Bezruký Frantík

To ve své době znamenalo jediné – nuzný život na okraji společnosti. František se ale naučil své nohy používat jako ruce, dokázal se postarat sám o sebe. Vypracoval se tak, že dodal mnoha lidem kolem sebe chuť žít. Opravdu žít.

Dětství a obecná škola v Jamném

František se narodil 20.února 1904 jako šesté dítě Štěpánu a Marii Filipovým. Otec byl dělník na pile, maminka v domácnosti. Rodina se sedmi dětmi žila skromně, ale v lásce. Děti byly vychovávány k poctivosti, slušnosti a samostatnosti. Než se naučil chodit, tisíckrát spadl a natloukl si obličej. Když se to naučil, začali ho kluci z vesnice brát mezi sebe, hrát si na vojáky, pouštět draky, dělat lotroviny. Frantík byl normální kluk, a přece v něčem výjimečný. Všechno dělal nohama.

V roce 1910 nastoupil v Jamném do školy. Pan učitel František Citta mu dal pevné základy pro celý život. Nebýt něj, možná by Frantík skončil jako pouliční žebrák. Nechal mu vyrobit zvláštní školní lavici promyšlené konstrukce. Své žáky uvítal kantor Citta slovy: „Od dnešního dne se spolu budeme učit číst a psát, počítat, poznávat přírodu i svou vlast. To aby z vás vyrostli vzdělaní, své rodině, obci a své vlasti prospěšní lidé.“  Spolužáci přijali bezrukého hocha mezi sebe, pomáhali mu s oblékáním, obouváním, stal se jejich talismanem.

Frantík musel na vše vynaložit mnohonásobně větší píli než ostatní děti. Jeho ohromným úspěchem bylo, když se naučil psát. Nebylo to vůbec lehké. K pracovitosti a ctižádosti přidal dřinu. Každou volnou chvíli, celé dny doma cvičil své nohy, a psal a psal. Chtěl se vyrovnat ostatním – i posměváčkům. „Jako kluk jsem se jednou rozbrečel lítostí nad tím, že nemám ruce. Běžel jsem na své oblíbené místo na břehu Jamenského potoka. Doma jsem nohama strkal dřívka do kamen, na poli rovnal vykopané brambory na hromádky, ve škole psal. V potoce jsem si omýval jednu nohu o druhou. Tenkrát tam na břehu potoka najednou jsem viděl své nohy docela jinak. Co všechno ty nohy umí! Už jsem nebrečel, ale usmál jsem se na ně, začaly se mi líbit. Tehdy prvně jsem si uvědomil, že ty moje nohy jsou pro mě vším, doslova pokladem.“

Venkovský kantor Citta dal Františkovi v jamenské obecné škole ten nejcennější vklad do života - naučil ho věřit si a pracovat na vlastní pevné vůli.

V chudé podhorské chalupě nebylo ničeho nazbyt, a tak rodiče občas řešili, co dál s Frantíkem. Otec by býval byl pro to umístit ho do ústavu nebo ho nabídnout nějakému varieté, protože jeho dovednosti lidi udivovaly, a chlapec by byl zaopatřený. Matka ho ale nechtěla dát z domu pryč a také učitel Citta vedl malého hocha k tomu, aby si živobytí v budoucnu zaopatřoval vlastní poctivou prací, a ne tím, že se nad ním někdo slituje a dá peníze proto, že je mrzák.

Jednou ho na nádraží v Jablonném nad Orlicí, kde si Frantík hrával a udivoval cestující svými kousky, oslovil jeden z cestujících. Byl to MUDr. Jan Dvořák (1849-1916) ředitel české dětské nemocnice a místopředseda Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků v Praze. Viděl, jak je Frantík šikovný, a tak ho pozval do Prahy, kde byl z popudu Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků 1.4.1913 otevřen Jedličkův ústav v čele s MUDr. Rudolfem Jedličkou (1869-1926). Už 3. prosince 1913 tam Frantík nastoupil s vidinou, že se tam něčemu novému přiučí. Jamenský starosta podpořil váhající rodiče, aby tam syna poslali, protože je pilný a ctižádostivý, a ústav mu poskytne možnost dalšího rozvoje. Bylo mu devět let, a odešel do velkého světa. Frantík byl rád. Rodičům nebylo lehko, ale ubyla jim starost o jeden hladový krk, a ani domovská obec nemusela řešit starost o postiženého občana, o kterého se musela v případě potřeby postarat.

