P/\ST: Dneska dokážeme vypálit i vytvářet

Občas hrají, že hrají. Dělají tracky, ze kterých je MC‘s na nic, zatímco ti, pro které hip hop není hudba, si vyřvávají ještě jeden. Tentýž scénář se opakoval v Poděbradech na „100%“ rock‘n‘rollovém KafíčkoTEKu. Je DAMU rap urážka žánru nebo jeho suverénní kategorie? K čemu je dobrá divadelní průprava? V backstagi za pódiem, které před chvílí spálili, se překřikovali rapující herci Dan Kranich a Ivo Sedláček: P/\ST. Po raveu na konci kolonády a druhého festivalového dne byli ještě v ráži.

V davu na KafíčkoTEKu jsem potkal ředitele Žižkovské Noci Zefva. Zmiňoval se, že v jednání byl koncert vás a WWW. Prý z něj sešlo proto, že podle jejich manažera jste byli moc dobrý. Co je na tom pravdy?

Ivoš: (smích) Počkej, počkej, počkej, počkej! Tak o tom nic nevím.

Dan: Vím, že se řešila Véčka na Žižkovskou Noc, ale mám pocit, že nám to nevyšlo časově. Ale rozhodně to můžeš napsat.

I: Takovou informaci nemáme, ale líbí se nám.

D: Nás často srovnávají s Véčkama, což dává smysl z lyrickýho, rapovýho nebo elektronickýho hlediska. Pro mě osobně to jsou legendy, který jsem dřív hodně poslouchal, ale je to pro mě zlomová záležitost. Nechtěl bych se s nimi kvalitativně srovnávat. To jsou naši dědečkové.

I tak předpokládám, že track Stát jste slyšeli. Vadim Petrov z Full Moonu o něm napsal: „Jsem zmatený. Vracejí se WWW ve vzpomínkách k totalitnímu dětství? Malují budoucnost plnou zdí, co je zaplatí Mexiko? Nebo označují současné zřízení za skryté vězení? Svoboda je otroctví. Kapitál páchá zločiny bez viníků a nejvíc omezujeme sami sebe.“ Co z toho vám jako autorům Tísně přijde pravděpodobnější?

I: Můžeš to říct ještě jednou?

D: (citoslovce exploze) A ty chceš, abych se k tomu vyjádřil? Jestli je to, co si myslíme?

Co vám z toho přijde pravděpodobnější. Jestli se Véčka vracejí do minulosti, k tomu, co zažili za normalizace, nebo předvídají něco úplně jiného?

D: Myslím, že komentují, co se děje.

I: Ten odkaz na minulost je tím děsivější, protože se ta minulost vrací.

D: Samozřejmě je to provázaný. Neustále se řeší nevyřešená minulost, která se vrací ve stínech a staví i ty zdi.

I: Myslím, že to zabírá obojí. Véčka se do minulosti nevrací. Do minulosti se vracíme furt my.

D: Ale musím říct, že poslední desku moc naposlouchanou nemám. Slyšel jsem ji asi jen dvakrát.

Když už jsme u těch velkých vzorů, včera na KafíčkoTEKu hráli Mutanti hledaj východisko. Jaký máte pocit z toho, že jste na plakátě větším písmem než oni?

I: To je jasný. Mají víc písmenek.

D: Je to krásný. Jsou to naši spolužáci z DAMU a co si budeme povídat, ty projekty jsou si v mnoha aspektech podobný, ale oni byli dřív.

I: Jsou to naši strejdové.

D: Ale opět, nerad se s někým srovnávám.

Obávám se, že okolí tu potřebu má, protože se objevila škatulka DAMU rap, do kterého podle definice kromě Mutantů patří také Kyklos Galaktikos. Jak vám je v takové společnosti? Vymezovali byste se?

D: To jsou lidi, kteří mají divadelní základ.

I: Stejně jako Matka, se kterými jsme kamarádi.

