrození zavrhován jako nevhodný pro češtinu, a při tom dokázal, jak může být krásný na pravém místě. Prostotou a strohostí jeho básně neztrácejí hloubku, ani tajemství.

Vybavuje se mi jeho Sirka v louži, která začíná:

Černá půl, půl bílá,

bárka bídy muší,

měla z ohně duši,

už jí vysvítila

a končí: Smrtka po tabáku.

Statek v Petrkově, kde s výjimkou pobytu v Grenoblu Reynkovi prožili v ústraní většinu života, byl a nepřestal být poutním místem pro jejich obdivovatele. I já jsem se tam shodou náhod v roce 1969 ocitl a pocítil genia loci. Proto vítám, že vláda vyslyšela petici, kterou podepsala řada významných osobností veřejného života a rozhodla se vytvořit ze statku kulturní centrum připomínající jeho obyvatele.

Že si z toho pan premiér s panem ministrem kultury, kteří vypadají dílem Reynkových nedotčeni, udělali propagaci pro sebe, jim nezazlívám. Budiž jim to přáno. Teď jde přeci o to, aby z kouzelného domu nevzniklo nudné regionální muzeum pro povinné školní výlety, ani kýčovité kultovní místo pro snoby a pro kšeft. To první by umělce pohřbilo v dětských duších jako mrtvé klasiky. To druhé by znechutilo každého, kdo je miloval. Kéž se to nestane!

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít