Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

První tiskovou mluvčí nově vzniklého Jihlavského kraje byla Radka Nastoupilová (tehdy ještě Burketová).   

Vzpomeneš si ještě na tvůj příchod na hejtmanství? Pracovala jsi jako „píšící ředitelka“ týdeníku Puls Třebíčska a o nabídce mluvčí ti prý řekly tvé dvě kamarádky Věra Jourová a Marie Černá… je to tak? 
Jsou okamžiky, zkušenosti, zážitky a lidé, na které se nezapomíná. A to jak v dobrém, tak bohužel ve špatném. Ale vzpomínky na Vysočinu patří k těm krásným. 
Psal se rok 2001 (bože, to zní tak archivně), já byla opravdu „píšící ředitelkou“ třebíčského týdeníku a krajský úřad vypsal výběrové řízení na mluvčí. Mé kamarádky Věrka Jourová a Marie Černá mi to nejenom řekly, ale hlavně mě pošťuchovaly a pobízely, ať to jdu zkusit. A já se zdráhala. Tak dlouho, že jsem nakonec první kolo výběrka prošvihla. K mému štěstí si ale tehdejší pan hejtman v prvním kole mluvčí nevybral.

Stala ses první tiskovou mluvčí Krajského úřadu tehdejšího Jihlavského kraje. Jaké byly počátky, kdy se vše budovalo na „zelené louce“?  
Žádné začátky nejsou lehké a ani ten „krajský“ nebyl výjimkou. Všechno bylo nové, nastavovaly se procesy, hledali se odborníci, vše se budovalo, usazovalo… Bylo to obrovské množství práce. Mnohdy nelehké a náročné. Ale úžasné, právě proto, že jsme stavěli na „zelené louce“. Nejenom podle svých nejlepších znalostí, zkušeností a dovedností, ale hlavně týmově. 
Byla to výzva a zároveň zodpovědnost, aby ten veliký krajský hodinový strojek fungoval, aby do sebe všechna kolečka postupně zapadala a kraj tikal. A k tomu se na „zelené louce“ potkal skvělý tým lidí.

S jakými problémy ses musela vypořádat? 
Problémů byla zpočátku spousta, ale jsou přece od toho, aby se řešily. A díky šikovným lidem se to postupně dařilo. Žádný tak zásadní problém v mých vzpomínkách nezůstal, abych mu po dvaceti letech dala prostor k prezentaci . 

Co bylo pro tebe nejtěžší? 
Teď se mi zdá, že tato tvoje otázka. Nevím, a možná to bude znít nevěrohodně, ale asi nic. Jsem přirozená optimistka s energií a dynamikou, mám ráda výzvy. Byla jsem mladá, bez závazků, věnovala jsem se tomu na plný plyn. Takže s trochou nadsázky bych odpověděla, že nejtěžší byl občas zimní přejezd z Třebíče do Jihlavy a zpět, který jsem denně absolvovala.

Jaká panovala atmosféra? Euforie ze vzniku samostatného kraje, nebo byly cítit rozpory mezi opozicí a koalicí, jak je dnes běžné? Táhli všichni za jeden provaz? 
Jak už jsem říkala, potkal se skvělý tým lidí. A řídila ho „bedna“ s obrovským tahem na bránu (snad mi František Dohnal v nebi promine, spontánně mě napadl tento příměr). Pan hejtman měl neskutečnou schopnost věcné analýzy i syntézy a navíc byl empatický a prostě lidský.

Jako mluvčí jsem chodila na jednání rady kraje i zastupitelstva a mohu říci, že rozpory samozřejmě byly, což je úplně v pořádku, ale diskutovaly se až do kompromisů, do věcných řešení a do dohod. A ty pak platily. Vzpomínám si na poměrně ostré výměny názorů mezi hejtmanem a prvním náměstkem (pozdějším hejtmanem). Ale to byl „komunikační koncert“, žádné urážky, podpásovky, ponižování…

Nepociťovala jsi mezi zastupiteli nebo i úředníky jakousi rivalitu z hlediska příslušnosti k určitému okresu? Vždyť náš kraj vznikl ze tří bývalých krajů…
Mezi úředníky jsem to nezažila nikdy, mezi politiky možná trochu ano, ale nenazvala bych to rivalitou. Přijde mi přirozené, že se lidé zvolení za určitý region snaží následně mu pomoci, přinést užitek a získat body.

Kdo ti v paměti utkvěl nejvíce? A můžeš uvést čím? 
Ráda pracuji pro někoho nebo s někým, koho si vážím, ke komu mohu vzhlížet pro to, co umí, a od koho se mohu učit. Nejvíce samozřejmě vzpomínám na hejtmana Františka Dohnala. Už jsem o něm mluvila. Patří k osobnostem, které rozhodně ovlivnily můj život. 

Byl to vzdělaný a férový chlap, zásadový, velkorysý a vtipný. Uměl dobře komunikovat a spojovat lidi. Dostala jsem od něho spoustu dobrých rad do práce i do života. Ale v paměti mi utkvěla i jiná jména, řeknu František Dohnal a hned mi naskočí Miloš Vystrčil, pak Marie Černá, Václav Kodet, Simeona Zikmundová, Eva Janoušková, Věra Jourová, Martin Kalivoda, Ivana Šteklová… byli bychom tu dlouho .

Vzpomeneš si na nějakou příhodu charakterizující vznik kraje? 
Krásná práce a zkušenost pro mě byla třeba tvorba krajského loga. Nevznikalo rozhodnutím úředníků, ale zapojili jsme do rozhodování širokou veřejnost. Lidé psali a hlasovali, co by mělo být ústředními motivy charakterizujícími Kraj Vysočinu. Následně jsme vytvářeli grafický manuál, realizovali průzkumy mezi krajskými novináři, abychom věděli, jak nejefektivněji s nimi máme spolupracovat. Některé materiály mám dodnes pyšně založené. 

A jak vnímáš Kraj Vysočinu teď po 20 letech? Splnil nebo lépe řečeno splňuje tvá očekávání? 
Naše (mohu-li si ji ještě takto pyšně přivlastňovat) dvacetiletá slečna Vysočina měla a má velké štěstí „na rodinu“, která ji pod taktovkou skvělých hejtmanů formovala a formuje. Když je dobré vedení, věci jdou kupředu a nese to své ovoce. Za to patří upřímné díky jak Františku Dohnalovi, tak Miloši Vystrčilovi i stávajícímu Jirkovi Běhounkovi. 

Kdykoli je Vysočina zmiňována, mé uši bystří. Vždy byla, je a navždy zůstane mojí srdeční záležitostí. Mám zde spoustu přátel a moc krásných vzpomínek. A jednu pevnou nitku jsem si nechala - pravidelně, už 15 let, přijíždím v létě do Havlíčkova Brodu, kde jsem součástí (jako lektorka – pozn. red.) skvělého projektu „Letní žurnalistická škola K. H. Borovského“. 

Diskuze k článku