Reakce na sebe nedaly dlouho čekat – na jedné straně je patrné souhlasné pokyvování ve skupině reprezentované nevládními organizacemi a některými svazy biopěstitelů, na druhé straně, tvořené především univerzitami, vědeckými institucemi a šlechtiteli, je patrné rozčarování, možná dokonce zděšení. Přitom obě strany argumentují snížením závislosti na pesticidech, adaptací na změnu klimatu a bezpečností potravin, jen se neshodnou na tom, zda se situace tímto de facto zákazem nových technik zlepší, nebo zhorší. Vzhledem k tomu, že je autor příslušníkem vědeckého kmene, má tendenci vidět situaci vědeckým očima.

K čemu se hodí mutageneze

Cílená mutageneze (nebo také genová editace) umožňuje šlechtitelům provádět drobné změny na určitém, přesně daném místě genetického kódu. Na rozdíl od staršího genového inženýrství nejsou při mutagenezi přenášeny geny mezi organismy, ale jsou mírně měněny vlastnosti stávajících genů. Dnes se cílená mutageneze v laboratořích používá například pro zvýšení rezistence k chorobám, což může snížit naši závislost na pesticidech. Dalším oblíbeným použitím je změna chemického složení potravin – například zvýšení obsahu vitaminů nebo naopak odstranění alergenů (bezlepková pšenice). Trochu vzdálenější možností je pak třeba zrychlená domestikace některých planých nebo divokých druhů rostlin.

Oproti klasickým šlechtitelským technikám je výhodou nových postupů především rychlost a s tím související cena. Díky tomu, že jsou změny cílené, nemusí šlechtitelé také dělat tolik kompromisů – například obětovat obsah vitaminů ve prospěch odolnosti k chorobám. Je zřejmé, že žádná moderní technika šlechtění není lékem na všechny problémy zemědělství, ale rozumné použití všech vhodných metod může pomoci k řešení alespoň některých.

Problematické soudní rozhodnutí

Jedním z problémů zařazení genové editace mezi regulované GMO techniky je diskriminace evropských šlechtitelů, a to zejména těch menších, kteří si nemohou dovolit třeba provést polní testy na jiném kontinentě. Sice dokážu pochopit nedůvěru společnosti k velkým nadnárodním korporacím, ale je těžké si představit, že zavedením regulace, která vývoj nové odrůdy zdraží odhadem 10 až 100krát a prodlouží ho o dekádu, nějak zásadně podpoříme menší inovativní domácí firmy. Právě naopak. Již se těším, jak za 10 let uslyšíme stesky, že genovou editaci používají jen velké zahraniční firmy pro šlechtění kukuřice a řepky a jen pro dosažení vlastností vhodných pro průmyslové zemědělství.

Dalším, a ne zcela nepatrným problémem rozhodnutí soudu je, že je po praktické stránce neproveditelné. K tomu, aby mohl být zákon naplněn, je v první řadě zapotřebí diagnostická technika, pomocí které státní orgány poznají, zda náklad krmiva obsahuje regulované GMO plodiny. V ideálním případě ještě umožní zjistit, jaké to jsou a jak velké procento nákladu představují. Moderními technikami, které jsou téměř tak zázračné jako ty v detektivkách, sice dokážeme celkem přesně přečíst genetickou informaci konkrétní rostliny a odhalit i jediné změněné písmenko mezi miliardami ostatních. Nedokážeme ale říci, jak a proč ke změně došlo. Pokud takovou změnu učinil šlechtitel nevědomě, dokonce o ní možná ani neví, je taková plodina automaticky považována za bezpečnou a může být použita dokonce i v biopotravinách. Pokud ale šlechtitel provedl změnu záměrně, je taková rostlina regulovaný GMO a musí projít desetiletým testováním bezpečnosti a vše z ní vyrobené musí být ocejchováno. Ještě větší problém nastane, když se například různé odrůdy kukuřice od několika farmářů smíchají po cestě do Evropy. Pak je opravdu těžké říci, o kterých z těch milionů různých mutací na různých místech šlechtitelé věděli a o kterých nikoliv.

Na první pohled by snad tato situace mohla někomu připadat absurdní nebo nesmyslná. Je to ale jen proto, že si neuvědomujeme, že hlavním cílem současné legislativy je ochrana evropských výrobců potravin před dovozy, nikoliv bezpečnost potravin. Kombinace mnohaletého schvalovacího procesu s nutností značení GMO potravin vytváří dobře fungující systém, který nejen že účinně brání dovozu hotových potravin ze zahraničí, ale i účinně zpomaluje nárůst zemědělské produktivity ve zbytku světa. Zároveň neporušuje pravidla WTO. Chytrá horákyně by to lépe nezařídila. Jak se však vyvíjejí další a další nové a techniky, přestává být zřejmé, které z nich jsou regulované GMO.

Naslouchat vědcům

Myslím si, že by nám do budoucna všem velmi prospělo, kdybychom si otázku, zda GMO ano, či ne, vůbec nepokládali. Kdybychom se raději zaměřili na vlastnosti nových plodin a požadovali nějaká data o bezpečnosti pouze u takových, které mají nové vlastnosti (podobný systém má již dlouho Kanada), vyřešili bychom mnoho problémů najednou. Nemuseli bychom každých pět let svolávat konzilia odborníků, kteří se budou další dekádu dohadovat, zda je nová technika dostatečně GMO. Stát by získal alespoň nějakou kontrolu nad směrem, kterým směřují šlechtitelé. I menší šlechtitelé by mohli využít rychlejší, přesnější a lacinější techniky, a to i pro zlepšení méně významných plodin. Na polích by rostlo pestřejší spektrum plodin a spotřebovalo by se méně pesticidů. A dokonce by se možná i méně dováželo krmivo z Amazonie. Jenže to by se muselo chtít naslouchat vědcům, i když se to zrovna nehodí.

I menší šlechtitelé by mohli využít rychlejší, přesnější a lacinější techniky, a to i pro zlepšení méně významných plodin

Autor: Tomáš Moravec

Zdroj: Lidové noviny