Závěrečné memento k Mariánskému sloupu

Mariánský sloup. Tato barokní památka původně vznikla na poděkování Panně Marii, že se hlavní město Českého království podařilo ubránit před švédskými drancíři a po staletí její přítomnost všem připomínala statečnost Pražanů.
Jak už to tak v historii bývá, objevil se muž, který se statečností svých předků neměl nic společného, drzosti a nezdravě vysokého sebevědomí měl však na rozdávání. Franta Sauer bylo žižkovský opilec, drobný zlodějíček a flákač. Během světové války taktéž pašerák a po ní organizátor předchůdců současných squatterů. V bouřlivých časech vzniku republiky si dotyčný vychcánek vzal do hlavy, že Mariánský sloup byl postaven na znamení vítězství Habsburků na Bílé hoře a tudíž symbolizuje třistaletou porobu národa. Obstaral si falešné doklady delegáta Národního výboru a jménem Karla Kramáře objednal hasiče. Po jejich příjezdu na Staroměstské náměstí vyčkal, až ze svého shromáždění na Bílé hoře dorazí plánovaný průvod socialistů a poté oznámil, že sloup půjde k zemi. K tomu možno dodat, že hasičům velel Sauerův kamarád Zedníček. Přátelství však Sauerovi nebylo na překážku, aby obelhal i jeho. 
Hasiči započali své dílo a přestože se mnozí přítomní snažili zboření sloupu zabránit a na náměstí se strhla bitka, dílo zkázy se nakonec dokonalo. Sauer se později u soudu hájil, že sloup zbořil pouze z vlasteneckých důvodů jako symbol Habsburské monarchie (a soud jeho čin prohlásil za promlčený). Tak se Panna Maria ze Staroměstského mariánského sloupu stala poprvé rukojmím politiky a ze symbolu vítězství statečných Pražanů se stal symbol Habsburské monarchie. 

"Odpusťte, že jsem nechal strhnout Mariánský sloup..."

Ne všichni v Československé republice však sdíleli obrazoborecké nadšení, stejně jako nesdíleli radost ze zničení monarchie. V roce 1925 jistá Barbora Wolfová dostala od Nejvyššího soudu měsíc vězení za to, že dle svého nejlepšího svědomí veřejně o Masarykovi prohlásila: „Nejdřív byl ve starém Rakousku na smrt odsouzen, pak uprchl do Ruska a teď si sem přijde a zradí vlast. Rozbil císaři Karlovi zem a císařovna Zita nyní mrzne a hladoví v cizí zemi. A dnes má ten lump za to, že když si sedne na koně, bude zase čistý a spravedlivý.“ Za mřížemi skončila za urážku prezidenta republiky jen několik měsíců před tím i jistá Antonie Novotná z Opavy, která při očekávaném příjezdu Masaryka konstatovala, že se "té komedie venku nezúčastní". Zpět však k Mariánskému sloupu... Již 14. listopadu 1918 navrhl poslanec František Nosek zřídit Odbor pro rekonstrukci Mariánského sloupu. V roce 1925 pak začala probíhat celonárodní sbírka na obnovu sloupu, ale realizaci obnovy nakonec zmařila blížící se světová válka. Po jejím konci to byl zase nástup lidově demokratického zřízení, v jehož čele stála KSČ. V té době se rovněž uzavírá příběh našeho přítele Franty Sauera, který se nachází v pražské nemocnici Pod Petřínem. Ty tam jsou dny jeho tzv. "bohémství". Je vyhublou, tuberou prolezlou troskou, na smrtelné posteli. Z posledních sil si nechává zavolat kněze a říká mu: "Odpusťte mi, že jsem nechal strhnout Mariánský sloup. Je mi to líto."
Během komunistické ditaktury převzali iniciativu za obnovu sloupu exulanti. Po revoluci se ustanovila Společnost za obnovu Mariánského sloupu, která zahájila svůj třicetiletý boj za jeho obnovu. Na základě výběrového řízení vypsaného Společností, se stal zhotovitelem repliky nakonec Petr Váňa. V roce 2020 byl sloup usazen na své právoplatné místo a zdálo se, že tím jeho příběh končí. "Kletba je zlomena," napsal na svém facebooku bloger a spisovatel Miroslav Václavek... Očividně to však bylo předčasné volání.

Zřetelné je poselství politické

Několik dní před slavnostním žehnáním Mariánského sloupu se na Arcibiskupství pražském sešla podivná společnost. Pomineme-li církevní hodnostáře a několik osob, které konkrétním činem podpořily obnovu sloupu, se zde objevili politici a individua, která jsou všeobecně známá pro své spojení s komunistickou stranou, kontroverze a slovní exhibicionismus. Úkolem těchto "vzácných" hostů, kteří byli pozváni přímo arcibiskupem pražským Jaroslavem Dominikem Dukou, bylo podepsat se na tzv. pamětní listinu. V té se mj. píše: "Pražané a obyvatelé českých zemí žijí dnes ve svobodné zemi se svobodně zvolenými politickými představiteli již tři desetiletí. Prezidentem České republiky je Ing. Miloš Zeman, dr. h. c., předsedou vlády České republiky Ing. Andrej Babiš... Jakkoliv lidé požívají výhod svobodné společnosti a nejlepší životní úrovně v celé historii, bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení, zdá se však, že žijí v době krize víry a krize duchovní, kterou provází postupná ztráta tradičních hodnot v rychle se měnícím světě a společnosti..."
Nadčasová hodnota textu, předpokládaný u takového pamětního listu, zcela chybí. Zřetelné je naopak poselství politické, které spíše než na budoucí generace míří na současníky, aby jim připomnělo, kdo je v České republice doopravdy PÁNEM. Pamětní listinu, bez jakýchkoliv známých zásluh o obnovu sloupu tak podepsali: agent STB, bývalá svazačka, kandidátka na prezidentku republiky za Komunistickou stranu Čech a Moravy, její nejbližší spolupracovnice z Rady ČT a rovněž bývalý redaktor komunistických Haló novin, který přes své okatě zdůrazňované katolictví je aktivním obhájcem s komunisty spolupracující vlády, která je řízena někdejším aktivním agentem STB. Celá akce sice vyvolala bouřlivý odpor části katolíků, veřejnosti i starosty Prahy 1, listina však byla během slavnostního žehnání přesto do sloupu umístěna. Těžko říci, co arcibiskup pražský Jaroslav Duka sleduje duchovně přínosného tímto aktem, ve kterém učinil z obnovy Mariánského sloupu manifestaci politické loajality vůči těm, kteří nerespektují Ústavu ČR, české zákony i evropské směrnice a postrádají sebemenší morální kredit. Za svědky tohoto svého činu si přitom přizval ty největší politické kašpary, kteří devalvovali českou politickou kulturu na samotné dno. Jisté však je, že sloup stojí a toto jeho nové poškození, které zinscenoval již podruhé v historii jediný člověk, už žádný kameník ani veřejné sbírky neopraví.