Žádná vláda není nejhorší

Média v Česku, ale, abych byl poctivý, i jinde, kritizují establishment. Vládu, politiky, prostě ty, kteří jsou u moci. Hledají senzaci a snaží se ukazovat negativní emoce. Kritika, často přehnaná a neoprávněná, vlád – a je zcela jedno, kdo právě vládne, proto tento článek není o politice – přitahuje pozornost, jitří emoce „oni už zase kradou!“, přitom se schovává a obhajuje objektivní potřebou informovat veřejnost a upozorňovat na nedostatky vládnutí.

Pod vlivem médií můžeme mít dojem, že „současná vláda je nejhorší ze všech“. Jeden web na toto téma dokonce uspořádal soutěžní anketu. Pokud ji nebereme jako vysoce cynickou zábavu, vychází z nepochopení toho, jak funguje naše mysl. Proč si myslíme, že ti, kteří jsou u moci nyní, jsou „ti nejhorší“? Může za to kombinace několika okolností.

1. Selektivní zapomínání

Náš mozek přirozeně zapomíná jako první ty věci, které jsou nám nejvíce nepříjemné. U složitějších událostí pak ty jejich prvky, které se nám jako nepříjemné jevily. Po dvou letech od dovolené si pamatujete, že tam byla hezká pláž, ale ne už to, že se jídlo nedalo jíst. Pokud si tak má člověk vzpomenout na vlády vzdálenější v minulosti, má tendenci si pamatovat spíše pozitiva než negativa a to zvláště v případě, že negativa byla emocionálně podbarvena.

2. Konfirmace zla

Protože většinová média informují o současných politicích z perspektivy jejich kritiky, dochází k jejímu navršování. Podezření, byť by byla útržková, neoprávněná a vzájemně nesouvisející, jsou vkládána do kontextu a personifikována. Všichni známe průpovídku, že kdo lže, ten i krade, kdo krade, může zabít a vrahové patří na šibenici. Jakýkoli jediný nepodstatný nedostatek kteréhokoli ministra či vlády jako celku se tak stává kontextem všech následujících a dotyčný pak vypadá doslova jako démon. Přitom ale platí, že v našem světě nejsou démoni. Téměř každý je trochu „dobrý“ a trochu „zlý“, či spíše sobecký, lidi ve vládě nevyjímaje.

3. Glorifikace ikon a jejich kontrastu

Oblíbeným trikem médií je uchopit postavu či událost v minulosti a s ohledem na to, že vše negativní s ní spojené jsme již zapomněli, ji prohlásit za vzor dobra proti současnému zlu. „Kdyby tady byl tatíček Masaryk, co by si o nás pomyslel“, je už příliš vzdálená minulost, ale snadno bychom našli bližší případy. Ve světle těchto morálních totemů se všichni v současnosti vládnoucí jeví jako šelmy a zosobnění neschopnosti a zla.

4. Atribuce osobních selhání

Jen málokdy se stane, že za naše osobní problémy nese vinu „systém“. Ten pouze nastavuje pravidla. Pokud ale dovedeme přesvědčovat lidi o tom, že za jejich problémy mohou „ti nahoře“, velmi rádi přistoupí na naši hru a budou jim dávat za vinu i věci, které jsou zcela mimo jejich svět. Jednou tak za vše mohl Kalousek, pak Paroubek, Nečas, Zeman, Babiš. Je nasnadě, že po všech uvedených přichází vždy někdo další. Tyto symboly (protože o fyzické osoby již nejde) pak díky svému mediálnímu podání dávají lidem možnost promítnout své chyby, selhání a nedostatky do někoho jiného.

Vyjmenoval jsem jen čtyři, vybrané, vlastnosti našeho myšlení, ve skutečnosti je jich samozřejmě více a nefungují jednotlivě, ale v souhře. V praxi to znamená, že jejich kombinace vede k tomu, že ať nám momentálně vládne kdokoli, vždy je tím s přehledem nejvíce zlým.

Jak z toho ven? Nesledovat média není řešením, potřebujeme být informováni. Pokud je cokoli podáváno jako kritika, doporučuji se se stanoviskem, které v médiích vidíme neztotožnit, a to tím více razantně, čím více je předkládáno jako pravda. Názory komentátorů jsou pak skutečně jen názory, ne pravda, nadto názory lidí, kteří trpí přesně těmi stejnými chybami a zkresleními, jako trpíme my sami.

Tímto příspěvkem nechci podporovat současnou vládu, ani nikoho v ni. Pouze upozornit na to, že kritici podle mého názoru nehrají férovou hru, a že do vnímaní vládnoucího systému se kromě objektivních faktů promítá mnoho chyb a zkreslení. Žádná vláda tak není ta „nejhorší“. Současná, minulá, ani žádná budoucí. Hezký den.

Pokud byste se rádi dozvěděli více o tom, jak fungujeme, přemýšlíme a chováme se, doporučuji nahlédnout do díla prof. Milana Nakonečného.