Největšího rozvoje své kultury dosahují Keltové během doby železné. V té době zpracovávají železnou rudu do tehdy nevídaných rozměrů. Jejich řemeslná práce byla velmi unikátní a vyspělá. I proto se kovář v keltské společnosti těšil velké úctě a patřil mezi nejbohatší obyvatele keltských oppid.
Nejběžnějšími stavbami v keltských oppidech jsou kůlové domy. Základní konstrukci tvoří silné kůly zakopané do země, které nesou střechu a zároveň tvoří rám pro stěny. Stěny nejčastěji tvoří proutěný výplet, případně do svislých drážek zastrkané trámky nebo desky. Vše je omítnuté vrstvou mazanice, což je směs cihlářské hlíny, nasekané slámy, písku, vody a někdy i koňského nebo kravského trusu. Na střechy se většinou používal v okolí nejdostupnější materiál. Spoje tvoří ručně opracované dřevěné kolíky.
Dům mistra kováře
Vzhledem k tomu, že se železo stalo v době laténské nejdůležitějším a nejpoužívanějším kovem, dá se také předpokládat, že kovář byl velmi důležitou osobou ve společnosti. Proto si mohl dovolit rozsáhlý dvorec s velkým obytným domem. Například v oppidu v Zemi Keltů u Nasavrk se jedná o trojprostorový dům podle nálezu z oppida Staré Hradisko. Základní rozměry měří 6 x 14 m a výška štítu dosahuje 6,5 metru. Takto velký dům svědčí o bohatství majitele, který patřil mezi tehdejší elitu. V domě mohla pohodlně žít celá rodina včetně služebnictva. Některé prostory navíc mohly sloužit, jako dílna nebo stáj.
„Krom toho u domu stojí i menší obytná polozemnice, kde mohla bydlet rodina kovářského pomocníka nebo služebnictvo. Dále zde jsou výrobní objekty – kovárna a dílna a také hospodářské stavby, jako je sýpka, cisterna na užitkovou vodu (pro pitnou se chodilo k prameni) nebo přístřešek pro zvířata,“ dodává Jiří Kalát ze Země Keltů.
Kuchyň byla centrálním místem celého domu. Nacházelo se v ní ohniště, kde kromě nejteplejších měsíců prakticky trvale hořel oheň. Oheň, na kterém se připravovalo jídlo, prostor osvětloval a vytápěl. Nad ohništěm se byl umístěn jiskrolap, který chrání střechu před vyletujícími jiskrami. Ohniště se zapalovalo ocílkou a křemenem nebo jiným kamenem. Mezi kuchyňské vybavení v bohatých rodinách patřily kromě dřevěných a keramických nádob také železné nebo bronzové kotle. Z keltské doby jsou známé také kamenné rotační mlýnky – žernovy, které vynalezli přímo Keltové a velmi tím zefektivnili mletí mouky.
Vzhledem k dispozicím velkého domu bylo možné spací prostor od zbytku vyčlenit. Lůžko bývalo vystlané kožešinami a vlněnými látkami. Netopilo se, ale lidé se zahřívali navzájem. Ovšem v menších stavbách se muselo vejít vše, jak ohniště a pracovní prostor, tak i lůžko pro celou rodinu do jedné místnosti.
Bez kovárny to nejde
„Kovárna mohla být tvořena jednoduchým přístřeškem z masivního dubového dřeva s drnovou střechou. Bývá postavená po větru tak, aby se co nejvíce zabránilo propuknutí požáru. U nás máme rekonstrukci kovárny z největšího českého oppida Závist (u Prahy),“ vysvětluje Jiří Kalát. Bez práce kováře se nikdo neobešel, protože ze železa se vyráběly nejen zbraně a všechny nástroje, ale také stavební kování (hřebíky, kramle, řetězy, objímky, zámkové mechanismy) a keltské šperky.
Součástí kovárny je jednoduchá výheň tvořená dvěma hliněnými valy, mezi kterými si kovář v rozpáleném dřevěném uhlí nahříval železo pro práci. Aby se dosáhlo správné teploty (kolem 1 000 stupňů), bylo nutné do výhně dmýchat jedním nebo i dvěma koženými měchy.
Železo se redukovalo z rudy, které byl naštěstí v Železných horách dostatek. Kusy rudy se musely upražit v ohništi, čímž se zbavily nežádoucích příměsí, jako je například síra, a také se daly snáze drtit. Po rozdrcení na co nejjemnější píseček se ruda tavila v železářské peci. Laténské pece tvořil asi 1 m vysoký komínek nad mělkou prohlubní v zemi. U země do pece vedly 1 -2 otvory pro měch. Tavba železa probíhala tak, že se uvnitř zapálil oheň a na něj se pak přidávaly vrstvy dřevěného uhlí a rozdrcené rudy. Tavba probíhala minimálně 12 hodin za neustálého dmýchání a doplňování paliva i rudy. Výsledkem je takzvaná železná houba, která je ještě plná nečistot a strusky a musí se dál zkujnit ve výhni, než je možně z ní něco vykovat.
V mnoha oppidech se také vyráběly mince, a to litím či ražením. Jednalo se o zlaté mince statéry (lidově duhovky, jelikož se nacházely po deštích na polích), dále se také razily drobné mince stříbrné.
Autor: Jiří Kalát
Foto: Jiří Kalát
