Na hřbitovech najdeme vzpomínky, umělecké skvosty i kamenné záznamy naší historie

„Na hřbitově trávím hodně času. Sleduji jeho vnitřní život,“ říká sochař Jan Šnéberger, který se vedle autorské tvorby zabývá i připisováním nebožtíků a nebožek na náhrobní kameny. „Pro mě, jako bývalého muzejníka, je převažujícím aspektem otázka historická,“ vysvětluje Stanislav Děd, proč jsou pro něj hřbitovy významnou součástí naší kultury a paměti. A dále zdůrazňuje, že v pohraničních oblastech dnes hroby někdejších spoluobčanů připomínají období, kdy byly Sudety z velké části osídlené německým obyvatelstvem. „Hřbitov není jen soubor náhrobků, je to i soubor příběhů lidí, kteří tam jsou pohřbeni,“ podotýká Děd.

Opuštěné památníky minulosti

Když se hovor stočí k pozapomenutým a opuštěných hrobům a hřbitovům Stanislav Děd zdůrazňuje, nutnost péče o tato pietní místa.

Mikulovická torza náhrobních kamenů vyhozených ve stráni pod kostelem |foto:Hugo Sedláček,archiv Omnium

„Každé místo si musí najít svého svého strážce, který se o něj postará,“ říká Děd. Kateřina Konečná, která působí jako externí průvodkyně Správy pražských hřbitovů, v této souvislosti zmiňuje, že v Praze existuje možnost opuštěné významné hroby oficiálně adoptovat a dodává, že mnohé z nich již své patrony našly.

Hřbitovy jsou místem historické paměti.
Stanislav Děd

„Na hřbitovech si můžeme připomínat lidské osudy, které měly být zapomenuty. Ďáblický hřbitov je plný neuvěřitelných příběhů.

Místo u jeho severní zdi má neskutečnou sílu,“ říká průvodkyně Kateřina Konečná a zdůrazňuje symbolický význam Čestného pohřebiště III. odboje, které v upomíná na smrt a utrpení 247 politických vězňů. Konečná v této souvislosti popisuje, jak se na Ďáblickém hřbitově potkávají různé dějinné oblouky: jména popravených a umučených účastníků III. odboje nacházíme v těsné blízkosti pomníku věnovanému hrdinným parašutistům, kteří provedli útok na Reinharda Heydricha.

Hřbitov je galerií pod širým nebem.
Kateřina Konečná

Kateřina Konečná, která na Facebooku spravuje stránku Všem pražským tafofilům, se během rozhovoru obrací i k výtvarné stránce funerálního prostředí. „Na pražských hřbitovech najdeme krásné realizace. Já mám ráda například ty od Františka Úprky nebo Františka Bílka,“ říká a poznamenává, že sochy, pomníky či mozaiky, které na hřbitovech jsou, vidíme narozdíl od výstavních síní galerií a muzeí přímo na místě, pro něž byly vytvořeny. S uměleckými díly se tak setkáváme v jejich původním a autentickém prostředí.

„Výbava hřbitovů bývala v minulosti úžasná,“ souhlasí Stanislav Děd a podotýká, že funerální skvosty najdeme i mimo metropoli, například na Jablonecku. Není divu, v 19. století tvořilo umění náhrobku převažující složku sochařské tvorby.

Socha v žule nebo v jiném pevném kameni je nejtrvalejší informační médium.
Jan Šnéberger

„Je mi líto, že novodobých současně pojatých náhrobků, na nichž by pracoval nějaký erudovaný autor, je tak mizivé množství,“ reaguje na proměnu situace sochař Jan Šnéberger, jeden z mála současných tvůrců, jenž se tímto tématem vytrvale zabývá. Na hřbitově ve Slezské Ostravě byl nad hrobem sochaře Augustina Handzela v roce 2019 slavnostně odhalen kamenný kvádr stojící na třech žulových válcích. Autorem tohoto nově pojatého náhrobku je právě Jan Šnéberger.

Současná podoba hrobu Augustina Handzela. Kvádr umístěný na třech kulatinách odkazuje na způsob, jak se v sochařské práci manipuluje s břemenem.|foto:archiv Jana Šnébergera

K obnově opuštěného hrobu významného ostravského umělce Handzela došlo díky veřejné soutěži a angažovanosti místních obyvatel. „Umístění kvádru na podložce může zdálky působit lehce labilně,“ kometuje podobu náhrobku sochař Šnéberger, který tímto dílem mimo jiné v kameni vyjádřil i křehkou hranici života a smrti.