Jedličkův ústav

V Jedličkově ústavu Frantíka přivítal učitel František Bakule (1877-1957). Frantík vytáhl nohu na pozdrav, a ihned zapadl mezi své nové kamarády. „Od prvé chvíle jsem se cítil v ústavu mezi novými tvářemi stejně dobře jako doma v Jamném, dokonce mnohem líp, octl jsem se totiž mezi stejně postiženými.“ Na počátku 20. stol. byli zmrzačení lidé na okraji společnosti, posmívaní a opovrhovaní. Kromě soucitu jim pomohl málokdo. Bakule byl jeden z mála průkopníků, kteří usilovali o to dát zmrzačeným stejnou šanci jako mají zdraví lidé.

František Bakule se stal pro své svěřence druhým otcem, získal si velmi rychle dětskou náklonnost a přátelství.  Do Jedličkova ústavu nastoupilo v roce 1913 dvanáct chovanců různého postižení.  Bakule byl zvláštním učitelem, nebál se novot a experimentování, což se řadě lidem nelíbilo. Měl toho v ústavu na starosti hodně: personální i materiální provoz včetně stravování, výchovu a výuku chovanců. Život v ústavu měl pevný řád: budíček, studená sprcha, snídaně, práce, nakrmit ústavní králíky, práce, jídlo, večerka a pohádka na dobrou noc. Radosti měli i mimo oblíbenou dílnu: společné zpívání, výlety do přírody a nejoblíbenější bylo loutkové divadlo, které každý večer před spaním přehrávali v ložnici starší kamarádi těm mladším. Všechny dílny sloužily k tomu, aby se každý vyučil nějakému řemeslu, které by dalo dostatečnou obživu. Měli odbornost truhlářskou, malířskou, kamenickou, košíkářskou, cizelérskou, oddělení malby, látek a řadu dalších.

Chci, a proto umím

Učitel Bakule byl pro děti jejich sluncem. Dodával jim potřebnou sebejistotu, vštěpoval důležitost vůle, aby se nevzdávaly při nezdarech. Jejich společným heslem se stalo: „Chci, a proto umím!“ Mnohé děti lecčemu nerozuměly, ale heslo jim zůstalo natrvalo vytesáno v duších a myslích.

„Jednoho dne vešel Bakule do dílny, kde jsem se snažil uplést košík a mořil jsem se s rákosem. Točil jsem se po podlaze jako čamrda. Co to děláš? Ptal se mě. Pokouším se uplést košík, ale nejde mi to. „Třeba špatně zakládáš rákos, zkus to druhou nohou. A pozor na ohyb, ten je důležitý.“ Bakule věděl, o čem hovoří, sám se naučil plést košíky, ale mně kromě rady záměrně nepomohl, nepodal mi rákos, nepřidržel, neohnul. Nechal mě, ať se sám trápím. Dobře věděl, že ani v budoucnu nikdo vedle mě stát nebude, aby mně radil, podával, přidržoval. Právě v tom bylo kouzlo Bakulova pedagogického umění. Chtěl, aby se každý popral s nějakým úkolem sám. Dál jsem se kutálel po podlaze, vztekal se, zkoušel ohýbat rákos, prostrkávat stébla, splétat je. Navečer jsem byl s prací hotov. Udělal jsem malý nevzhledný košík. Bakule si dlouho výtvor prohlížel a pak řekl: „Vidíš, že to jde,“ a požádal mne, zda mu košík můžu věnovat. Postavil si pak košík u sebe v pokoji na stůl.“

V roce 1915 si Bakule zapsal o Františku Filipovi: „11letý hošík, synek dělníkův, od narození bezruký. V poměrech, v nichž žil, než k nám přišel, jistě by byl propadl jenom žebrotě, alkoholu a tuláctví. Je nejčipernějším naším chovancem, naučil se všechny své potřeby obstarávat si sám nožkama.“

Do Jedličkova ústavu chodily četné návštěvy zvědavců. Veřejnosti se otevřel dosud utajovaný svět postižených. Z davů lidí žádnou radost neměli, ale na druhou stranu to byl zdroj darů, cukroví, ovoce či šatstva, které - většinou dámy - do ústavu přinášely. A za to byli vděční. Frantík posílal přebytky šatstva i domů do Jamného svým sourozencům, kteří doma neměli nic. Dlouho vzpomínali na Vánoce, kdy jim Frantík poslal poštou zimní kabáty.

