JAROSLAV KUČERA

Čeho se snaží fyzikové a další vědci dopídit klopotivou cestou důmyslných experimentů a jejich velmi náročného teoretického zobecňování, s lehkostí bytostně jim vlastní dosahují autoři sci-fi a zejména pak Hollywood. Říše fantazie, kterou jim otevřela astrofyzika, kybernetika i molekulární biologie jim umožňuje zabydlovat libovolnou dobu nejrůznějšími typy mimozemšťanů, uměle vytvořenými bytostmi, myslícími automaty i mutanty, zázračnou supertechnikou, teleportovat hrdiny románů i filmů na vzdálené planety, aby na nich bojovali se strašlivými příšerami, čelili nejrůznějším nebezpečím a prožívali báječná dobrodružství.

V této souvislosti však existují přinejmenším dvě významné otázky. Předně jak autoři sci-fi zacházejí s oním, pro jejich fantazii neomezeným prostorem i se samotnou vědou. A za druhé, proč jejich fantazie, zejména zaoceánské provenience, opomíjí lidské i sociální problémy, případně poznatky společenských věd.

V každém uměleckém žánru, kromě hodnotných a sociálně angažovaných děl, obsahujících i zajímavé tvůrčí náměty, existují také díla, po všech těchto i dalších stránkách bezcenná. V tomto směru vyniká zejména mainstreamový proud americké filmové produkce, který neřeší žádné vážnější problémy lidí i vztahů mezi nimi. Neklade si za cíl duchovní obohacování člověka a jakékoliv své výchovné působení na něho dokonce ze zásady odmítá. Stará se jen o jeho zábavu, či spíše ubíjení nudou prodchnutého volného času.

Z toho však neplyne, že veškerá americká filmová tvorba jsou bezduché, naivní a plytké slepence, že pokud již nehovoříme o vzývání modly individuálního násilí, jímž je prosycena valná část této tvorby, že jí jde, zejména v případě televizních seriálů, o zplanělý kult podprůměru, tedy o jakousi „žvýkací gumu“ pro oči a uši. Američtí scenáristé, režiséři a herci dokáží vytvořit i vynikající snímky, které pak jako vysoké věže tkví nad záplavou komerčního šuntu a někdy otevírají i nové dimenze filmového umění.

Nejinak je tomu také s žánrem sci-fi, který se, inspirován úspěchy přírodních věd, stával módou od počátku 50. let minulého století, zaplavující západní knižní trh. Vědě, vděčící za svůj vznik a rozvoj, se však většinou odměňoval její ignorací, případně i tím, že ji stavěl na hlavu. Science-fiction změnil pouze v jakousi fiction, z níž slovo science úplně vypadlo. Ve filmovém zpracování pak šlo jen o jakousi „podívanou“, i když z filmařského hlediska nezřídka velice nápaditou.

Opravdovou podívanou je i pozdější americký snímek – proslulé Hvězdné války. Hýří celou plejádou originálních filmových triků a nápadů – soubojů „hvězdných“ stíhačů, zajímavými modely kosmických lodí, bojovým nasazením různých paprskometů, silových polí, fotonových torpéd a další válečné supertechniky. Ale celý jejich příběh je pouze jednoplánový, otřesně zjednodušený, až ubohý. Jednání lidí i mimozemšťanů (primitivně zobrazovaných s lidskými těly, ale s kravskými, ptačími a dalšími zvířecími hlavami) je neobyčejně naivní, přibližně na úrovni pohádky O Červené Karkulce, pro ty nejmenší děti. Je to příběh kosmické války, neobsahující žádnou nosnou myšlenku.

To jsou ostatně základní rysy téměř každé filmové sci-fi, vyprodukované Hollywoodem, včetně známého filmu Den nezávislosti. V žádné, až na výjimky, nechybí válka či invaze ohavných mimozemšťanů nebo jejich robotů, ani supermani, kteří zachraňují lidstvo. Jako by společnost konzumující podobné sci-fi stále potřebovala nějakého nepřítele, bez něhož nemůže být. A ještě jedna charakteristika je pro podobné snímky příznačná.

Hollywoodští scenáristé se uspořádáním společnosti, ať již lidské či mimozemské, téměř nezabývají. Pokud nemají vyhnutí, jen ji ozdobí supertechnikou a hyperarchitekturou. Ale jinak je to svou podstatou stále stejná americká či západní společnost, založená na stejném způsobu života, konzumu a vládě peněz, jak ji známe ze současnosti, případně z minulosti. Nezřídka má podobu jakéhosi „historického guláše“, v němž jsou všechny etapy vývoje lidstva smíchány dohromady.

