„Jsem přesvědčena, že v celém regionu nebylo zdesinfikovanější místo,“ řekla s úsměvem ředitelka festivalu Radana Korená. „Přes s tím spojené komplikace a náklady nám to stálo za to. Udržet prostor pro prezentaci a sdílení umění, které vede ke zvyšování kultury v nás i kolem nás.“ )
  |
Na první pohled snad akorát opuštěné Masarykovo náměstí, kde se letos z pochopitelných důvodů nekonala večerní kina pro širokou veřejnost, dávalo tušit, že něco je jemně jinak. Pak také pohled do „orouškovaných“ sálů. A absence většiny zahraničních hostů - naštěstí ale ne jejich filmů. A o ty v Hradišti jde.
Asi nejnepřehlédnutelnější z vzácných návštěvníků byl i přes skoupost na slovo a suchý humor scenáristický mistr Vladimír Körner. „Říká se, že jen blázni lezou na světlo, aby si vychutnali chvilku slávy,“ prohlásil při přebírání výroční ceny AČFK (Asociace českých filmových klubů) před narvaným kinem Hvězda. „Dějiny jsou od toho, aby se falšovaly,“ uvedl zase po projekci třetího dílu uhrančivého seriálu Lékař umierajúceho času (1983) s ústřední postavou Jana Jesénia ztvárněného Petrem Čepkem. Tehdejšímu režimu hvězdně obsazený snímek vadil, prý kvůli zkreslování historie. Je zvláštní, že v České televizi ho narozdíl od té slovenské neuvidíte ani dnes, nad čímž svéráz Körner mávl rukou s tím, že jeho osobu tam všichni nesnáší.
Specifikem Filmovky je její odborná část. Ani tentokrát nechyběly lektorské úvody, přednášky, besedy a lekce filmů od hostů, tzv. masterclass.
„Netočím Babičku, točím Boženu Němcovou,“ poznamenala režisérka Lenka Wimmerová v pondělní diskusi o připravovaném seriálu ČT s Annou Geislerovou v hlavní roli. Ta se musela mimo jiné naučit podepsat levou rukou nebo „vstoupit do trajektorie poměrně rychle jedoucím koním“. Jak ale uvedla, „já mám ráda úkoly, mám ráda, když je to těžký“.
Geislerová, jeden z hlavních hostů letošní LFŠ, pak v dvouhodinové lekci filmu sympaticky odtajnila různé detaily z její téměř třicetileté herecké kariéry. „Ten sál je takovej větší Palác kultury,“ vzpomínala se smíchem na udílení Oskarů. „Mně se s ním herecky spolupracovalo skvěle, jen vůbec nevím, kdo to je,“ poznamenala ke spolupráci s maďarským György Cserhalmim ve filmu Želary. A k dotazu, zda měla trému, když se jako šestnáctiletá dostala mezi hereckou elitu v seriálu Přítelkyně z domu smutku podotkla, že se spíš cítila „jako když pustíte dítě do cukrárny nebo do hračkářství.“
Rozsáhlou retrospektivu věnovala letošní Filmovka Andrzeji Wajdovi, ze zdravotních důvodů si cenu pro něj nepřijela převzít manželka Krystyna Zachwatowicz-Wajdová, LFŠ alespoň promítla návštěvníkům její master class. Klasika kinematografie představily citlivé přepisy významných děl polských i světových literátů; Wajda se ovšem se stejnou vášní věnoval i mapování složitých historických okamžiků svého národa, čímž tuto historii zároveň i spoluvytvářel.
Ožehavou současnost na plátnech uherskohradišťských kin představila sekce Terra festivalis: Izrael... a také svérázný provokatér, dramatik Tuvia Tenenbom - „vtipný jako Borat, chytrý jako Woody Allen, neodbytný jako Michael Moore“. Newyorčan v únoru uvízl v Evropě, koronavirová epidemie paradoxně jeho účasti na Filmovce pomohla.
Mezi dalšími hosty zaujali nedávno objevený drahokam českého filmu Bohdan Karásek nebo režisér Slávek Horák, který i s celou delegací uvedl festivalovou premiéru filmu Havel.
Česká televize ze své produkce promítla třeba nejnavštěvovanější český dokument V síti nebo časovanou bombu jménem Nabarvené ptáče.
