Vychovávali ji rodiče, kteří se potýkali s následky obrny, otěhotněla jako čerstvě plnoletá a na velkou kariéru to nevypadalo. Olympijské hry, o kterých myslela, že jsou jediné, se jí nepovedly. Přesto se Štěpánka Hilgertová stala českou sportovní legendou se dvěma zlatými medailemi z pod pěti kruhů. Závodila ještě dlouho po čtyřicítce, ale jeden moment ze Sydney 2000 vyčnívá nade všechny.
Sydney, 18. září 2000. Hvězdný den Štěpánky Hilgertové , ve kterém deklasuje celou olympijskou konkurenci mezi kajakářkami. Všechny poráží minimálně o pět vteřin a hned po dojezdu Francouzky Brigitte Guibalové, která po první jízdě vedla, je jasné že Češka získává druhé olympijské zlato. Manžel Luboš slaví ve velkém stylu, skáče do vody a před diváky z celého světa přichází vítězný polibek, snad nejslavnější moment českého vodního slalomu.
„Je to nej moment kariéry. Na vítězství v Atlantě jsem možná nebyla připravená, v cíli jsem hned věděla, že jsem vyhrála, v tu chvíli mohly emoce vytrysknout. Jsem relativně introvert a v sobě mám, že bych neměla moc jásat, ale v Sydney jsem si to dokázala užít, do toho reakce manžela… Tam byla radost nejkrásnější, nejbezprostřednější, nejživelnější, prostě nej,“ vzpomíná Štěpánka Hilgertová v pořadu TOP moment na Mall TV.
V tu chvíli se stala nejúspěšnější českou letní olympioničkou v samostatné historii, než ji o více než patnáct let později překonala Barbora Špotáková .
Přitom velká sportovní kariéra dlouho nebyla prioritou. Její oba rodiče se potýkali s handicapem. Prodělali v dětství obrnu, tatínkovi zůstala postižená ruka, mamince noha. Lyžovala na jedné lyži a dokonce získala čtyři zlaté medaile z MS handicapovaných sportovců.
Malou Štěpánku Hilgertovou přivedla ke kanálu až ve 12 letech, do té doby ho nikdy naživo neviděla. A i když mezi dorostenkami patřila mezi špičku, v roce, kdy jí bylo 18 let, otěhotněla, vdala se a přivedla na svět syna Luboše.
„Pro mě byla rodina vždycky jedna z nejvyšších hodnot. Otěhotněla jsem brzo, protože nám s manželem bylo jasné, že chceme být spolu a chceme dítě. A že se budeme snažit si život zařídit tak, abychom mohli dělat, co nás baví. Ale nikdo netušil, jestli sport bude na vrcholové úrovni, nebo jen na výkonnostní v rámci republiky, bývalo by mi to asi i stačilo,“ vzpomíná.
S Lubošem juniorem pomohly obě babičky a Štěpánka Hilgertová mohla začít znovu jezdit na závody, ale zároveň se začala velmi zlepšovat. Průlom přišel v roce 1988 na Světovém poháru v Nottinghamu, obnovená olympijská premiéra vodního slalomu v Barceloně 1992 ještě příliš nevyšla, tam z české výpravy zářil Lukáš Pollert a deblíři Miroslav Šimek a Jiří Rohan.
Štěpánka Hilgertová si sice původně myslela, že Barcelona bude její jediná olympijská účast, nakonec jich má celkem šest, včetně dvou zlatých. Dokázala se přizpůsobit obrovským změnám, kterými její sport prošel. Pravidla, tratě, lodě a technika jízdy, to vše je dnes jiné.
„Kdyby se jezdil slalom tak, jak se jezdil v období Sydney, možná bych měla medailí ještě víc. Byl to můj vysoký standard, zajet dvě dobré plynulé jízdy, ale ne tak riskantní. Najednou jsem ve věku po čtyřicítce byla nucená jezdit do tyčí a zkusit dojet dobře jednu jízdu, protože součet dvou jízd už nikoho nezajímal. Toho si asi vážím nejvíc,“ říká.
K vidění na kanálu v Troji je čas od času i v těchto dnech, ale už jen pro radost.
