My vůbec nic nevíme, my vůbec netušíme, co je to život

Bětka umí zahrát na piano všechno, co slyší. Má v sobě něco geniálního, co někteří autisté mívají. Mluví hlubokým hlasem, nosí si svojí panenku a cokoliv dělá, tak o svojí činnosti hovoří s panenkou Pavlínkou. Začala se kamarádit s Jarouškem, který leží na pohodlné posteli na pláži. Nemáme tady takovou lanovku pro invalidy, mám kvůli Jarouškovi vztek, protože se s ním jeho rodiče dřou, aby se mohl vykoupat. Naštěstí jsou lidé hodní a pomáhají jim.

Potom se dívám na další osudy, ale nejvíce asi na malou Míšu, která je už po čtyřech operacích a další ji čekají. Je to veselé dítě, které dostává od svých rodičů hodně lásky. To, že rodiče dávají svojí holčičce lásku vypadá normálně, ale tak tom mnohdy, bohužel, není. Mám tu i jiné mladé lidi, kteří tady jsou, protože byli pro svoje rodiče neviditelní. Nemyslím si, že úmyslně, ale byli. 

Pak je tu kluk, kterému říkám "špunte." Je mu patnáct let, učí se hrát se staršími šachy, okupuje mého syna a kluky, kteří jsou všichni stejně naladěni. Jsou to duší umělci, a hudebníci. Když jsem Špunta viděla poprvé z balkónu, tak jsem se doslova lekla. Jeho kůže byla z devadesáti procent okupována něčím, co neumí ani lékaři diagnostikovat. Jednou je to atopický ekzém, podruhé je to ichtyóza a nyní nějaký šílený syndrom. Špuntovi to nevadí a chová se v jeho věku a s jeho kůží jako pravý kluk, žádný komplex. Svojí mamce říká "mamba," což se tady okamžitě uchytilo. I mamba je skvělá máma, která se tady doslova opálila tak, že vypadá mulatka. Mamba je prostě název v pohodě a k jeho matce sedí.

Včera jsme se loučili, byl poslední večer, dnes tato skupina odlétá. Vzala jsem mikrofon a každému jsem měla potřebu říct, že upoutaný Jaroušek na invalidním vozíku nádherně maluje a nad každý vyhrál šachy, vše dělá tak, že má na čele štětec. Jeho zvláštní osud, za který mohl špatný porod ho však obdaroval neuvěřitelnou inteligencí. Nemůže mluvit, ale já už mu začínám rozumět. Chytla jsem jeho vozík a tančila jsem pro něho a s ním. Lidi, to byla nepopsatelná nádhera, ten jeho úsměv a štěstí.

Bětka nám hlubokým hlasem sdělila, že chce zpívat. Muzikanti ji dali mikrofon a ona nám zpívala písně od Bedřicha Smetany. V ruce mačkala panenku Pavlínku a my jsme ji z láskou zatleskali, protože z jejího útlého tělíčka vycházel najednou andělský hlas.

Kluci - šachisté- se připojili a tančili řecká kola. Malá Míša jako naschvál nechtěla usnout, protože ona je živel a chce žít. Určitě si neuvědomuje, jakými operacemi prošla, čím ještě projde, je to veselá holčička, která si prostě chce hrát a ne spát.

Tito lidé a děti, kteří si užívají života plnými doušky jsou pro mě ukázkou, jak se dá žít naplno podle Jarouškova receptu nebo podle malé Míši, ale i podle Bětky, jejíž rodiče ji skvěle podporují v jejím zpěvu a ve hře na klavír. 

Prostě tu bylo pár ohromných malých velkých lidí, kteří mi znovu připomněli, co je prioritní, co vím, ale když vidím jejich osudy, tak si hodně uvědomuji., že zdraví je největší bohatství. A také jsem si uvědomila, že vztahy jsou velmi důležitá věc. Kéž by všechny zdravé, ale především postižené děti a mladí lidé, prostě všichni, žili v krásných vztazích.

Jak jsem tak mluvila do mikrofonu, tak jsem vlastně neměla většího slova, nežli naprostý respekt a úctu k těmto lidem, k jejich skvělým rodičům. Bouchala jsem se tam, kde je srdce a naprosto vážně jsem se těmto lidem uklonila.