Zmrzačené děti učily vojáky žít

Po vypuknutí války v r. 1914 MUDr. Dvořák a MUDr. Jedlička velmi pohotově zareagovali na novou situaci a přišli s ideou, že Jedličkův ústav se stane místem, kde se váleční invalidé budou učit znovu žít. Měli za sebou roční zkušenost a výborné výsledky v práci s postiženými dětmi. A tak se z malých zmrzačených dětí stali učitelé. Přišli k nim vyhublí, zmrzačení, zatrpklí chlapi, kteří proklínali život. Děti se jich bály. Když ale Frantík vojákům předvedl, co umí, bariéry postupně opadávaly. Donedávna poklidný ústav, který měl 6 zaměstnanců a 12 chovanců, měl v závěru roku 1916: 46 úředníků, 14 zřízenců, 10 provozních mistrů, 100 dělníků a během posledních dvou let jím prošlo přes 33.000 invalidních osob. S přílivem válečných invalidů narůstal počet pracovních profesí. Fungovala zde protetická dílna, která vyrobila za dobu své existence přes 15.500 protéz. Fungovala tam škola pro analfabety, hudební škola, škola pro jednoruké i bezruké, probíhal obchodní kurz, kurz pletení svetrů a punčoch, výuka fotografování, knihařství, jazykové kurzy, dokonce hotelové řeznictví. To vše vyžadovalo promyšlené vedení. Bakule proměnil ústav v instituci, která si dala za cíl navracet vojenské invalidy zpět do společnosti a normálního života. Jeho dvanáct svěřenců pomáhalo válečným invalidům, předváděli jim své dovednosti, učili je. Vojáci je měli rádi, a začali jim říkat Bakuličata. V roce 1917 založili vlastní prosperující Dětské výrobní družstvo, z jeho výtěžku prodeje hraček a upomínkových předmětů přispívali na provoz ústavu. Bakule nechal veškerou starost a organizaci výroby na dětech, Frantík se stal ředitelem DVV. A opravdu se jim dařilo – vyrábět i prodávat.

Bakulova družina

V roce 1919 došlo k roztržce mezi Jedličkou a Bakulem. Ten odešel z Jedličkova ústavu, a založil vlastní ústav. Všichni jeho svěřenci odešli dobrovolně s ním. Nesli si označení Bakulova družina, zprvu možná hanlivé, ale brzy ho přijali za své. Neměli prostory, a tak první útočiště našla Bakulova družina v bytě paní Novákové v Ječné ulici: „Koupili jsme slámu, rozložili ji na podlaze, a tak jsme pod přikrývkami spali několik dnů.“ Po dalším čtyřměsíčním provizoriu získali zámeček na Klamovce. Nesnadno vznikal Bakulův ústav. Bakule i jeho svěřenci – jak už to v životě bývá – potkali v životě řadu závistivců a nepřejících lidí. Ale asi víc bylo lidí, kteří se jim snažili nějak pomoci – penězi, jednáním na úřadech, podporou neobvyklých myšlenek, poctivou prací pro ně.

Dva roky jezdil Frantík se čtyřčlenným souborem loutkového divadla po českých zemích a hráli divadla dětem i dospělým. Velkou pozornost si získal Bakulův sbor zpěváčků, složený právě z chovanců jeho ústavu. Jejich zpěv dosáhl takových kvalit, že svými výkony udivovali kdekoho. A tak jezdili na zájezdy po Čechách, ale dostali pozvání od jedné mecenášky i do Ameriky, kam díky podpoře prezidenta Masaryka v dubnu 1923 skutečně vyjeli.Téměř dvouměsíční zájezd byl pro Františka zážitkem na celý život. Všude tam byli středem pozornosti. Vystupovali od New Yorku a Bostonu až po St. Joseph a Omahu - dvacet měst, dvě stě škol. Nejvyššího uznání se jim dostalo přijetím u prezidenta Hardinga a jeho uznalými slovy nad připraveností Bakulovy družiny k samostatnému životu.  Frantík si s prezidentem Hardingem potřásl nohou, od Forda dostal auto na nožní ovládání. Bezruký hoch z Čech všude budil pozornost a uznání. O jeho jízdě autem psaly noviny, byl natočen krátký film „Bezruký šofér“. Po americkém triumfu je ale čekal běžný život doma – práce, starosti, každodenní vydělávání na chléb.