D: Pracujeme s principama, které nám dala ta škola, jak v hudbě, tak performance.

Většina rapu stojí na vynalézavým přehánění, urážkách a frázování, ten váš na slovní zásobě, hereckým projevu a hraní si se slovy. O něco podobného se kdysi pokoušel Bonus a potázal se se zlou. Prý to nebyl rap. Nezacházíte jako kutilové s pravidly, která jsou prostě pevně daná?

I: My jsme je začali vnímat, když jsme cítil jakousi rešponzi (odezvu pozn. aut.) z rapový scény, která nás strašně škaredě haní a nemá nás ráda. Jestli jsme vůbec rapová kapela a děláme hip hop – Já o tom začínám docela pochybovat, protože nás mezi sebe nechtějí vzít.

D: Pravidla jsou od toho, aby se porušovala, lámala, zmačkala, hodila do koše a pokořila. Na český scéně mi kromě pár kapel chyběla myšlenka. Měl jsem pocit, že slyším furt to samý dokola. Mně nebaví, jak je někdo lepší než druhej, že na každý desce musí bejt party track a jak kdo pije Cuba Libre. Přišlo mi, že je tady deficit songů s myšlenkou, co jdou trošku víc hloubky. Neříkám, že to děláme. Někdo si může myslet, že jsme povrchní, jen si na to hrajeme a jsme pseudointelektuálové, pseudoumělci, ale nás to prostě takhle baví a děláme to tak, jak si myslíme, že by to bylo dobrý.

A nezapochybovali jste o sobě, když jste zjistili, že váš rap berou hlavně lidi, co ho jinak nemůžou vystát, a vaši rodiče, jak jste se zmiňovali Artu?

I: Nejsem už odpůrce hip hopu ani rapu. Byl jsem.

D: Já ho to naučil.

I: Byl jsem tvrdej. Neměl jsem rád ten žánr ani tu skupinu lidí. Ale pomalinku se do něj dostávám. Poslouchám ty věci, snažím se na ně koukat z jiné stránky a nacházím si k němu cestu. I u lidí, které jsem fakt nemusel, nacházím pěkné věci. Něco na tom je. Co mě ale fakt hřeje, že bavíme lidi, kteří nemají rap vůbec rádi stejně jako jsem ho neměl rád já.

D: Beru rap jako hudební formu. Vzal jsem ji jinak. Je nám jedno, že to někdo nepovažuje za rap nebo nás tolik lidí, co normálně poslouchá rap, třeba fakuje a posílá do hajzlu. Máme pocit, že si to nachází svýho posluchače a jestli je ze scény…

A co říkáte na Prago Union? Podle jedněch naprosto úžasný, podle druhých si Kato jen hraje se slovíčky jako Tomáš Klus.

D: Kata uznávám jako výbornýho básníka ulice. Je pravda, že už je dlouho neposlouchám. Moje oblíbený album bylo první HDP, které jsem měl hodně naposlouchaný, ale ježišmárja! Ten člověk má moji obrovskou úctu, protože ten to tady rozjížděl. Druhým dechem, znova a ještě víc.

Teď už přímo k vaší tvorbě. Co je dřív, track nebo text?

I: Nejdřív byly první texty.

D: Tak vzniklo celý první album.

I: Od té doby jsme dělali víc věcí, přes #16challenge po představení, soundtracky a takový věci jsme přišli na jiný systém. Už to kombinujem. Já přijdu s trackem, který inspiruje Dana, nebo Dan přijde s částí textu, pro kterou já vymyslím track a pak mi dá prostor ho dodělat.

D: Jako ta hra, kde se překládal papír a každý něco napsal. Ale první album jsem celý napsal, přišel jsem za Ivošem …

I: A řekl mi, jak to chce. Dneska je v tom víc kreativity i z mé strany. I díky mé vytíženost a neschopnosti se k tomu postavit to zpočátku nebylo možné.

Mezi založením P/\STI a první deskou zeje tříletá propast. Jak důležitou roli hraje ve vašem tvůrčím procesu flákání se?