Nelze vyloučit, že si valná část těchto scenáristů uspořádání lidské společnosti, zásadně odlišné od toho, v němž žijí, vůbec nedokáže představit. To by sice nepředstavovalo dobrou vizitku tamějších společenských věd, ale zároveň bychom neměli tyto autory podceňovat, neboť celý problém je složitější.

Zejména ve Spojených státech každá vize budoucí společnosti, která se odchyluje od tamějšího vypjatého individualismu či jen z dálky zavání levicovostí nebo nedej bože socialismem, představuje smrtelný ideologický hřích. Lidé, kteří s ní přicházejí, zůstávají sice svobodní, ale jsou předmětem společenského a v tomto případě navíc uměleckého bojkotu a dostávají se do izolace. A to si žádný scenárista či režisér nemůže dovolit. Jinak řečeno, americká společnost oplývá mnoha svobodami, ale svoboda myšlení v ní není.

Téměř současně se zmiňovaným literárním i filmovým brakem se na Západě objevila i „vážná“ sci-fi, která respektovala alespoň přírodovědecké poznatky a zároveň z nich vycházela. Jejím reprezentantem je Arthur Charles Clarke, původem fyzik, který m. j. inicioval využití umělých družic Země pro telekomunikační účely. V roce 1951 vydal svůj první vědecko-fantastický román Předehra ke kosmu, dále mj. Písky Marsu, Země svítí, Město a hvězdy aj. Clarke je rovněž autorem asi tří desítek knih popularizujících vědu a řady sci-fi povídek, z nichž nejméně jedna byla zfilmována.

Clarke se však ve svých románech a povídkách projevuje spíše jako vědec než umělec, což je rys příznačný pro většinu autorů vzešlých z akademických kruhů. Ale přesto je mezi západními autory výjimečný.

Jako jeden z mála se pokouší načrtnout i jakousi vizi uspořádání budoucí společnosti. Této vizi lze sice vytýkat mj. určitá zjednodušení, která však spíše než z mezer autorovy fundovanosti ve společenských vědách vyplývají z jejich celkové zanedbanosti v konzumní společnosti. Na Clarkově pokusu o náčrt uvedené vize je nejcennější, že k němu vůbec došlo.

Velmi známým se stal rovněž Isaac Asimov, autor slavné Nadace, jejíž děj se odehrává v daleké budoucnosti. Jeho některé vize jsou však poněkud spekulativní, i když umělecky dobře zvládnuté. Například obor zvaný psychohistorie, vyvinutý v Nadaci matematikem Harrym Seldonem, by měl poměrně přesně předvídat budoucnost meziplanetární civilizace, a to na základě studia minulých dějů a procesů. Již vzhledem k stochastickému charakteru těchto dějů a procesů, který lze vztáhnout na jejich průběh v každém společenství svobodných a samostatně myslících bytostí, to však není možné. Zvláště opírá-li se tento obor o psychologii jako empirickou vědu. Předvídat lze jen obecné vývojové tendence podobných společenství a po určitou dobu i základní rysy jejich uspořádání, ale nikdy ne jejich detaily. Jde tedy o čistou fikci, na kterou však Isaac Asimov, stejně jako každý umělec, má svaté právo.

Později se v Americe objevily i serióznější filmy s kosmickou problematikou. Například Blízká setkání třetího druhu a zejména výtečný Kontakt, vycházející z Einsteinovy teorie relativity. Jeho hluboce lidský, ba dokonce až neamericky poetický a umělecky výtečně zvládnutý víceplánový příběh, jako by ani nepocházel z Hollywoodu. Avšak nesporným důkazem jeho amerického původu je okolnost, že v něm nechybí terorista s bombou.

V této souvislosti je třeba ocenit vynikající úroveň naučných amerických televizních seriálů o fungování a záhadách vesmíru, zemské tektonice, vzniku a vývoji života, které svou srozumitelností, přitažlivostí i vysokou kulturou podání představují nejen značný přínos k všeobecnému vzdělání, ale i kultivovaný způsob získávání mládeže pro vědeckou dráhu. Ve svém oboru nesporně patří k světové špičce. Přestože je dost dobře nelze srovnávat s komerčními hranými filmy, většinu sci-fi nevyjímaje, již uvedenými vlastnostmi představují jejich diametrální protiklad.