Bakulovi zpěváčci vystupovali v letech 1924-30 také v Německu, Dánsku, Švýcarsku, Francii, Maďarsku. Poslední koncert se konal v roce 1934 v pražské Lucerně. V té době už byl František Filip mimo Bakulovu družinu, z níž odešel do samostatného života v roce 1927.

Sám do života

Frantík naplnil princip Bakulovy výchovy – umět se postarat sám o sebe. Sám se oblékal, myl, šněroval boty, zapínal košili, přišíval utržený knoflík. „Zpočátku mi oblékání trvalo až patnáct minut, a zapnout knoflíček u košile třeba i půl hodiny. Dnes to svedu za necelou minutu. Utržený knoflík? Ať prý si ho přišiju sám, odbyly mne pěstounky, měly právě nutnější práci. Sehnal jsem jehlu a nit, zalezl v dílně do kouta a trápil se tak dlouho, pokud jsem knoflík nepřišil.“ 

Frantík jezdil často na výchovné přednášky do škol. Nejprve dětem vyprávěl o svém dětství, pak jim předvedl, co všechno dokáže dělat člověk bez rukou pouze nohama, nezapomněl přitom na povzbuzení žactva k píli ve škole i k manuální práci. Vystupoval v Mladé Boleslavi, České Třebové, v Ostravě i na Slovensku. Jeho vliv na mládež byl velký. Později takto jezdil po školách už na produkční licenci. Často pak dostával dopisy vděčných diváků: „Milý pane Frantíku. Vzpomínáme všichni na Vás a na Vaši návštěvu zde. Vzpomínají děti i my učitelé. Přinesl jste našim dětem vzpruhu, zanesl a zasel jste mezi ně touhu umět za každou cenu. Zasel jste do těch mladých duší důvěru v sebe, krátce, mají všechny nejen chuť ku práci, ale pracují. Je to radost teď, kdy bez nucení a bez jakýchkoliv pobídek i ty nejváhavější se činí. Děkujeme Vám za vzpomínku z Pelhřimova. S díky Josef Brych, ředitel školy v Mladé Vožici.“

Přátelský a společenský František byl miláčkem lidí, obzvlášť dam – vždy upravený bezruký mládenec se vydával do města na procházky. Stávalo se, že po Frantíkových vystoupeních na veřejnosti ho oslovovali manažeři varieté, a lákali do artistických varieté s příslibem bezstarostného života a velkých peněz. Frantíka lákal nezávislý život. Když mu bylo 20 let, zašel za Bakulem, ale ten už nechal rozhodnutí na něm: „Víš, že odsuzuji, když se diváci kochají pohledem na zmrzačené tělo artisty. Ale je to tvůj život, budeš se muset rozhodnout sám,“  řekl mu tehdy.

Vlastní  život, vlastní živnost

František si tedy místo varieté pořídil v Praze na Smíchově obchod s uměleckými předměty. Brzy se tam stal oblíbeným, a navštívit jeho obchod patřilo k bontonu mezi Pražany. Jezdili za ním i zákazníci a školní děti z celé republiky, které znal ze svých produkcí. Jeho popularita stoupala. Byl zván do vyšší společnosti, v roce 1925 byl pozván prezidentem Masarykem do Lán.

Poctivě se tři roky živil vlastní prací. Tři roky zajišťoval kolem svého obchodu vše – organizaci, účetnictví, zásobování, provoz, propagaci: „Byly to perné tři roky, hodně práce, spoustu problémů. Denně se prát s něčím novým, prohrávat i vítězit. Mít trable, ale mít také úspěch. Život v jednom kole. Obtížné a namáhavé roky, ale dobré roky. Byly to pro mne tři šťastné roky.“  Když přišla hospodářská krize, nepomohla mu ani jeho popularita a musel obchod prodat.  V roce 1927 opustil Bakulův ústav.

