Fotografovat podzim v Patagonii byl vždycky můj sen. Je začátek března, takže to nebude trvat dlouho a malé, neustálým větrem formované stromy ozáří krajinu žlutými, oranžovými a červenými korunami.
Jedeme na jih po nudném úseku legendární argentinské silnice Ruta 40 a nedočkavě vyhlížíme vrcholky hor.
Po nekonečných kilometrech vyprahlé rovinaté pampy se najednou na obzoru zdvihá žulová stěna, za kterou leží patagonské ledové pole. Před jezerem Lago Viedma odbočujeme z hlavní silnice směrem na El Chaltén a horský masiv, známý z loga outdoorového oblečení Patagonie, nám roste před očima. Nebe je bez mraků, takže každou chvíli zastavujeme, fotíme a kocháme se výhledem na skalnaté velikány.
Hned při vjezdu do města zastavujeme u budovy Správy národního parku Los Glacieres. Dá se tu doplnit pitná voda a také je tu neoficiální kemp, kde parkují všechna obytná auta. Je pozdní odpoledne, takže se turisté vracejí z treků a po celodenní aktivitě usedají do zahrádek restaurací k zaslouženému argentinskému steaku.
My se naopak nemůžeme dočkat, až vyrazíme do hor, a to, že slunce zapadne už za tři hodiny, nám nijak nevadí. Jdeme nalehko, terén není složitý a máme dobré čelovky. Na rozjezd si vybíráme trek k laguně Torre na úpatí Cerro Torre (3 128 m).Trasa je necelých deset kilometrů jedním směrem a za mírného poklusu to stíháme pod dvě hodiny.
Za odměnu máme výhled na lagunu a špičatý vrchol Cerro Torre sami pro sebe. Užíváme si to, protože většinu času je hora zahalená v mracích a bičována silnými patagonskými větry, které na jejím vrcholku vytvářejí ledovou čepici, kvůli níž byla dlouho označována za neslezitelnou.
Západ slunce u laguny Torre
Sledujeme slunce zapadající za horami a přítel Ivar, který je nadšeným horolezcem, mi vypráví příběh o kontroverzním prvovýstupu na tuto skalní jehlu.
Horolezecká lež. Nebo ne?
Dva špičkoví italští horolezci, Cesare Maestri a Toni Egger, se o výstup na Cerro Torre pokusili v roce 1959. Po šesti dnech byl dezorientovaný Maestri nalezen na ledovci u paty východní stěny. Tvrdil, že společně s Eggerem vystoupili na vrchol, ale při sestupu kamaráda strhla lavina. Toni Egger měl údajně u sebe fotoaparát s vrcholovými fotografiemi, tudíž neexistují žádné důkazy o tom, že se dvojici skutečně podařilo vylézt až nahoru.
Ani horolezci, kteří se v následujících letech snažili výkon zopakovat, nenalezli nic, co by dokazovalo Maestriho tvrzení, takže je jeho výstup z roku 1959 považován v horolezecké komunitě za lež.
Ikonická hora Cerro Torre
Maestri se do Patagonie vrátil v roce 1970 odhodlaný utvrdit svět v tom, že Cerro Torre doopravdy zdolal. Namísto severní stěny, kterou podnikl údajný výstup s Eggerem, ale zvolil novou trasu jihovýchodní stěnou, přičemž do ní navrtal kompresorovou vrtačkou na 350 skob a kompresor zanechal ve stěně těsně pod ledovou čepicí. Tam také skončilo jeho snažení, protože led pokrývající vrcholek podle něj není součástí hory.
Za Kompresorovou cestu, jak je nyní označována, ale sklidil Maestri místo vytouženého uznání další ostrou kritiku. Mnozí o jeho způsobu hovoří jako o znesvěcení hory.
Našla se turistka...
Jakmile se slunce schovává za ostré vrcholky, teplota citelně klesá a zdvihá se vítr. U laguny je sice možnost kempování zdarma, ale my se už za šera vydáváme na cestu zpět k naší dodávce. Po necelé půl hodině míjíme starší paní opírající se o dřevěnou hůl a vrávorající na kamenité cestě. Nedá mi to a lámanou španělštinou se jí ptám, jestli nepotřebuje pomoc. Usměje se na mě a odpoví: „Todos bien.“ –„Všechno v pořádku.“
Pokračujeme tedy dál, ale po dvou stech metrech nám to nedá a vracíme se zpátky. Paní očividně přecenila síly a podcenila vybavení. Nemá s sebou teplé oblečení, jídlo a pití, a co je nejhorší, ani baterku. My jsme si také nevzali moc jídla, protože jsme šli jen na krátký trip, ale máme alespoň pár sušenek a kousků čokolády k dodání rychlé energie.
Dodávka u El Chalténu
Když na paní navlékám svoji bundu a dávám jí čelovku, nijak neprotestuje a děkuje nám. Ze začátku ji přidržujeme a pomáháme jí jen v obtížnějších sekcích, ale brzy je jasné, že potřebuje mnohem více. A tak ji Ivar bere pod ramenem a zbylých sedm kilometrů ji střídavě neseme a táhneme. Zavolat pomoc nejde, protože telefonní signál není ani v městečku, natož v horách.
Po více než třech hodinách se nám konečně podaří dostat se k našemu autu. Mysleli jsme si, že paní odvezeme do jejího hostelu a tím naše dobrodružství skončí. Ale ukázalo se, že teprve začíná. Žena totiž byla tak vyčerpaná a dezorientovaná, že si nepamatovala, kde bydlí. V městečku, které má dvě hlavní ulice a 1 500 obyvatel, s ní tedy další dvě hodiny kroužíme a objíždíme hostely, jestli ji náhodou někdo nepozná. Když už to pomalu chceme vzdát a odvézt ji na policejní stanici, narazíme na správný hostel. Všichni tři jsme rádi, že se můžeme svalit do peřin a pořádně si po náročném dni odpočinout.
Člověk plánuje, obloha mění
Další dny se kazí počasí, a tak zatím odkládáme náš hlavní cíl – čtyřdenní trek s názvem Huemul Circuit, který vede stranou hlavních turistických tras a nabízí úchvatné výhledy na ledovec Viedma. Není značený a za špatné viditelnosti a silného větru může být nebezpečný.
Východ slunce u Cerro Chaltén (Cerro Fitz Roy)
Namísto toho tedy podnikáme kratší výlety po okolí. Mezi nejkrásnější z nich patří výstup k Laguna de Los Tres s výhledem na majestátní stěnu hory Cerro Fitz Roy (3 359 m) rudě zbarvenou vycházejícím sluncem. Bohužel ani po týdnu v El Chalténu se předpověď počasí nelepší, proto pokračujeme dále na jih k ledovci Perito Moreno a do Ohňové země. Doufáme, že plánovaný trek budeme moci podniknout na začátku dubna, kdy se do národního parku Los Glacieres vrátíme.