Pokud jde o literaturu sci-fi, byla v dnes již bývalých socialistických zemích oproti vyspělým západním státům odlišná situace. I v těchto zemích a ve stejné době trpěla zmiňovaná literatura z části stejnými „dětskými nemocemi“ jako na Západě. Neměla však vyloženě komerční charakter a její autoři se snažili respektovat vědecké poznatky. Tehdejší „velcí“ a vlivní literáti však zmiňovanou literaturu velmi dlouho nebrali vážně a považovali ji za okrajový literární žánr, určený spíše dětem a mládeži. O jeho relativní zrovnoprávnění s ostatními žánry (i když ne plně uznávanému částí tehdejší literární elity) se v socialistických zemích významně zasloužili Polák Stanislaw Lem a Rus Ivan Jefremov.

Oba byli rovněž muži vědy. Např. Ivan Jefremov, kterého si oblíbil i Radovan Richta, autor slavné Civilizace na rozcestí, byl uznávaným paleontologem. Oběma nechyběla fantazie ani umělecký pohled na budoucnost vědy, techniky i společnosti.

Stanislav Lem přišel v románu Solaris s ideou myslícího oceánu na stejnojmenné planetě a Ivan Jefremov s originální myšlenkou Velkého okruhu, v němž se k vzájemné výměně informací a spolupráci spojily elektromagnetickými vlnami civilizace sídlící na blízkých planetárních soustavách naší galaxie. Oba zároveň důsledně vycházeli z pozic vědy a obezřetně posuzovali, co je možné a co ne. Osobně se stýkali s ruskými kosmonauty, kteří rádi četli jejich romány a povídky. Některé z nich byly zfilmovány.

Stanislav Lem se stal známým již svým prvním románem Astronauti, vydaném v roce 1951 ve Varšavě. Česky vyšel ve Státním nakladatelství dětské knihy r. 1956. Tunguzský meteorit, který skutečně dopadl na území Ruska 30. června 1908, považuje v románu podle jedné z dosud zastávaných hypotéz (záhada tohoto meteoritu dosud nebyla uspokojivě objasněna) za havárii kosmické lodi. To, že pocházela z Venuše, byla ovšem již autorova fantazie.

Tehdy nebylo ještě známo, že na této planetě vládnou teploty blížící se 500 °C, znemožňující existenci jakýchkoli vyšších organismů na bílkovinné bázi, že z mraků občas „prší“ kyselina sírová a vulkány chrlí řeky lávy. Jinak řečeno, že Venuše připomíná spíše peklo než životadárnou planetu. Nicméně vědcům se dostalo do rukou cosi připomínající dělostřelecký granát. Jeho vnitřek obsahoval drát s magnetickým záznamem informací. „Granát“ vyrobený z lidem neznámé slitiny nepochybně pocházel z havarované rakety. Již dešifrování magnetického záznamu bylo poutavým procesem, z něhož vyplynula hrozba vyhubení lidstva „Venušany“ a jejich invaze na Zemi.

Astronauti, kteří se pak kosmickou lodí Kosmokrator vypraví na Venuši, naleznou druhou planetu naší sluneční soustavy bez života, zamořenou radioaktivitou a totálně zpustošenou děsivou válečnou pohromou. V průběhu napínavých dobrodružství při průzkumu planety astronauti poznávají, že na Venuši žil národ, který dosáhl vysokého stupně rozvoje. Jeho vynikající konstruktéři však osnovali „smělé plány – ničení a vládnutí“. Osud „Venušanů“ pak Stanislaw Lem shrnuje do věty: „Taková společnost se nutně musela dříve či později obrátit sama proti sobě.“

Je to závěr ověřený na naší planetě dvěma světovými válkami a ověřuje se i nadále. Stanislaw Lem ho vyslovuje ne náhodou spolu s hrůzným obrazem celoplanetární válečné zkázy, jako varování v období vrcholící studené války, hrozící přerůst ve zkázu jadernou. Jeho závěr je zřejmě platný také pro agresivní mimozemské civilizace, které by pak v případě rozvíjení svých dobyvačných plánů neměly dlouhého trvání.

Již v Austronautech předpověděl některé možnosti budoucích počítačů, názorně popsal řadu problémů raketového letu v kosmu včetně stavu beztíže, i řadu nebezpečí, s nimiž se tento let setkával. Ještě dál šel touto cestou ve svém druhém románu K Mrakům Magellanovým, vydaným ve Varšavě r. 1955.

