Písničkář Jan »Pokáč« Pokorný: Hrával jsem jen zvukařům
33 fotografií
Dlouho to nevypadalo, že by byl Jan »Pokáč« Pokorný (30) hvězdou. Kluk zpívající s kytarou, žádný prvoplánový krasavec. Na koncerty mu nikdo nechodil, a tak hrál jen pro zábavu a pracoval jako ajťák. Vydržel a situace se obrátila. Dnes mají jeho songy na YouTube i přes osm milionů zhlédnutí a fanoušci je na koncertech zpívají s ním.
Před pár dny jste měl kulatiny. Oslavil jste je ve velkém?
„Zatím nebylo kdy. Mám v létě hodně koncertů a před nimi se chovám zodpovědně. Nikdo je za mě neodehraje. Ale nevadí mi to. Oslavy jsem zanedbával vždycky, za což se poměrně stydím. Nepotřebuju se ale někde »zrubat jako kůň«, to jsem si užil v mládí! (směje se) Když mi teď na koncertě zazpívali fanoušci »Happy Birthday«, byl to ten nejhezčí dárek.“
A co dárky od fanynek?
„Vždycky jsem si myslel, že mi budou na pódium létat tanga, ale to se neděje. I když nedávno mi přilétly obří kytičkované bombarďáky od nějaký starší paní. (směje se) Nebo mi fanoušci přinesli velký perník s mou podobiznou, což bylo milý. Občas nějaký dárky přijdou a je to fajn. Doma mám velkou krabici, kam si je schovávám. Jednou jsem dostal obří proutěnou klec s tím, že když jsem nevyhrál Slavíka, dávají mi aspoň toto. Naštěstí pták v ní byl plyšový.“
Jaká věková kategorie na vás nejvíc chodí?
„Průměrně v mém věku, kolem třiceti, ale míchá se to – od dětí až po starší páry. Chodí od všeho něco, což je úplně super! Z vydavatelství mě chválí, že je to ideální varianta. Osobně mě to překvapilo. Třeba když jsem napsal Vymlácený entry, chodili na mě hlavně kluci v mým věku. Původně jsem začal dělat hudbu, abych na ni balil holky, a pak mi chodili na koncerty ajťáci.“
A co ty holky?
„Svou současnou přítelkyni jsem potkal na koncertě, takže můžu říct, že mi k tomu hudba pomohla. (směje se) Jinak fanynky na mě chodí stejně jako fanoušci. Paradoxně jsem podepsal víc prsou pánských než dámských! Že bych musel odolávat návalům dychtivých žen, to ne. Myslím, že moji fanoušci jsou docela rozumní.“
PROČ JE Z NĚJ POKÁČ
Všichni vás znají jako Pokáče, jak vás oslovují?
„Vždycky mi říkali Pokáč, proto jsem si to dal i jako umělecký jméno. Já se ale představuju jako Honza, protože mi to připadá osobnější a civilnější. I když je pravda, že tak mi vždycky říkala jen máma doma, a tak se někdy stane, že na to nereaguju. (usmívá se) Za to na Pokáče slyším velmi dobře.“
Jak to vzniklo?
„Bylo to někdy na gymplu. Jsem příjmením Pokorný, a tak mi vždycky říkali Poky, Pokáči. Když jsem pak měl hrát první koncert, ještě někde ve sklepě, ptali se mě, jak chci napsat na plakát. Říkal jsem si: Honza Pokorný? To je divný. Dám si tam Pokáč, to je takový správně blbý, tak to zkusím a uvidíme. Bylo to velmi rychlý rozhodnutí, ale zůstalo mi to doteď.“
První koncert jste hrál ve sklepě? Tak jste začínal?
„Dlouho to nevypadalo, že bych udělal nějakou kariéru. První koncert jsem měl v roce 2009 a od tý doby mi zhruba sedm let na koncerty chodil maximálně zvukař, anebo ještě jiný muzikant, který pak hrál po mně. (usmívá se) Nevadilo mi to. Dělal jsem to rád, zahrál jsem zvukaři a jel jsem domů. Pamatuju si, jak jsem vystupoval třeba jako předskokan punkový kapely, kam nepřišel vůbec nikdo. Nebo mě občas někdo někam pozval, ale zas tam nikdo nebyl. To bylo normální, nehrotil jsem to.“
Celý článek si můžete přečíst v nedělním tištěném vydání deníku Aha!
33 fotografií