Sympaticky působilo před pondělními projekcemi představování filmových klubů z celé republiky. AČFK ocenila boskovické kino Panorama, díky vsetínskému se zase do českých kin podařilo dostat jeden z nejpůsobivějších filmů reflektující jugoslávská devadesátá léta, tragikomedii Turné (2008) srbského režiséra Gorana Markoviče, který v mládí studoval FAMU (a tak svůj roztomilý vzkaz publiku nahrál v češtině). Mezi Srby si snímkem oproštěným od národního nacionalismu nadělal spoustu nepřátel. Hlavní hrdinové, herci bělehradského divadla, uprostřed válečné vřavy střídavě nadchnou a urazí nejprve krajany, pak Chorvaty a nakonec i muslimy; i přes humorné chvilky přitom neustále balancují na hraně života a smrti - dokonale vystižená nesmyslnost tehdejší „sousedské“ války.
Letní filmová škola je tradičním místem, kde čeští a slovenští autoři uvádějí v předpremiérách své novinky. Ještě horkou Krajinu ve stínu, inspirovanou (po)válečným osudem obce Tušť, přijel včera večer představit Bohdan Sláma. „Jsme rádi, že festival uzavíráme právě tímto snímkem. Jde o výsostně filmové, obrazově podmanivé dílo... a především přináší téma, jehož platnost přesahuje dobový kontext,” řekla Iva Hejlíčková, programová ředitelka. „I dnes se může stát, že se přes malého člověka povalí velké dějiny a to, zda něco podepíše, určí osud jeho a jeho rodiny,” uvedl na následné debatě scenárista Ivan Arsenjev.
K Filmovce patří i „letňáky“, letos výjimečně přístupné jen akreditovaným. S podtitulem První lásky českého filmu venkovní kino ve Smetanových sadech vrátilo na velké plátno Indiánské léto, Romanci pro křídlovku či Samotáře... a také trochu nedoceněný snímek Láska mezi kapkami deště Karla Kachyni s mladičkým Lukášem Vaculíkem a neodolatelnou Terezou Pokornou-Herzovou. „Kam si tejráš kostru?“ a desítky podobných žižkovských hlášek nad hradišťskou tropickou půlnocí... krystalické léto.
Sekce Neznámý vojín představila Dannyho Kaye (ne nepodobného Vlastovi Burianovi), jednu z největších hvězd poválečné americké komedie, v čele se snímkem Dvorní šašek, brilantně otitulkovanou bžundou, kterých by LFŠ mohla nabízet více... pro širší úsměvy venku před kinosály. Filmovým fajnšmekrům patřila sekce Němý film s živou hudbou, tentokrát věnovaná Busteru Keatonovi a tváři bez emocí, již ve svých groteskách reprezentoval. A také již klasické Půlnoční delikatesy a Vulgární auteuři na minovém poli mezi vysokou a nízkou kulturou.
V předpremiéře LFŠ promítla strhující drama o vykoupení hříchem Corpus Christi polského režiséra Jana Komasy nominované na Oscara. V listopadu AČFK vyšle do kin také film Gogo z dílny Pascala Plissona, vlídně a zvesela podaný příběh nejstarší školačky na světě, 94leté Keňanky, která se na stará kolena rozhodla absolvovat základní školu. Celý snímek působí jako nelaciná reklama na vzdělání a jeho zásadní globální význam.
Letní filmovou školu každoročně dotváří rozsáhlý doprovodný program, ať už jsou to autorská čtení, divadla anebo muzika. Se svými tóny přijeli do Hradiště jak interpreti formátu Ivy Bittové či Prago Union, tak třeba cimbálová muzika Kremrol, jejíž jméno sice nerezonuje napříč republikou, ale celovečerní „po kalíšku dáme“ v altánu v parku patří k Filmovce zásadně... a vlastně i etnograficky.
Žádná LFŠ v novodobé historii nevznikala tak těžko jako ta letošní. „Přípravy testovaly, jak jsme vnitřně silní,“ uvedla ředitelka festivalu Radana Korená. „Teď cítím radost a vděčnost… letos jsme neřešili žádný problém, ani s policií, ani s městem, jako by hradišťské slunce vše vytáhlo a ukázalo, že to má smysl.“
Větší město ani větší sály by Letní filmové škole neslušely. Je podmanivá taková, jaká je - a vlastně nebylo na škodu, že letos z pochopitelných důvodů přijelo o trochu méně návštěvníků než obvykle. Aspoň ty fronty před kinosály v již klasickém vedru šly ustát.