Když se podmínky pro podnikání trochu zlepšily, zřídil v roce 1936 kavárnu v Rožnově pod Radhoštěm, kam jezdil do lázní načerpat síly po celoroční práci. Kavárna u Frantíka lákala četné letní hosty. Ale rožnovští hostinští, pro které byl Frantík konkurencí, na něj podali žalobu, že nemá koncesi k živnosti, a Frantík skutečně musel kavárnu zavřít.  Nepomohly odvolávky ani na prezidentskou kancelář. Frantík byl zdrcen, a na čas se uchýlil do rodného Jamného.  Pobyl u milované sestry Ludmily, začal psát knihy, pořídil si pejska… Zájem veřejnosti o jeho život ho přivedl k psaní. V roce 1929 vydal knihu Bezruký Frantík píše o sobě, 1931 Bezruký Frantík píše II. díl, 1937 Moje psí přítelkyně, 1938 román Paní Olga.

v roce 1939 se usadil v Brně, kde žila část jeho rodiny, a začal podnikat v prodeji občerstvení. Zakrátko zřídil v Brně i inzertní kancelář, zaměstnával více než deset pracovnic, takže byl veselý, přátelský František brzy populární i v Brně. Psal různé články do novin, v roce 1941  vydal knihu Úspěch. V roce 1942 se tam oženil se Zdeňkou, jednou ze svých pracovnic. O rok později se jim narodila dcera Hana.

Po únoru 1948 se život změnil, a už nikdy se nevrátil do předválečných kolejí. „Podnikal jsem, staral se o rodinu, odváděl daně. Najednou jsem musel svůj podnik zavřít. Já, člověk bez obou rukou, jsem se přes noc proměnil v kapitalistu a nepřítele lidu. Nechápal jsem to. Bylo to horší než debakl v Rožnově. Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jen mrzák…“ Manželé se v roce 1948 také rozvedli a František zůstal sám, odkázaný na almužnu od státu. Brzy však našel náplast na své rány, v roce 1951 se oženil s Marií a měli spolu další dvě děti, syna Jiřího a dceru Zdenu.  

Za vše jsem zaplatil tvrdou prací

František Filip zemřel 9.února 1957 a pohřben je v Brně. V jamenské obecní kronice je zápis: „V únoru 1957 zemřel v Brně ve věku 53 let náš jamenský rodák, BEZRUKÝ FRANTÍK – František Filip, který se narodil bez rukou a svou houževnatostí se dopracoval toho, že všechny práce konal nohama. Psal na stroji, zalátal punčochy, řídil automobil. V roce 1910-1913 chodil do zdejší školy, kde jej učitel Citta učil psát nohou. Pak Frantík odešel do Bakulovy družiny, kde se naučil všem pracím. S družinou byl po první světové válce na turné ve Spojených státech amerických a v různých městech Evropy.“

František Filip byl nadán mimořádnou inteligencí, pílí, pracovitostí a vůlí. Okolnosti jeho života byly natolik příznivé, že se vypracoval výjimečným způsobem: „Nikdy mi nešlo o slávu. Za všechno, čeho jsem kdy dosáhl, jsem zaplatil tvrdou prací. Nebyl to snadný život, ale byl to život podle mých představ.“

Mnoho z lidí, které František v životě potkal, zůstane už navždy bez větší pozornosti: maminka, která se nezřekla postiženého syna, venkovský kantor, který citlivě vedl malého mrzáčka ve škole, bezejmenní dárci, kteří podporovali Jedličkův i Bakulův ústav… Přesto to jsou právě oni, kdo stojí za Frantíkovým plně prožitým životem.

Dodnes v Jamném nad Orlicí František Filip není jen historickou postavou, ale živým příkladem. Paní Jungmanová, manželka Františkova synovce, která dlouhá léta učila v místní základní škole, o tom vypráví: „Na škole máme tzv. projekční den, který věnujeme právě Bezrukému Frantíkovi. Děti odpovídají na otázky z jeho života, dělají praktické úkoly.“ Jamňáci jsou prostě na svého rodáka hrdí. Učí se o něm, vypráví o něm svým dětem a vnoučatům. I jim se přece může do života hodit Frantíkovo heslo: „Chci, a proto umím!“

A ještě závěrečná třešnička na dortu: pozoruhodný životní příběh Františka Filipa zaujal autory T. Dianišku a I. Orozoviče z Divadla pod Palmovkou, kteří napsali a loni uvedli premiéru inscenace Bezruký Frantík.

--------

Použitá literatura:

Richard Sobotka, Bezruký Frantík, 2003

František Filip: Bezruký Frantík píše II., 1931

Fotografie a dokumenty z rodinného archivu p. Jungmannové jsou publikovány s jejím souhlasem.

Barevné foto: I.Marková