Lucerna - opera jubilujícího Vítězslava Nováka

Hledání cest

Česká meziválečná opera let 1918-1939 je spolu se svými tvůrci nesmírně pozoruhodným hudebním obdobím. Na straně jedné tu dochází k zásadní proměně hudebně-dramatických a estetických požadavků a s tím spojené radikální odklony od tradice a dosavadního vývoje opery, a na straně druhé naopak snaha o zachování této tradice a jejího dalšího rozvíjení v předchozích intencích, které byly přerušeny rokem 1914 a vypuknutím Velké války. Je nabíledni, že velké společenské změny, k nimž došlo v Evropě po roce 1918 (rozpady tradičních velkých říší a vznik nových malých národních států), se rovněž výrazně projevily i v umění. Ve 20. a 30. letech 20. století tak došlo k poměrně výraznému a pozoruhodnému uměleckému střetu generací, jejichž tvůrčí úsilí bylo po dvaceti letech opět přerušeno ještě drastičtější válkou. Svá vrcholná tvůrčí období v této době zažívali např. Josef Suk, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák a současně se s nebývalou razancí o své slovo hlásila nová skladatelská generace Bohuslava Martinů, Emila Františka Buriana, Otakara Ostrčila, Viktora Ullmanna, Ervína Schulhoffa, Iši Krejčího ad. Do poměrně ostrých protikladů se tak dostávaly hudební vlivy pozdního romantismu a impresionismu, hlásící se k vývojové linii Smetana-Dvořák-Fibich-Suk, a avantgardní moderny, která hleděla k současným dílům Igora Stravinského, Arnolda Schönberga, k nově se formující francouzské vlně z dílny tzv. Pařížské šestky anebo k zámořským vlivům amerického jazzu. V případě domácí operní tvorby neudiví, že se v této atmosféře někteří tradicionalisticky orientovaní tvůrci odmlčeli anebo naopak s různou mírou úspěchu hledali ve své tvorbě kompromisní řešení v podobě syntézy apod. Jedním ze skladatelů, kteří v těchto letech procházeli složitým tvůrčím obdobím a reagovali na něj svým dílem, byl Vítězslav Novák.

„Nechte cizích, mluvte vlastní řečí…“

Při povrchním pohledu se může zdát, že Novákova opera Lucerna, která vznikala v letech 1919-22, je svým námětem a hudebním jazykem poněkud jaksi „mimo svoji dobu.“ Naopak. Od skladatele to však byl velmi hluboce promyšlený umělecký krok, kterým ve své době reagoval na snad až „na přílišné zaujetí mladé české hudební generace evropskou hudební modernou“, z níž se pozvolna vytrácel charakter národní hudby. „Nechte cizích, mluvte vlastní řečí!“ Tímto skladatelovým výrokem lze do jisté míry vysvětlit, proč Vítězslav Novák pro svoji v pořadí třetí operu sáhl po námětu úspěšné divadelní hry českého básníka, spisovatele a dramatika Aloise Jiráska Lucerna a vznikající dílo modeloval, alespoň jak to pak později vnímala část hudební kritiky, ve stylu oper Dvořákových a Smetanových. Nebyla to však úplně tak pravda. Hudba Novákovy Lucerny velice důmyslně a osobitě balancuje na pomezí tradice a počínající moderny. Po zvukové stránce může posluchače „mírně klamat“, neboť vychází z pozdně romanticko-impresionistického stylu, ale koncepčně je pojata moderněji; zejména v hudební úspornosti, která nepostrádá nápaditost a melodičnost, ale přesto lze z ní místy vycítit už jakousi „neromantickou věcnost“ či novodobější zkratkovitost; nechybí ani zapojení melodramu a kombinace mluveného a zpívaného slova atp. V kontrastu k těmto úsekům neváhá Novák pak rozvinout široce melodickou a orchestrálně zvukově sytou romantizující hudbu. Novákova Lucerna je operou, která do jisté míry dodnes hudebně přemosťuje a spojuje „svět včerejška“ se „světem dneška“ a lze jenom litovat, že spolu s operami Smetany, Dvořáka, Janáčka či Martinů dodnes pevně nezakotvila v repertoáru českých divadel. Zasloužila by si to plným právem.