V tomto románu kladeném do vzdálenější budoucnosti popisuje první mezihvězdnou výpravu k nejbližší planetární soustavě v Proximě Centauri. Předpověděl v něm mobilní telefony, elektronické databanky, internet i hologramy, skládající se z viditelných elektromagnetických polí, které se na první pohled neliší od skutečných předmětů. Naznačuje i určité možnosti překonávání nezměrných dimenzí prostoru a času. V pozdějších pracích předpověděl i virtuální realitu.

Stanislaw Lem se však v onom románu ani zdaleka neomezoval jenom technologií budoucnosti. Umělecky ztvárnil i to, oč by měl usilovat každý spisovatel vzhledem k přítomnosti i minulosti. V nemalé míře se zabýval morálkou, hodnotami, psychologií i láskami lidí budoucnosti.

V uzavřeném prostředí kosmické rakety, i když vybavené holografickým a z části i přírodním parkem (včetně skutečných stromů i potoka), se zabýval otázkami stresu z tohoto prostoru (připomínajícím tzv. ponorkovou nemoc), působením kosmické prázdnoty, vzdálenosti od Země (znemožňující s ní komunikovat v reálném čase), hrozby záhuby v kterémkoliv okamžiku (např. při srážce s meteorem) na lidskou psychiku a v neposlední řadě intimními vztahy mezi mužem a ženou. Řešení těchto otázek mělo jistý význam pro přípravu dlouhodobých meziplanetárních letů, s nimiž se dnes experimentuje v pozemských simulátorech. Konkrétně jde o let na Mars, který již vstoupil do prvního stádia příprav.

Ve vizích budoucnosti plně uplatňoval výsledky společenských věd. Rozsáhle je využil zejména v románu Návrat z hvězd, pojednávajícím o postavení, pocitech i láskách astronauta, který se po desetiletích pobytu na hvězdách vrátil do značně proměnné společnosti, aby se nakonec stal její nedílnou součástí.

Stanislaw Lem byl literárně velmi plodný autor. Jeho romány i četné povídky vycházely zejména v SSSR a ve východoevropských zemích v desetitisícových nákladech. Vždycky se v nich však vyhýbal přímým stykům s mimozemšťany, popisům jejich válek, násilí a dalším nectnostem sci-fi západní, zejména zaoceánské provenience.

Jeho tvůrčí síla byla opravdu všestranná. Psal nejen sci-fi, ale rovněž „normální“ romány a dokonce i recenze neexistujících knih. Každá z nich by jen trochu schopnějšímu autorovi vystačila na velmi dobrý román. Svými Deníky Iljona Tichého a zejména Kyberniádou založil literární žánr, který bychom mohli nazvat „kosmickou groteskou“. Dva jeho romány (Astronauti a Solaris) se dočkaly zfilmování a z dalších románů i povídek brali scénáristé náměty. Krátce před svou smrtí patřil Stanislaw Lem mezi kandidáty na Nobelovu cenu za literaturu.

Všežravá kritika, a to nejen literární, může Lemovi stejně jako Jefremovovi vytýkat (a také vytýká) ledacos. Možná, že některé jejich romány i povídky byly poněkud poplatné své době (jenže které nejsou), nebo do jisté míry idealizovaly budoucí společnost. Rozhodně však nehlásaly její bezvýchodnost, úpadek a katastrofický konec, války mezi kosmickými civilizacemi ani vize invazí na Zemi (Lem ji využil jen jako varování) coby nezbytný atribut západní, zejména americké sci-fi, která již dlouho zaplavuje filmový i knižní trh. Nebyly fádní, ploché i bezkonfliktní, a proto umělecky bezcenné. Nechyběla jim lidská dimenze ani poetično, ale chyběli v nich supermani.

Romány obou autorů jsou prodchnuty humanismem i optimismem. V případě Mlhoviny v Andromedě i jejího pokračování (Hodina Býka od Ivana Jefremova) pak zejména historismem, přestože je tento román vsazený do velmi vzdálené budoucnosti.

V této budoucnosti lidé ovládají již celou sluneční soustavu a cesty ke hvězdám jsou běžné. Lidé v ní nebojují mezi sebou, ani s jinými civilizacemi, ale ve Velkém okruhu se s nimi přátelí. Jejich společným nepřítelem je pouze prostor, čas a zkázonosné síly kosmu.

