Online svět nezná limity. Natočila jsem klip s Tarantinovým kameramanem

Během nejhlubší karantény jsme spolu s kameramankou Janou Hojdovou natočily videoklip k úvodní písni z mého připravovaného debutového alba. Na dálku. Jana tou dobou totiž pracovala v USA u oscarového kameramana Roberta Richardsona (Kill Bill, Hanebný pancharti, Osm hrozných ad.), který se s myšlenkou klipu ztotožnil natolik, že v něm nakonec sám vystupuje.

Jsem zpěvačka a ze všeho nejradši se věnuji vlastní tvorbě. V současné době připravuji vysněnou debutovou desku The Same Self inspirovanou stejnojmenným multižánrovým představením, na kterém se už přes rok autorsky podílím.

Koronavirová krize mi stejně jako většině umělcům udělala čáru přes rozpočet: ocitla jsem se bez práce a hlavně bez konkrétní vidiny, že se v blízké době vrátím k tomu, co nejvíc miluji – k živému vystupování. Vtom se mi ozvala dlouholetá kamarádka Jana Hojdová, mimo jiné autorka dvou mých videoklipů Na Věčnost a Zima, že odjela do USA natáčet s oscarovým kameramanem Robertem Richardsonem a vzhledem k nečekanému vývoji událostí tam zůstane o trochu déle. Zmínila, že by spolu s Richardsonem ráda vytvořila krátké video o současné situaci, třeba na nějakou moji písničku…

A protože s Janou odjakživa umělecky rezonujeme, nemusely jsme v mém repertoáru dlouze hledat: ona chtěla použít záběry kvetoucí japonské sakury a já zrovna dokončila krátký text k písni Reflektivní, volně inspirovaný starojaponskou poezií. O něco složitější pak byla otázka samotného ztvárnění pandemie: pod vlivem událostí nás hodně přitahovala ekologická či politická témata… Richardson ale trval na tom, že lidé v krizi potřebují ze všeho nejvíc naději. Tíživá atmosféra, která na jaře panovala v amerických ulicích, má proto v paralele s motivem probouzející se jarní přírody sloužit především jako naděje na uzdravení, regeneraci. Ne náhodou Richardson do klipu zařadil mrazivé dokumentární záběry z vlastního archivu – kamaráda umírajícího v důsledku těžké nemoci a následné narození dítěte, které, ačkoli se ho dotyčný nedočkal, zmíněnou naději ztělesňuje.

Snad nejzajímavější na této spolupráci pro mě bylo, že je vůbec možná. To, že můžete tvořit s někým, s kým byste se jinak fyzicky nesetkali, že se můžete vzájemně poznat a reagovat na sebe, je prostě zázrak. A protože kromě několika záběrů točených doma na mobil jsem se natáčení nijak neúčastnila, chtěla jsem vědět, nakolik se na něm Richardson reálně podílel. Zeptala jsem se proto Jany, která odpověděla: „Robert byl nadšený z hudby, z textu i ze samotného nápadu natočit něco o současné situaci. Ačkoli nakonec trval na tom, abych mu v titulkách věnovala pouze zvláštní poděkování, hodně mi pomohl se střihovou skladbou, s tempem a s atmosférou celého videoklipu. Jako zajímavý formální prvek jsme využili dvojexpozici, kterou má rád a je pro jeho práci typická. Mimo to je ve dvou záběrech zakomponovaný jeho obličej a postava, takže si s trochou nadsázky i zahrál.“

Videoklip zároveň slouží jako upoutávka k dokumentu o Richardsonovi s názvem CameRRaman, na kterém Jana v současné době pracuje. Půjde o náhled do kameramanova soukromého a profesního života zahrnující mimo jiné letošní nominaci na Oscara za kameru k filmu Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu, kterou dokumentovala přímo z místa dění. Je mi velkou ctí, že se jméno Robert Richardson spojilo s mou hudbou, jsem vděčná Janě a „online světu“ za tu příležitost.