„Zmocnila se mne tvůrčí horečka…“

Ve svých Pamětech vzpomíná Vítězslav Novák na dobu vzniku Lucerny slovy: „Hodlaje v operní tvorbě pokračovati, našel jsem v rozkošné této hře nový, ryze český námět. Motiv lásky k rodné zemi spojený s motivem sociálním, zasazený do okouzlujícího prostředí a oživený celým kaleidoskopem figurek ze světa panského, selského a pohádkového…Cítil jsem, jak ze hry Jiráskovy prýští všemi póry hudba, jen ji podchytit, aby se rozezněla…“ Trvalo však ještě nějakou dobu než slavný český dramatik a spisovatel Alois Jirásek dal souhlas ke zpracování hry do podoby operního libreta, z možných obav, že by úspěch činohry mohl být ohrožen jejím operním protějškem. Nakonec se však Novák s Jiráskem dohodli a jako libretista byl ke spokojenosti obou tvůrců vybrán spisovatelův zeť Hanuš Jelínek, jemuž se velmi úspěšně podařilo adaptovat básnický činoherní text do podoby operní. Koncem roku 1920 začal Vítězslav Novák na Lucerně intenzivně pracovat: „…v mém nitru se vše rozezpívalo, myšlenky se mi hrnuly…zmocnila se mne tvůrčí horečka, jež mě často probouzela v hluboké noci. Nemohl jsem se dočkat rána, abych zachytil melodie, jako ve snu ke mně přilétající…“ Přes různé tvůrčí peripetie i krize, jimiž skladatel v této době procházel, včetně zdravotních potíží v podobě zrakového onemocnění, byla opera dokončena v červnu 1922 a zadána k provedení Národnímu divadlu v Praze.

Skladatel Vítězslav Novák|foto:Jindřich Vaněk

Intrikující Národní divadlo

Postoj Národního divadla k Novákově nové opeře byl nečekaně opatrný, ale příčina toho postoje měla kořeny úplně někde jinde. Po smrti dirigenta a šéfa opery Karla Kovařovice v roce 1922 byl na jeho místo jmenován dirigent Otakar Ostrčil, který se od samých počátků svého nástupu na post šéfa opery musel vyrovnávat s řadou problémů, které prvořadě nebyly „jen“ hudebního charakteru. Vítězslav Novák ve svých Pamětech uvádí, že byl po dokončení Lucerny varován správou Národního divadla, aby provedení opery nesvěřoval Otakaru Ostrčilovi; bylo mu doporučováno divadlo v Bratislavě nebo pražské Nové německé divadlo. Skladatel pochopil, kam směřují tyto nabídky a pokud by tomuto doporučení vyhověl měla by pak divadelní správa v rukou vítaný argument v pozvolna narůstajícím odporu proti Ostrčilovi. Nastudování Lucerny probíhalo v napjaté atmosféře a neobešlo se bez problémů se zpěváky a nutnými změnami v obsazení rolí. Bohužel napětí kolem příprav premiéry, ale i následujících dalších problémů při reprízách díla, poznamenalo vztah Vítězslava Nováka s Otakarem Ostrčilem, který v roce 1930, při oslavném cyklu Novákova díla v Národním divadle, vyústil do otevřeného nepřátelství.

Rozpačitá premiéra vystřídána oblibou

Premiéra Novákovy opery Lucerna se přes všechny nepříznivé peripetie udála v Národním divadle 13. května 1923; ačkoliv u publika měla opera velmi příznivý ohlas, vlivný pražský hudební kritik Josef Bartoš ji soudil poměrně příkře a dokonce prohlásil, že Novákova opera je „mrtvě narozeným dítětem.“ Nicméně následná obliba Novákovy Lucerny tento poněkud až tendenční odsudek dokonale vyvrátila. Už půlroku po pražské premiéře byla opera nastudována v Brně, v roce 1926 v Plzni, o dva roky později v Bratislavě a v roce 1931 v Lublani. Do roku 1961 měla Lucerna na svém kontě 23 inscenací. Lze si jen s politováním povzdechnout, že po roce 1990 se tato Novákova opera zcela vytratila z repertoáru českých divadel…