U Jefremova je z uměleckého hlediska udivující jeho téměř malířské vidění krás Země i ničivých sil kosmu. Z vědeckého hlediska pak moc jeho intuice a důslednost, s níž vytvořil vizi budoucí společnosti, charakterizované zásadně odlišným uspořádáním oproti tomu nynějšímu. Odtud i odlišnými osudy, zájmy, morálkou, jednáním jejich příslušníků i závislostmi mezi nimi, než jak je známe z minulosti i současnosti.

Dá se říci, že oba autoři, nezůstali vědě nic dlužni. Přinejmenším pro ni získávali mládež, včetně autora této stati, který byl kdysi rovněž mladý. Je-li znechucen nynější českou politikou i poměry ve společnosti, rád sáhne po některém z jejich románů či povídek. A sahá po nich dost často.

Kromě toho oba autoři svými předpověďmi jistě inspirovali řadu vědeckých pracovníků. O Lemových již byla řeč. Ivan Jefremov pak varoval například před nebezpečím devastace ekosystému naší planety v první polovině 50. let, tedy v době, kdy se o něčem podobném vůbec neuvažovalo. A jeho předpověď se viditelně naplnila.

Není vyloučeno, že Jefremovova idea Velikého okruhu spojujícího mimozemské civilizace inspirovala některé vědecké pracovníky k prosazení jejich aktivního hledání. Dnes se tyto civilizace v rámci rozsáhlého mezinárodního programu CETI skutečně velmi intenzivně hledají.

Ivan Jefremov rovněž v první polovině 50. let, kdy o něčem podobném uvažovalo jen několik málo špičkových fyziků, upozornil na možnost sestrojení fotonových raket a cest Einsteinovými červími dírami, i když je ve své umělecké fantazii nazýval „nulovým prostorem“. Konec konců to odpovídá realitě. Na realizaci podobných předpovědí si však ještě počkáme.

O vyplnění předpovědí uvedených, případně i dalších autorů, lze říci pouze jedno: jejich předpovědi jsou názorným důkazem, že přístupy k budoucnosti z důsledně vědeckých pozic se vyplácejí. Ve vědě i v umělecké tvorbě.

Do pokladnice světové sci-fi s kosmickou problematikou přispěli i českoslovenští autoři. Například Vladimír Babula s románem Planeta tří sluncí, vydaným r. 1957 nakladatelstvím Mladá fronta v Praze a některými dalšími. Četl jsem ho jako mladý vysokoškolák a vím, že byl docela napínavý.

Známým autorem se v těchto a pozdějších letech stával i František Běhounek, účastník legendárního předválečného letu vzducholodi Italia k severnímu pólu. Na vzducholodi Běhounek studoval kosmické paprsky. Přežil její ztroskotání na ledové kře, z níž ho spolu s ostatními trosečníky zachránil sovětský ledoborec Krasin. Po II. světové válce se jako spisovatel stal známým románem Akce L, Robinsoni vesmíru i některými dalšími a několika povídkami.

Romány obou autorů důsledně vycházejí z přírodovědeckých poznatků a snaží se načrtnout i určitou vizi budoucí společnosti. Jsou poutavé a mají relativně slušnou uměleckou úroveň, zejména u Františka Běhounka. Podobně jako v případě A. Ch. Clarkeho jsou poznamenány jejich vědeckými profesemi fyziků, někdy ve prospěch jejich obsahu, jindy méně.

V románu Akce L se může dnešní čtenář pozastavit nad oslavou vysušení životadárných světových oceánů, s čímž mohl přijít sice fyzik, ale nikdy biolog. Jenže tenkrát byl vztah k přírodě jiný než dnes. Člověk se nepovažoval za její organickou součást, ale za jejího zpupného vládce, který si k ní může všechno dovolit. Za svou zpupnost již delší dobu platíme.

Vladimír Babula a František Běhounek pochopitelně nebyli v tehdejším Československu jedinými autory kosmické sci-fi. Patřili však k prvním a navíc tento žánr u nás otevřeli. Odtud plyne i pozornost, kterou jim věnovala tato stať.

Vcelku se dá říci, že žánr kosmické sci-fi byl v bývalém Československu nic moc, což platí i pro nynější Českou republiku. To se týká i filmové sci-fi, přestože zdejší kinematografie se dlouho pohybuje na světové úrovni. Jestliže se od r. 1945 až dodnes natočily dva či tři kosmické sci-fi snímky, to je z tohoto žánru vše. Tedy také záhada, tentokrát sociálně-kulturní.