Co by se stalo, kdyby se Julie rozhodla nezemřít…

Poslední uskutečněnou premiérou sezony 2019/2020 baletu Národního divadla Brno se stalo přes všechny těžkosti způsobené koronavirovou pandemií a s několikaměsíčním zpožděním dílo renomovaného evropského choreografa Edwarda Cluga Radio and Juliet. Jde o odvážné spojení Shakespearova nesmrtelného příběhu veronských milenců s „contemporary“ baletem a rockovou hudbou slavné britské hudební skupiny Radiohead. Radio and Juliet byl vytvořen v r. 2005 pro baletní soubor Slovinského národního divadla v Mariboru a je jednou z nejúspěšnějších choreografií mladého tvůrce, který má za sebou i skvělou interpretační kariéru. Od té doby byl uveden v řadě evropských, asijských i amerických zemích. Práce Edwarda Cluga není brněnskému publiku úplně neznámá. V rámci mezinárodního tanečního festivalu v r. 2019 se představil se svým souborem v poetickém naivistickém obraze Hora. Tentokrát nabízí publiku daleko temnější, agresivnější a pohybově náročnější pohled na současné lidské hemžení s věčnými tématy lásky, nenávisti, smrti, netolerance, naděje a násilí.

Představení se odehrává v současnosti a je plné narážek na aktuální dění. Spojení s britskou hudební skupinou není náhodné. Radiohead se shakespearovskou tragédií zabývají v jedné ze svých filmových písní v úspěšném filmu Baze Luhrmanna s Leonardem di Capriem a Claire Danesovou v hlavních rolích. Písně skupiny Radiohead se vyznačují vnitřní silou a napětím, ale také dynamickým spojením textu, melodie a rytmu, které vyjadřují stísněnou duši, nespokojenost a osamění dnešního člověka. Jak vznikla myšlenka využít právě rockovou hudbu této fenomenální skupiny, odpovídá sám choreograf: „Pro mezinárodní baletní soutěž v japonské Nagoji jsem vytvořil duet na skladbu Life In a Glass House, který měl základní „ingredience“ Shakespearovského příběhu, a tak jsem se rozhodl rozvinout tento nápad a vytvořit balet kompletně na hudbu Radiohead.“

Scény a struktura baletu neodpovídají originálu Romea a Julie, které napsal Shakespeare. Choreograf a režisér v jedné osobě vytváří jakousi esenci dramatu. Vypráví příběh retrospektivně od okamžiku, kdy se z domnělého spánku Julie probudí a spatří vedle sebe ležet mrtvého Romea. Pak se začne odvíjet balet v jejích vzpomínkách. Choreografie je vytvořena pro jednu ženu a šest mužů, z nichž pouze ona je jediná identifikovaná postava, zatímco 6 mužských tanečníků přebírá symbolické role všech mužských postav. „Ona se snaží najít cestu v tomto mužském vesmíru,“ říká Clug. Některé situace jsou jasnější a konkrétnější jako např. vynikající mužská rvačka, agresivní plesová scéna, ve které si muži s Julií pouze „pohrávají“. Na obličeji mají místo masky chirurgické roušky, které se v současnosti paradoxně stávají běžnou součástí našich životů. Vypovídající sílu v sobě nese mužský duet končící smrtí jedné z postav evidentně zosobňující Romeova přítele Mercutia, kterého likviduje mafiánská skupina v latexových rukavicích. Jiné části jsou spíše nositeli nálad, kdy převládá temnota, agrese a strojovost. V závěrečné scéně, která mohla být logicky i první, je již Romeo mrtev a Julie drží v ruce citrón místo lahvičky s jedem. Neumírá, ale její závěrečný tanec je tancem zlomeného těla i duše.

Staccatové a minimalistické se kombinuje s uvolněním a dechem
Choreografický Clugův slovník je tvořen ostrými pohyby těla, které nesou symboliku chladu a mechanizace. Často používá trhavých škubnutí, staccatových minimalistických pohybů, které jsou ovšem velmi precizní a do detailu promyšlené. Tělo tanečníků je drženo ve vzpřímené „klasické“ lince, která je ale nabourávána oněmi drobnými záchvěvy a impulsy. Velmi promyšleně pracuje i se střídáním tělesné dynamiky.  Sérii úžasně rychlých a efektních pohybů střídá s nádechy a uvolněním tak, aby se mužská těla vzápětí vrhla na zem v akrobatických přízemních skocích. Při vší úctě k procítěnému pohybu sólistky je to balet o síle a agresivitě mužského projevu.

Určující součástí scény Marko Japelja je zrnitá černobílá projekce, která chytře vyvažuje dění na jevišti. Vidíme fragmenty architektury, těl tanečníků i výrazů obličeje. Jiné snímky se naopak střídají vysokou rychlostí a zaujmou zpětným pohybem, který vrací tanec skutečně „pozpátku“. Jednoduché, ale velmi výstižné jsou kostýmy Leo Kulaše. Julie si vystačí s tělo obepínajícím korzetem, který dává vyniknout detailům každičkého drobného pohybu sólistky. Naopak tmavé obleky s rozepnutými saky odhalujícími mužskou muskulaturu tanečníkům velmi sluší. K vypíchnutí detailů a zdůraznění dramatičnosti výborně slouží i light designTomaže Premzla.

Velký podíl na úspěchu inscenace mají pochopitelně i její interpreti. Představení se hraje na scéně Mahenova divadla. Už jen komorní počet tanečníků a detailní choreografická práce si žádají intimnější prostředí. Ústřední dvojici milenců tančí v prvním obsazení Se Hyun An a Arthur Abram. Oba jsou precizní a výrazové silní. Vrcholem jejich souznění jsou dva milostné duety. Jeden pohrávající si s dáváním a přebíráním drobných variant impulsů rozehrávajících celé tělo a druhý laškovný, kterým se milenci jen „oťukávají“ a pomaloučku v sobě nacházejí zalíbení. Arthur Abram je díky své přirozenosti i příjemnému chlapeckému vzhledu ideálním představitelem Romea i v klasičtější verzi Mária Radačovského. Se Hyun An zase přesně a detailně pracuje s nuancemi jak výrazovými, tak pohybovými. A doslova nádherné jsou její dlouhé vlnící se paže.

Ještě náročnější mi však připadají sborové mužské tance. V tak koordinačně i dynamicky nabitém pohybu je opravdu těžké najít přesnou synchronizaci. A to se brněnským tanečníkům podařilo. Jsou neobyčejně fyzicky i psychicky přítomní, tančí s ohromným nasazením a vědí, co chtějí pohybem sdělit.

Brno tedy nabízí svým divákům strhující inscenaci, které dominuje neoblomný rytmus Radiohead a žene kupředu každý pohyb signalizující násilný konec lásky.

Radio and Juliet
Choreografie a režie: Edward Clug
Hudba: Radiohead
Scéna: Marko Japelj
Kostýmy: Leo Kulaš
Světelný design: Tomaž Premzl
Projekce: Edward Clug, Janja Glogovac
Tančí: Se Hyun An, Arthur Abram; Shoma Ogasawara, Peter Lerant, Quinn Roy, Manuele Bolzonello, Peter Vassili

Psáno z české /odložené/ premiéry, 8. 8. 2020 v Mahenově divadle v Brně.