Objevitel a popularizátor velkomoravského hradiště v Mikulčicích na Hodonínsku by 6. srpna oslavil 110 let.
Narodil se v Jiříkovicích na Brněnsku jako nejstarší ze tří dětí do skromných rodinných poměrů. I když jej už jako chlapce školou povinného nadchl pro historii jeho učitel, rodiče Josefovu budoucí kariéru viděli jinak. Poslali ho na střední průmyslovou školu textilní v Brně, po které pak chvíli pracoval jako úředník v továrně.
K archeologii se tak znovu dostal oklikou. To když po vojně v roce 1934 nastoupil do archeologického oddělení Zemského muzea v Brně jako volontér – pracovník, který dělal vše, co bylo zrovna potřeba.
Pod vedením historika Josefa Skutila se dostal k terénním průzkumům a také prvním objevům, o kterých psal do šlapanického zpravodaje.
„Přehrabování“ v hlíně Poulíka doslova nadchlo. Aby se vědnímu oboru mohl věnovat intenzivněji, dodělal si při zaměstnání maturitu a následně získal i vysokoškolské vzdělání. „Archeologie je věda rýče,“ říkal s oblibou muž, jehož kariéra rychle stoupala.
Hned po válce, kdy se otevřela brněnská pobočka Státního archeologického ústavu, se stal jejím ředitelem a šéfoval jí ohromujících 45 let. Zčásti souběžně vedl i Archeologický ústav Akademie věd v Praze.
Přitom stihl i průzkumy řady významných archeologických lokalit. Třeba ty v Žuráni, Starých Zámcích u Líšně, Přítlukách, Dolních Věstonicích či ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Největší věhlas mu ale přinesly Mikulčice...
„O tom, že jsou tu zajímavé archeologické nálezy, se vědělo od začátku 30. let 20. století. Místní lidé, kteří tu měli své pole a záhumenky, při orání nacházeli pozůstatky hrobů nebo staveb. Ale příliš se tomu nevěnovala pozornost. Až zdejší řídící učitel Bedřich Trnka a také kantor Svatopluk Rutar Poulíka informovali, že jde o velmi zajímavé místo, které by stálo za průzkum. A právě na základě jejich dopisů do Mikulčic 16. srpna 1954 přijel a zanedlouho zahájil zdejší průzkum,“ vysvětluje František Synek, vedoucí památníku Slovanské hradiště v Mikulčicích.
Expert i velmi dobrý vypravěč
Stačilo prvních několik nálezů, aby Poulíkovi bylo jasné, že narazil na unikát. V průběhu následujících let se jeho týmu podařilo odkrýt základy dvanácti kostelů, paláce, pozůstatky tří kůlových mostů, mohutného opevnění mikulčické akropole i předhradí a přes dva a půl tisíce hrobů.
„Josef Poulík velmi rychle pochopil, že je to jedinečné naleziště, a věnoval se mu celá desetiletí. Jeho zásluha spočívá nejen v samotném objevení hradiště, ale i v tom, že jeho význam uměl velmi dobře přiblížit lidem. Nebyl to jen suchý odborník, ale také velmi dobrý vypravěč. Uměl o bohatství Mikulčic mluvit poučeně, odborně, ale současně lidsky, srozumitelně a poutavě,“ vzpomíná Synek.
Nadšený archeolog si s lidmi povídal rád. Když před 22 lety zemřel, vzpomínali na něj obyvatelé Mikulčic s láskou. „Měl rád lidovou zábavu a rád si v Mikulčicích zatancoval, jednou měl sólo uprostřed kruhu a my jsme zpívali jeho oblíbenou Cikánský baron jsem já,“ psali tehdy v novinové vzpomínce.
Věhlas jihomoravských Mikulčic dokázal Poulík „prodat“ i daleko za hranicemi země. Léta výzkumů vklínil do velkolepé výstavy Velká Morava k jedenáctistému výročí cyrilometodějské mise.
Od roku 1963 expozice putovala z brněnského Domu umění na Pražský hrad, dále do Atén, Vídně, Mohuče a Vratislavi, Stockholmu, Západního Berlína či do Leningradu nebo Londýna. „Máme tady kroniku, v níž jsou zapsáni i králové, kteří tu výstavu zhlédli. Mezi nimi třeba švédský král Gustav,“ vyzdvihuje Synek.
S normalizačním stínem
Podle Lumíra Poláčka, ředitele Archeologického ústavu Akademie věd v Brně a vedoucího základny v Mikulčicích, se Poulík stal jednou z největších postav moderní moravské archeologie.
„Svůj největší význam prokázal v době, kdy na Moravě docházelo k největším objevům v oblasti slovanské archeologie. Po objevu velkomoravských Mikulčic začala jeho téměř hvězdná kariéra jak věděcká, tak i organizační, a svým způsobem i politická,“ poznamenává Poláček.
I když je Poulíkovi jeho politická angažovanost často vyčítána, podle Poláčka to nelze vidět černobíle. „Opravdu to byla výjimečná osobnost, která nemohla žít mimo svou dobu, takže se jí nevyhnuly negativní stránky tehdejší normalizace a totalitního režimu. Ale i v těch podmínkách si zachoval celkem čistý štít a pro archeologii udělal hrozně moc,“ má jasno.
Slavný badatel zastával významné funkce jak v archeologické obci, tak v Akademii věd. Průzkum v Mikulčicích čtyři desetiletí podporoval a držel při životě. Řadu dalších lokalit sám prohledal, nebo jejich výzkum podpořil. Vydal řadu knih, monografií, studií a článků a byl členem mnoha odborných mezinárodních organizací.
„Vlastně objevil pro tehdejší Evropu, a to i tu západní, zaniklý svět Velké Moravy,“ shrnuje Poláček, podle něhož se Josef Poulík navždy stal „součástí“ mikulčického hradiště.
Badatelské práci zasvětil celý svůj život. Nepřestal s ní ani po odchodu z Archeologického ústavu. Zemřel 28. února 1998 v Mokré-Horákově na Brněnsku.
