Některé hroby purkmistrů, starostů a primátorů Prahy chátrají, má se to změnit

Praha převezme do péče některé hroby svých bývalých představitelů, případně pomůže s jejich opravou a údržbou. V první řadě jde o hroby Antonína Strobacha (pražský purkmistr v roce 1848), Emiliána rytíře Skramlíka (pražský starosta v letech 1876 až 1882) a Ferdinanda Vališe (pražský starosta v letech 1885 až 1887).

Všechny se nacházejí na Olšanských hřbitovech a lze je opravit z prostředků města. Dva z nich už jsou součástí projektu adopce hrobů, který organizuje Správa pražských hřbitovů. Třetí hrob je možné do tohoto projektu zařadit.

„Někteří bývalí čelní představitelé Prahy jsou známí více, jiní méně, ale všichni si zaslouží důstojné místo posledního odpočinku. Město nesmí dopustit, aby jejich hroby chátraly a jejich odkaz tak postupně upadal v zapomnění. Jsem proto velmi rád, že jsme našli způsob, jak tomu předcházet,” uvedl pražský primátor Zdeněk Hřib.

„Tím, že se postaráme o místa posledního spočinutí primátorů, zároveň upozorňujeme na program Správy pražských hřbitovů, který je zaměřen na adopce hrobů slavných osobností. Primátoři se postarali o Prahu, Praha se teď postará o jejich hroby,” řekl Petr Zeman, předseda Výboru pro územní rozvoj, územní plán a památkovou péči pražského zastupitelstva.

Malostranský hřbitov

Město na projektu obnovy hrobů svých čelných představitelů spolupracuje se Spolkem Malostranský hřbitov, který sleduje příběhy potomků osobností pohřbených na Malostranském hřbitově a mapuje osudy přenesených ostatků a náhrobků.

„Například purkmistr Antonín Strobach, původně pohřbený v Košířích, nebo starosta Emilián rytíř Skramlík, který je s Malostranským hřbitovem spojen díky svým zde pohřbeným rodičům, jsou přesně těmi osobnostmi, které se těší našemu zájmu,” doplnila předsedkyně Spolku Malostranský hřbitov Alena Lehnerová.

Malostranský hřbitov je oázou klidu nedaleko rušného Anděla v Praze 5. Naproti hlavnímu vstupu stojí honosný náhrobek posledního pasovského knížete-biskupa Leopolda Leonharda Thun-Hohensteina. S touto dominantou hřbitova se údajně pojí několik úmrtí.

Thun-Hohenstein žil v letech 1748 až 1826. Z Thun přišel do Čech na začátku 19. století a žil zde až do své smrti. Na své usedlosti Cibulka, která je mimochodem už roky v dezolátním stavu, si nechal zbudovat rozsáhlý park s rytířským hradem, čínským pavilonem a s řadou soch.

Devět let po jeho smrti vytvořil sochař Václav Prachner sochu znázorňující klečícího biskupa. Před ním je otevřená kniha, na níž má biskup položeny ruce spojené k modlitbě.
Básnířka a spisovatelka Eva Vrchlická psala o jisté paní Terezii, která při noční jízdě kočárem přikázala sluhovi, aby na náhrobek pasovského biskupa vylezl a otočil list v kamenné knize.

Ten to odmítl, tak se nepokorná paní rozhodla konat sama. Po chvíli vyděšená utekla, v knize prý viděla, že biskup slouží rekviem za její duši. Od té doby údajně chřadla a během týdne zemřela.

V 60. letech minulého století se na Malostranském hřbitově natáčel absolventský film. Členka filmařského týmu údajně z rozvernosti vyšplhala na pomník a rozhodla se tak ignorovat hrozbu pověsti. I ona po tomto činu brzy zemřela, i když byla předtím zcela zdráva.

Ať už tomuto prokletí věříte, nebo ne, určitě to nezkoušejte na vlastní kůži. Navíc, lezení na pomníky je nedůstojný vandalismus. Místo je pod kamerovým systémem a o pár metrů dál sídlí ostraha hřbitova.

Vůbec nejnavštěvovanějším místem hřbitova je jeden dětský náhrobek. Patří „svaté holčičce“, zřejmě Aničce Degenové, která zemřela ve věku zhruba tří let. Legendu o ní zpracoval v knize Svatá holčička František Kožík. Vyšla v roce 1943.

Hrdinka příběhu se narodila do rodiny chudého hudebníka. Obětavě se snažila starat o druhé, proto si vysloužila přezdívku „svatá holčička“. Jednoho dne však při bouřce vypadla z okna, když se natahovala pro panenku, kterou chtěla darovat chudé kamarádce. Při pádu na dlažbu zemřela.

Později se na Malostranském hřbitově objevil náhrobek ztvárňující malou dívku. Na toto místo děti mnoho let nosily hračky s prosbou o pomoc. Věřily, že dívka i po svém úmrtí umí konat dobrodiní. Tento zvyk se drží dodnes, k náhrobku dokonce z důvodu snadnější údržby místa dala správa hřbitova ceduli s nápisem, aby zde lidé nenechávali hračky, že holčička splní přání i bez nich.

Víte, že…?

Pražští primátoři často nebyli z Prahy

Zatímco nejvyšším představitelům Prahy se v 18. a 19. století říkalo purkmistři, následně starostové, od vzniku Velké Prahy v roce 1922 vede hlavní město primátor.

Zdeněk Hřib, který stojí v čele metropole od podzimu 2018, je v pořadí třiadvacátým primátorem. Narodil se ve Slavičíně, městě zhruba dvacet kilometrů od Zlína. Pokračuje tak v tradici posledních pražských primátorů, kteří také nebyli z hlavního města.

Hřibova předchůdkyně Adriana Krnáčová, která byla zvolena za hnutí ANO, je z Bratislavy. Před ní byl primátorem rok a půl Tomáš Hudeček, který se narodil v Olomouci.

Hudeček z TOP 09 střídal v druhé polovině volebního období Bohuslava Svobodu poté, co se rozkmotřila „topka“ s občanskými demokraty. Svoboda je zatím posledním pražským primátorem, který se narodil v Praze. Tu měli uvedenu v rodném listě i jeho předchůdci.

Před Svobodou stál v čele města osm let Pavel Bém a před ním necelý půl rok Igor Němec, oba byli rodilí Pražané. Předchůdcem Němce na pozici primátora byl na přelomu tisíciletí architekt Jan Kasl, který se také narodil v Praze.

Před Kaslem, který byl primátorem od roku 1998, měla Praha po sametové revoluci postupně čtyři primátory. Zatímco Jaroslav Kořán (spoluzakladatel Občanského fóra) a Milan Kondr (ODS) byli z Prahy, Jan Koukal (ODS) byl z Brna a „zimní král“ Josef Hájek (primátorem byl na přelomu let 1989 a 1990 jen dva měsíce) pocházel z obce Ježovy na Klatovsku.

Mezi lety 1922 a 1989 měla Praha na primátorském postu postupně deset mužů, jen tři z nich pocházeli z Prahy. Adolf Svoboda (ve funkci od poloviny padesátých do poloviny šedesátých let), Ludvík Černý (Svobodův nástupce, primátorem ve druhé polovině šedesátých let) a Zdeněk Horčík, kterého ve funkci zastihla sametová revoluce.