Čerti a ztracené duše Josefa Váchala v litomyšlském Portmoneu. Jak se tam vzali?
Josef Váchal a Josef Portman. Díky obraznosti a talentu jednoho a umanuté touze druhého vzniklo v Litomyšli fascinující dílo českého moderního umění. Ve zdejším domě zvaném Portmoneum naleznete dvě místnosti vymalované výjevy z fantaskního světa čertů a ztracených duší, s madonami i ukřižovanými a s odkazy na hinduistické svaté texty.
„Nejsou zde jen křesťanské výjevy. Josef Váchal se orientoval na hinduismus a buddhismus, cvičil jógu. Jsou zde i zednářské symboly nebo citát z Bhagavadgíty, která je součástí eposu Mahábhárata. Inspirovala ho i výstava Edvarda Muncha, která tehdy probíhala v Praze, a Váchal jí byl velmi ohromen. Takže křičící duše v očistci připomínají severský expresionismus,“ popisuje kurátorka Portmonea Hana Klimešová.
Čtěte také
Výzdobu svého domu si u expresionistického malíře objednal sběratel umění, amatérský tiskař a městský úředník Josef Portman. Váchalovo dílo poznal a začal obdivovat v roce 1913 – nejprve si dopisovali, kontakty ale přerušila 1. světová válka a osobně se proto poprvé setkali až v roce 1919.
A od roku 1920 do roku 1924 už Josef Váchal pracuje na výmalbě dvou místností, které Portman obýval v litomyšlském patrovém domku se zahrádkou, nyní zvaném Portmoneum.
„Návštěvníci se někdy diví, proč jen dva pokoje. Je ale třeba si uvědomit, že v domě bydleli i rodiče a bylo od nich velkorysé, že mu v jeho pokojích dovolili takovou divočinu. A druhá část domů se pronajímala, takže Portman vymaloval, co mohl,“ vysvětluje průvodkyně z Regionálního muzea v Litomyšli.
Umělec a pijavice
Váchal tehdy jezdil do Litomyšle rád. O tom svědčí i Cestopisák, aneb Vandrovní knížka dvou poutníků a jedné poutnice z roku 1921. Jde o ilustrovaný zápisník ze zhruba 140 kilometrů dlouhé čtyřdenní výpravy Váchala, Portmana a malířky a grafičky Anny Mackové, po smrti Váchalovy manželky jeho celoživotní družky.
Čtěte také
Intenzivní a přátelský vztah obou mužů ale končí po roce 1924. Souběžně s dokončením výmalby Portmonea vydává Váchal svůj Krvavý román, ve kterém zkarikoval litomyšlského rodáka v postavě hraběte Portmona – narážka na portmonku, peněženku, byla záměrná.
„Pohádali se, oba byli dost složité povahy a ve zlém se rozešli. Když ho Portman žádal o opravy maleb, tak mu Váchal řekl, ať si to udělá sám. On už byl umělecky někde úplně jinde,“ přibližuje Klimešová.
Jak ale doplňuje Hana Klínková z Literárního archivu Památníku národního písemnictví, Portman nebyl jen sběratel, který by chtěl Váchala vytěžit: „On jeho dílo skutečně obdivoval. Chtěl mít všechno, ale neměl příliš peněz, které Váchal potřeboval – v jednom dopise napsal, že Portman byl pijavice, které se nezbavil.‘“
K definitivní roztržce došlo kolem roku 1927, kdy Portman bez dovolení použil Váchalovy grafiky a štočky. Pak už si občas jen dopisovali a osobně se potkali už jen jednou, po 2. světové válce.
Jak se podařilo vzácné malby na staré a nerovné omítce zachránit? Poslechněte si v záznamu pořadu.
Související
-
Český kubismus je unikátní architektonický směr
Trvalo i staletí, než se v architektuře proměnil vkus. Moderní věk ale přidal na tempu, a tak se od sklonku 19. do 20. let 20. století odehrál sprint neohistorických slohů.
-
Kořeny tzv. francouzské sbírky sahají do 20. let a k několika drobným skandálům
Renoir, Picasso, Braque a mnozí další francouzští umělci – to jsou dnes umělecké hvězdy celosvětového významu. A můžeme je naštěstí vidět také ve sbírkách Národní galerie.
-
Kde se vzaly líbezné madony krásného slohu?
Jsou líbezné s nádechem melancholie, vzhledem elegantní a řemeslně dokonalé. A je jim více než 600 let – krásné madony, nebo madony krásného slohu.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
