Deep Purple - Whoosh!, aneb noví dobří Párplové

Začněme nutným, ale fádním úvodem. Kapela se na své novince představuje v už tradiční sestavě (nazývané Mark 8) - Don Airey, Ian Gillan, Roger Glover, Steve Morse, Ian Paice, tradiční proto, že v nezměněné podobě funguje už přes 18 let (nejdéle, co jakákoliv sestava této kapely existovala). Jde rovněž o třetí album pod produkcí legendárního Boba Ezrina.

Jako první fanouškovskou poznámku, si dovolím vyseknout Ezrinovi velkou poklonu, protože se mu podařila neuvěřitelná věc - Deep Purple jsou kapela existující 52 let, která prošla neskutečným množstvím změn obsazení, ale i stylů, Ezrinovi se povedl majstrštyk v tom, že "Ezrinova" éra Deep Purple má svůj zcela vlastní čitelný zvuk v rámci Deep Purple a to tak, že slyšíte dvě vteřiny, kterékoliv ze skladeb na albu - a nejenže víte, že jsou to párplové - ale zároveň okamžitě víte, že "Ezrinovští" Párplové. Nezaměníte je (naštěstí) ani s alby "zavraždenými" Michaelem Bradfordem (Bananas a doslova zmasakrovaná Rapture Of The Deep), ani z deskami, které pro kapelu od reunionu produkoval samotný Roger Glover, nebo ještě dříve Nick Blagona. Kapela na těch třech posledních deskách má zcela vlastní identitu, nezaměnitelnou s jakoukoliv jinou érou své historie. Hlavně pro druhou z desek pod Bradfordem, je to nelichotivé srovnání - Rapture Of The Deep je v kontextu posledních tří alb v podstatě neposlouchatelné... což je škoda, materiál by totiž vůbec nebyl špatný - prosím, ať už dojde na ten slíbený remix! 
Vraťme se zpátky k novince - obsahuje celkem 13 skladeb, z toho jeden cover "sebe sama" (instrumentálka And The Adress z debutového Shades Of Deep Purple) a jednu kratší instrumentálku (Remission Possible) sloužící jako delší intro ke skladbě Man Alive.  Čím se nové album liší od předchozích dvou? Vypíchnul bych čtyři evidentní změny:
- oproti předchozím dvěma albům (Now What?! a Infinite) je na ní mnohem výraznější Steve Morse (když jsem album slyšel poprvé, tak jsem po prvních čtyřech skladbách řekl "tady bylo víc Morse, než na celé předchozí desce!"), navzdory tomu, že určitá vůdčí role Donu Aireymu přeci jenom stále zůstala,
- navzdory předpokladům, které mohly být vyvolané představenými singly (Throw My Bones, Man Alive a Nothing At All), jde o nejvíc "rock´n´rollové" album Deep Purple snad v celém katalogu kapely - a když říkám, rock´n´rollové, myslím tím ten skutečně tradiční! Nevybavuju si v diskografii celé historie kapely tradiční "šedesátkový" rokec, jako je obsažen tady ve formě What The What. Skladby mají větší odpich než na desce předchozí; upřímně - z výplňového dua Get Me Outta Here a One Night In Vegas na předchozím Infinite jsem nebyl dvakrát na větvi - něco takového tu, naštěstí, nenajdeme,
- zejména oproti předchozímu albu Infinite, je zcela evidentní, že obrovskou kompoziční roli na této desce má Ian Gillan - zatímco u předchozího alba byl velmi výrazný textařský, ale i melodický přínos Rogera Glovera (např. Birds Of Prey), tak zde je to "Gillanovina" jak vyšitá - jak v textech (včetně vtipných narážek na dávnou minulost - ala sabbatovská Trashed), tak vokálních melodiích.

Navážu asi jedinou věcí, která mě trošku mrzí, ale nepřekvapuje. IG zpívá na celé desce naprosto skvěle, hlasově se drží v polohách, které jsou mu s ohledem na věk, nejpřirozenější - ale nemá tu žádný "pěvecký" vrchol. Na Now What?! IG doslova vyčníval v nádherné baladě All The Time In The World, na následující Infinite nejde opomenout jeho nádherný timbr ve skladbě The Surprising. Žádný takový "klenot" z jeho strany tu nenajdeme - mnohem víc vyniká tady jeho smysl pro vokální melodii, než pěvecký výkon samotný. A jestli mám použít příkladu - je to právě Gillan, který ze singlu Throw My Bones dělá jednu z perliček desky a to nikoliv tím "co vyzpívá", ale "jak". Mimochodem, je to první album Deep Purple s Gillanem u mikrofonu, bez jediného ječáku - a pro dobro věci, naprosto není potřeba.

Obecně lze říct, že druhá polovina alba je silnější než první. Nepůjdu skladbu po skladbě, jenom namátkově. Jedním z vrcholů alba je bezesporu odpichovka No Need To Shout začínající v podstatě "strangers" intrem, Aireyho pianem a nádherným typicky morsovským kytarovým sólem...  Hned následující Step By Step by mohla klidně vyjít na devadesátkové desce Purpendicular - je takovým dítkem křížení Soon Forgotten a Purpendicular Waltz ze zmíněné desky (mimochodem, jak Gillan uvádí na webu u textů, pracovní název písně byl Skeleton Waltz, docela trefný). O tom jak popsat The Long Way Round jsem přemýšlel celkem dlouho - popis na první dobrou by byl "párplovská" Run Like Hell (že by zase Ezrinův vliv?) - a pak mi to díky kamarádovi došlo - no jistě, The Mule v roce 2020! Aireyho vliv je velmi čitelný v atmosférické náladovce Power Of The Moon s výborným refrénem. Stevovo sólo v ní možná trochu dá vzpomenout na vtipný "filmový" tribute Vincent Price z Now What?!. Ovšem vrchol alba přichází až k jeho závěru - neoddělitelná dvojka Remission Possible / Man Alive prostě jedno jsou. Napoprvé je nepochopíte... pak si je zamilujete!

And The Adress je prezentována jako určité uzavření kruhu - první skladba na debutu - závěr hlavní části posledního alba (třináctá Dancing In My Sleep je prezentována jako "bonus").  Jak někteří členové kapely už v rozhovorech přiznali - deska Whoosh! byla opravdu zamýšlena jako konec, s tím, že turné letošní rok mělo být opravdu "závěrečné" - ale jak všichni víme, člověk míní, osud mění. Zasáhl Covid, turné je celé přeloženo a začínat by mělo až někdy v červnu 2021 - a jak Ian Paice v jednom z nových rozhovorů naznačil - rok je až příliš dlouhá doba na to, sedět doma a nic nedělat. Že by i pandemie měla pozitivní důsledky? 

Jak album ohodnotit v kontextu celé diskografie DP, "Morsovské" éry a Ezrinovy éry? Začněme od konce, to bude nejsnazší. Za mě - nové album je celkově o něco silnější než předchozí Infinite, navzdory tomu, že právě Infinite přinesla dva opravdu výrazné klenoty (The Surprising a Birds Of Prey), které tady asi až tak nenajdeme (nejblíž tomu má Man Alive), ale slabší než Now What?! (což je brilantní album od první do poslední vteřiny - špička celé post 1984 éry). V rámci celé éry Morse (7 studiovek) od Purpendicular dodneška, to už je těžší hodnocení, ale přinejhorším lepší průměr, nejspíš i bedna (nepochybně za Now What?! a Purpendicular) a nepochybně před Bradfordovými alby - záleží na tom, jak máte rádi "těžký" Abandon. A na hodnocení v rámci celé diskografie je opravdu ještě brzy.