28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Pomalá sebevražda české justice

6.8.2020

Tento text není filipikou proti české justici. Je její obranou.

Historie dosvědčuje, že pro stabilitu a bohatství moderního společenství je klíčové, pokud je justice vnímána jako lepší a mravnější než zbytek společnosti. Je to jediná nepolitická moc, povolaná kontrolovat ostatní formy moci, a pokud nalezne, že se zpronevěřily spravedlnosti, má jako jediná právo proti nim zasahovat. Dál jsou už jen lidové bouře.

Kdysi snad mohlo platit, že komunita si soudce vybírala mezi nejmoudřejšími a nejdůvěryhodnějšími jedinci, pro které zákon a lidskost byly nadřazeny všemu ostatnímu. V moderní době je moudrost a důvěryhodnost nahrazována předepsaným vzděláním, vysokým platem a zárukami osobní nezávislosti, včetně stability kariéry. Pro historickou integritu a perspektivnost celé komunity je zásadní, aby nejrespektovanějšími profesemi byli učitel a soudce. Učitel proto, že vysvětluje, učí a udržuje hodnotový řád, a soudce, aby jej aplikoval a chránil. Společnost, která je při výkladu hodnot ochotná naslouchat hlavně celebritám televizní zábavy, je nemocná.

Justice nesmí být zrcadlem společnosti – proto nelze tolerovat její pokleslost jen proto, že pokleslým je politický provoz a spotřební instinkty společenství. Soudci nesmí být dovoleno to, co je dovoleno komukoli jinému. A jen sama justice musí svými vnitřními mechanismy bránit přísnější stavovské nároky na každého jednoho svého soudce. Protože nedůvěryhodnost jednoho může na dlouhou dobu poškodit důvěryhodnost všech a celého systému. Bez důvěryhodnosti a slušnosti není spravedlnosti. Chce-li být justice pouhým zrcadlem postkomunistické spotřební společnosti, ztrácí věrohodnost a legitimitu. Pak je sporná sama její existence.

Nechá-li se soudce bez následků nákladně obdarovat, stává se manipulovatelným úředníkem zkorumpované moci. Je-li přistižen u falšování důkazů a nic se nestane, je zpochybněna důvěryhodnost celého stavu. Justice už nemůže být chápána jako nezávislý systém ochrany (lidských) práv, ale jako výlučný klub pro zvané, kam si lze s politickou protekcí zajít zadním vchodem pro rozsudek. Nebo pro odsouzení kohokoli nepohodlného.

Je převažujícím přesvědčením všech vrstev dnešního „lidu“, že známosti jsou podstatně důležitější než podřízení se zákonu. Ani to však není důvod, aby justice posluhovala politické moci a vlivu peněz. Pro českou justici je navíc – naneštěstí – už po generace nejdůležitější pouze obrana vlastních privilegií a, především, beztrestnosti soudců. A stejně tak to platí pro státní zástupce a policisty.

Justiční vrazi, kteří ve jménu „třídní spravedlnosti“ vynášeli desítky rozsudků smrti a statisícům lidí zničili životy vyhnáním z domovů a zabavováním majetku, v klidu přešli po roce 1960 do „zákonnosti socialistické“ a beztrestně dožívali penze i po roce 1989. Totéž platí i pro státní zástupce a policisty. Česká justice se nikdy nemusela ohlížet zpět – a není ochotná k introspekci ani dnes. Ani dnes se dobří a zákona dbalí soudci neodváží vystoupit proti kolegům, kteří otevřeně nadbíhají státní moci a korupci. A tak je jenom logické, že červnová zpráva protikorupční organizace Rady Evropy GRECO řadí Českou republiku na poslední místo mezi čtyřiceti pěti sledovanými zeměmi v připravenosti justice a orgánů činných v trestním řízení přijímat mezinárodně schválená systémová protikorupční opatření. Tady to nikoho nezajímá.