I: Velkou a důležitou, když jsme to přestali dělat (smích). Dan přestal hulit a pak se všechno změnilo. Najednou mi každej den začal psát. Kdyby Dan nepřestal hulit, tak to nevzniklo.

D: Trochu jsem ho uhnal, ale hrálo to roli. Vůbec jsme se předtím neznali. Chodil ročník nade mnou na alternu (katedra alternativního a loutkového divadla, pozn. aut.). Přišel jsem za ním, protože jsem věděl, že dělá muziku. Vlastně jsme se tři roky oťukávali. Potkávali jsme se, hráli hry, občas něco zkusili a moc to nešlo.

I: Ale dneska dokážeme vypálit i vytvářet. Už jsme našli know how, jak vytvářet věci i lehce ovlivněný.

Ivoši, tys studoval herectví, ale skládáš hudbu pro divadelní představení. Bubnoval‘s, ale hraješ na baskytaru. Jaký je být tím, kdo se pořád přeučuje?

I: Já se pořád přiučuju, a nechci přestat, dokud nevzdám svůj život. Věřím, že člověk začne stárnout, jak se přestane učit. Rád se učím nové věci a na nové nástroje.

D: Jak říká klasik: „Posraný multiintrumentalisti“.

I: Na basu skoro vůbec neumím. Spíš tancuju, ale funguje to. Umím to prodat. Díky herectví.

To sis přímo naběhl na vidle. V tom rozhovoru pro ČT ses přiznal k oblibě žánru, který víc sází na performanci.

I: Je to tak. Už v útlým věku jsem brečel nad živáky AC/DC, Led Zeppelin, Muse, Radiohead. Byl jsem z toho úplně hotovej a ty momenty totálního rauše jsou to, co chci vytvářet. Člověk z nich má strach a zároveň ho strašně fascinují.

Spíš jsem myslel nu-metal, který byl vysmívanej pro šíleně jednoduchou instrumentální složku a dneska ho dvacátnice a dvacátníci objevují jako cool retro. Jak vám to připadá? Přeci jen jsme stejná generace, která mívá podvědomé sklony se stydět, že jsme ho kdy poslouchali.

I: Nestydím se, i když mu už moc nedávám a nikomu o tom moc neříkám. Jen občas, když se s někým opiju a spřátelím, řeknu, že jsem měl rád Limp Bizkit.

D: Ty jsem nikdy neposlouchal. Numetal mě dost sral. Byl jsem boombapovej kluk ve velkejch teplákovkách.

I: A já hippík s takovýmhle páčem, sichrhajckami v uších a tisícem náramků všude. Že jsme staří, jsem si uvědomil ve chvíli, když Billie Eilish, která se narodila potom, co Eminem vydal Loose Yourself, získala pět Grammy za jeden večer. Nedávno jsem si pouštěl Alanis Morisette a úplně jsem se dojal. Jak ty lidi, co si na youtubu píšou: „Někdo je tady ještě v roce 2020? To je něco neskutečnýho! To je tak krásný, že ji máme rádi!“

A co říkáš na to, že Billie Eilish nezná Van Halen?

D: Já taky, a co má bejt? To byla nějaká kauzička, že?

Jo, v Show Jimmyho Kimmela.

I: Tohle mě zas tak nepřekvapuje.

A co ty na to, že nostalgie je historie bez pocitu viny?

D: Je to krásný, ale nevím, jestli je to pravda.

I: Určitě je nostalgie příjemná a nikdy u ní nemám pocit viny. Necítíš se blbě, žes to kdy poslouchal. Nostalgie je vždycky příjemný pocit.

D: To už je přímo v tom slově. Je hezká z principu.

I: V nostalgii se utápím mnohem častěji a bojím se, že přestanu žít v současnosti, ale chybí mi ta dětská bezstarostnost. Ale to, co jsi řekl, dává smysl. Pod to bych se klidně podepsal.