23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


SPOLEČNOST: Domov a bydlení

1.8.2020

Příčinami problémů se nezabýváme a ani je nechceme slyšet 

Člen platformy Paměť města Jakub Ort ve svém článku Aby bydlení bylo opět domovem (LN 21. 7.) napsal: „Změnit musíme celé polistopadové uvažování o bydlení a městě a znovu se vrátit k tomu, čím má být bydlení především, totiž nikoliv nástrojem na generaci zisku, ale především domovem.“ Svatá pravda. Jednoduché to však nebude. V LN z 25. 7. pod fotografií bagru zakusujícího se do zdi paneláku je popisek: „Nedávno v Karviné zbourali sídliště, kde žili sociálně slabí i problémoví obyvatelé.“ Kde asi žijí ti problémoví a sociálně slabí obyvatelé dnes? Že by přestali být sociálně slabí či problémoví? Asi sotva, ale jak je to pak s tím jejich „domovem“? A není v tom titulku a v tom popisku shrnut celý problém naší polistopadové bytové politiky?

Máme-li totiž v bytové politice něco změnit, budeme se muset rozloučit s některými zažitými představami, jež nás provázely po celé polistopadové období. Nechci se zde pouštět do polemiky s názorem, že bydlení je soukromou záležitostí každého občana, kterou nejlépe vyřeší trh, nebo obhajovat názor, že bydlení je sociální právo, k jehož realizaci je Česká republika vázána mezinárodními smlouvami. Což sice v jednom ze svých nálezů uznal – a to už je co říci – i Ústavní soud, ale mnozí to považují za kacířsky socialistické blouznění.

Především bychom se měli rozloučit s představou, že „problémoví“ a „sociálně slabí“ je jedno a totéž. Ne všichni chudí lidé (nazývejme věci pravými jmény) vyhazují odpadky z oken, devastují byty a části obcí a vytvářejí zde pro ostatní občany nepřijatelné podmínky k životu. S těmi, kteří tak činí, však žádný z dosud předkládaných zákonů o sociálním bydlení, v němž mnozí spatřují naději pro bytovou situaci u nás, příliš nepočítá. Nanejvýš se zde můžeme dočíst, že tomu, kdo nebude plnit podmínky sociálního bydlení, budou zvýhodněné podmínky takového bydlení odepřeny. Ale co se tím vyřeší? Kam půjdou tito lidé bydlet? Čteme zde také ustanovení o potřebě sociální práce s těmito lidmi. Kdo ji bude zajišťovat a v jakém rozsahu?

A stejnou otázku si musíme položit, pokud zdevastovanou část obce, k pochopitelné radosti ostatních obyvatel a za jejich souhlasu, zbouráme. Řešíme důsledky, ale nechceme o skutečných příčinách ani slyšet. A v zákoně upravit bydlení těch, kteří vytvářejí vyloučené lokality, se zatím nikdo (ač to bude v budoucnu nezbytné) neodhodlal. I když nedávný rozsudek soudu o tom, že se nestala žádná křivda těm devastátorům bytů ve Vsetíně, které tehdejší starosta Čunek vystěhoval, by jistou naději na změnu přístupu k této složité a citlivé záležitosti poskytoval.

Lze se pak divit starostům, že s rozpaky přijímají návrhy zákonů, které by jim uložily povinnost zajišťovat v obcích stejné bydlení všem bez ohledu na jejich přístup k bydlení? Pomoci lidem v nouzi? Jistě! Ale vytvářet nové „vyloučené“ lokality? Jistě nikoliv.

Z tohoto nereálného přístupu pak plyne další problém. Poté, co Romea.cz uveřejnila natočené rozhovory mezi romským zájemcem o uzavření nájemní smlouvy a několika realitními kancelářemi pověřenými takovou smlouvu uzavřít, se znovu ukázalo to, co dávno víme. Že pronajímatelé, častěji fyzické, ale i právnické osoby, nechtějí do svých bytů přijímat za nájemce Romy. Že často nechtějí také početné rodiny, někdy i starší osoby, je jiná věc, ale na problému s etnicitou to nic nemění. K diskriminaci tu bezpochyby dochází. Je to smutné, ale je to pravda. Ale platí zde totéž, co bylo řečeno o „problémových nájemcích“: o příčinách nechceme nic slyšet.

Avšak na sociálních sítích velmi sdílená představa, že by přísný postih takové diskriminace podle antidiskriminačního zákona mohl pomoci k bydlení lidem, s nimiž nikdo nechce uzavírat nájemní smlouvy k běžnému bytu, je naivní a svědčí o nepochopení tohoto zákona. Tak jednoduché to, žel, není.

Antidiskriminační zákon neukládá občanovi, co si má myslet. Pokud to nebylo dosaženo výchovou, pokud to nedokázali rodiče nebo škola, zákon s tím už nic nenadělá… Zákon pouze brání tomu, aby ve veřejném prostoru byly dávány ve známost takové názory a představy, které jsou schopny společnost, a tedy práva jiných občanů ohrozit. Bydlení, pracovní místa a cokoliv jiného však ani důslednou realizací tohoto zákona opatřit nelze…

LN, 30.7.2020

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je ombudsman