Rozsudek, kterým senát Nejvyššího správního soudu v Brně odmítl vyhovět kárné žalobě ministryně spravedlnosti Marie Benešové, a zachránil tak soudcovský talár pro soudce pražského Městského soudu Alexandra Sotoláře, je toho nejlepším důkazem. Výrok senátu, že je sice zjevné, že zmíněný soudce opakovaně a jednoznačně v neprospěch obžalovaných měnil přepisy svědeckých výpovědí, (a že tedy padělal veřejnou listinu, což je trestný čin), ale protože je jinak pracovitý a doposud bezúhonný, může zůstat soudcem, je otevřeným výsměchem spravedlnosti a dalším důkazem sebevražedné slepoty české justice. Policie navíc urychleně odložila trestní oznámení protikorupčního fondu Karla Janečka proti stejnému soudci, protože přece o stejné věci měl rozhodovat kárný senát v Brně, tak proč by se někdo měl ještě zabývat nějakými dalšími fakty, že…

A tak to půjde dál. Občané jako konzumenti takto podivné spravedlnosti nemají šanci cokoliv změnit. Nad institucemi vymáhání spravedlnosti, tedy policií, státním zastupitelstvím a justicí, by měl v demokratickém prostředí vždy viset mravní a dějinný rozměr hodnot společenství, kterému mají sloužit. Jen na jejich základě totiž vznikají zákony, které těmto institucím propůjčují mimořádné pravomoci, ostatním občanům zapovězené. Je přece správné, že vynášet rozsudky, nasazovat odposlechy nebo použít v případě potřeby služební zbraň mohou jen prověření, vycvičení a odborně vzdělaní. Stejně správné je, že instituce vymáhání spravedlnosti nejsou – aspoň teoreticky – závislé na čtyřletém volebním cyklu politiky. Jako strážci a obhájci nadčasových hodnot práva a spravedlnosti se s politikou mají pouze míjet.

V české protodemokracii bez důstojnosti jsou podobné hodnoty bez ceny. Souručenství moci, známostí a peněz má vlastní hodnoty. Nutně proto vytváří ve společnosti otevřeně protidemokratickou a protiústavní nerovnost šancí a prostředků. V této zemi nevládne „lid“, nýbrž obranný svazek vyvolených, pro které jsou spravedlnost a zákon výhradně nástrojem ochrany vlastní nedotknutelnosti. Soudci, které lze uplatit lístky a letenkami na fotbalové mistrovství, stejně jako pan Sotolář, který údajně bez důvodu a bez zlého úmyslu v desítkách případů změnil výpovědi hned několika svědků i obžalovaných (ani v jednom případě v jejich prospěch), jsou pouze posluhy tohoto protiústavního a protidemokratického stavu. A dokud budou soudit a samotný soudcovský stav je nevystrnadí jako nemravnou ostudu profese, bude se zkorumpovanost institucí vymáhání práva, tedy policie, státního zastupitelství i justice, jen posilovat. Na konci cesty od zneužívání práva k ochraně mocných ve formální demokracii jsou už jenom zrůdné symboly komunistických prokurátorů Urválka, Vaše či Brožové-Polednové. Dnešním miniurválkům zatím ještě stačí svým obětem na objednávku „jenom“ ničit kariéry a osobní život. Ale co když se objednávka opět změní?

Sebevražedné chování české justice vyvolává ještě nebezpečnější hlasy po její politické kontrole. Přitom by měl stačit jediný pohled do současného Polska či Maďarska, aby bylo zjevné, že etnická náruživost politického dohledu nad justicí je systémově stejně nebezpečná jako totalitní minulost těchto zemí. Vláda jedné strany nikdy nebude prosazovat nezávislost soudců. Jen jejich poslušnost. Zbytek už je jen otázkou míry a vnitřní integrity soudcovského stavu. Nikdo by totiž justici nemohl bránit ve vnitřní očistě. Stačilo by chtít.

Žádný z budoucích rozsudků soudce Sotoláře už nebude důvěryhodný. Je pravděpodobné, že mu vedení pražského Městského soudu raději brzy umožní odejít do dobře finančně zajištěného důchodu a na „celou věc“ se rychle zapomene. Uvnitř justice se nezvedne ani jeden hlas protestu. Vždyť vše proběhlo podle litery zákona – a potopa po nás už nebude naše starost.

Psáno pro www.hlidacipes.org

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)