Přečtěte si to nejlepší z českých šuplíků. Přesně na to láká literárně zaměřený blog Knihomam sdružující autory, kteří své texty dříve většinou odkládali do šuplíku. Díky blogu je mohli zveřejnit a získat zpětnou vazbu i čtenářské publikum. Kristýna Sládečková, zakladatelka blogu a autorka povídek, je nominovaná na letošní cenu Magnesia blog roku.
 
 
Spolek Knihomam jste zakládala loni v létě. Co vás přesvědčilo, že je načase to udělat?
 
Sama jsem člověkem, který píše do šuplíku už roky, v mém případě už skoro dvacet let. Mému okolí se povídky líbily a říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby je mohl ohodnotit na nějaké online platformě i někdo, kdo mě vůbec nezná, a napsat mi natvrdo svůj názor. Bavila jsem se o tom se známými, kterým se myšlenka líbila. Navíc přislíbili, že rozhodí sítě mezi svými přáteli–šuplíkovými spisovateli, případně sami něco pro začátek napíšou. A tak vlastně vznikl Knihomam – místo, kam může jít s kůží na trh v podstatě každý. Nad celou koncepcí jsem přemýšlela asi tři měsíce, a když jsem konečně měla v létě čas, pustila jsem se do toho.

 
Vyvíjí se od té doby projekt podle očekávání?
 
Skoro bych řekla, že nad očekávání. Překvapilo mě, kolik čtenářů se nám za ten rok podařilo zaujmout. V posledních týdnech si jednu povídku přečte přibližně osm set lidí, což je pro mě úplně neskutečné číslo. Do toho se nám například přihlásili básníci, že jim na Knihomamu chybí rubrika básně – s tím jsem třeba vůbec nepočítala, ale myslím, že to do konceptu také sedí.
 
 
Podle čeho vybíráte texty, které zveřejníte?
 
Snažím se zveřejnit většinu textů, které mi autoři zašlou, protože ten koncept spočívá v tom, že má hodnotit čtenář, nikoliv já. Někdy však autorům doporučuji text doladit, rozvinout, když vidím, že má potenciál, ale něco tomu chybí. I umění má ale své hranice a určitě bych nevydala texty příliš vulgární, pornografické či násilné.

 
Která témata jsou u vás nejoblíbenější?
 
Společenské příběhy, protože devadesát procent z nich jsou inspirované skutečností, ale většinou jsou podané humorně, až ironicky. Díky tomu se v nich řada čtenářů najde a příběh si prožije s hlavními – většinou – nehrdiny. Pak také táhnou kontroverzní témata u textů K zamyšlení, kde jsme se například dotkli synestezie, šikany učitelů nebo pobytu v karanténě.

 
Jste v týmu pouze vy?
 
Nastálo jsem v týmu pouze já, ale mám kolem sebe lidi, kteří mi v případě potřeby pomůžou. Pokud jsem například autorem některé z povídek já, zasílám ji k revizi někomu jinému, protože hodnotit sebe samu je velmi těžké. A taky často přehlédnu spoustu překlepů.

 
Není Knihomam spíše jen pro uzavřenou komunitu těch, kteří si příběhy čtou vzájemně?
 
To určitě není, u každého textu se soustředíme na to, aby se dostal k co nejširšímu publiku a zpětná vazba byla co nejobjektivnější. Což se díky sociálním sítím daří, protože naši čtenáři příběhy velmi často sdílí.

 
Nejlepší příběhy ze šuplíku jste plánovali vydávat knižně. Co tedy dosud vyšlo?
 
Zatím jsme udělali takový pokus, kdy jsme loni vydali knižně pohádku O jezerní víle Elišce, kterou jsem napsala já a ilustrovala ji má sestra Gabriela. Byl to takový první pokus „nanečisto“, zkouška, jak celý proces funguje, abych pak autorům mohla nabídnout čistou práci. Na konci letošního roku bych ráda vydala sbírku toho nejlepšího z Knihomamu, tak uvidím, jestli vše stihneme.

 
Jak budete vybírat příběhy, které vyjdou?
 
Knižně chci vydat ty příběhy, které mají nejvyšší čtenost a nejlepší zpětnou vazbu od čtenářů. Už jsou zčásti vybrané, ale pořád je prostor pro přidání dalších.

 
Kdo vám vydal první knihu? Řešíte spolupráci i s tradičními nakladatelstvími?
 
První pokus jsem vydala samonákladem, ale je to strašně moc práce – a my vše děláme po večerech, ve volném čase –, takže spolupráci s tradičními nakladatelstvími zvažujeme. Zatím nám do toho trošku vstoupil koronavirus a prázdniny, ale doufám, že se brzy dobereme k nějakému přijatelnému řešení.

 
Jak se píše v hodnocení Magnesie Litery: „Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to!“ Skutečně?
 
Ono je to celé tak trochu o vkusu. Někoho může nudit společenský příběh například o problémech muže ve středním věku, jiného ale zase pobaví, najde se v něm. Další zase vyhledává příběhy k zamyšlení, které mohou být pro ostatní málo románové. Takže se klidně může stát, že si přečtete pár odstavců, které vás nudí, a povídku zavřete. Cílem ale je, abyste ihned našli jinou, která vás pobaví, zaujme a dočtete ji až do konce.
 
 
Rozhovor vedl Jakub Pavlovský.