Politici i drogová mafie: jak se Brazílie obrací na pravou víru

Na území, které ovládají, zavádějí gangsteři přísná náboženská pravidla. Na zdech se objevují ryby – symbol prvotních křesťanů a Davidovy hvězdy, naopak mizí zpodobnění svatých, například svaté Hedviky, patronky favely Cinco Bocas. Vůdce gangu Álvaro Malaquias Santa Rosa je nechal odstranit jako projev modloslužebnictví. A s ještě větší vervou než katolické symboly pronásleduje vyznavače afrobrazilských náboženství.

Malaquias, dříve známý pod přezdívkou Velká ryba (Peixão), se dnes nechává podle bratra biblického proroka Mojžíše oslovovat Áron a snad se stal i pastorem. Brazilská média tvrdí, že je pravděpodobně nejmocnějším brazilským Ježíšovým banditou – tedy zločincem, který se sice nevzdal svého způsobu života, ale konvertoval (nejčastěji ve vězení) k militantní formě protestantství. A jeho další šíření třeba i násilím považuje za svůj Bohem svěřený úkol.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Katolický pád

Ježíšovi banditi jsou asi mediálně nejvděčnější projev tendence, které si právě i kvůli jejich excesům začíná všímat zbytek světa včetně Česka: náboženské složení Brazílie se v posledních desetiletích rychle proměňuje a stále víc obyvatel tradičně katolické země přijímá různé, nejčastěji radikální formy protestantství.

„V celkových číslech se Brazílie v posledních letech stala zemí s největším přírůstkem protestantů na světě,“ popisuje Paul Freston, sociolog z Balsillie School of International Affairs a jeden z předních světových odborníků na náboženskou změnu v Latinské Americe. Poměr katolíků mezi sčítáními v letech 1980 a 2010 poklesl z 89 na 65 procent, podíl protestantů se zvýšil z necelých sedmi na bezmála 23 procent a nedávné průzkumy naznačují, že dnes už představují zhruba třetinu obyvatel.

Nejedná se ale o „tradiční“ protestantské církve, které v Brazílii působí nejpozději od poloviny 19. století a tradičně patřily mezi hlavní zastánce náboženské tolerance a sekulárního státu – k těm se hlásí v podstatě stejně Brazilců jako před třiceti lety. Drtivou většinu nových protestantů představují vyznavači takzvaných letničních církví, jejichž poslední generace (občas nazývaná novoletniční) je zvlášť radikální a za její symbolické hlavní město je možné považovat právě Rio de Janeiro, kde přilákala i část drogového podsvětí.

Tři generace

Počátky letničního hnutí (neboli pentecostalismo) se zpravidla spojují s počátkem 20. století a skupinou okolo kansaského pastora Charlese Foxe Parhama. Většina tehdejších protestantských duchovních kladla důraz na pečlivé studium Bible, Parham a jeho žáci postavili do středu svého náboženství prožitek přímého spojení s Duchem svatým, který jim měl jako biblickým apoštolům umožňovat mluvit jazyky, léčit nemocné nebo vymítat zlé duchy.

Jednoduchý, od nánosu rituálů a formalismů oproštěný směr křesťanství, navíc spojený s apokalyptickými očekáváními, se rychle rozšířil po Spojených státech a nedlouho poté poprvé dorazil i do Brazílie – oklikou přes švédské misionáře Gunnara Vigrena a Daniela Berga, kteří v zemi roku 1910 založili církev Božích sborů. Dnes druhá největší brazilská církev zprvu nebudila velký zájem protestantů ani katolíků, podařilo se jí ale zapustit kořeny především v nejchudších a duchovně dlouho opomíjených společenských vrstvách okrajových států brazilské federace.

Výrazný růst letničního hnutí přinesla 50. léta, kdy začaly vznikat první původem brazilské církve, které dokázaly skvěle využít moderní média. Nástrojem jejich šíření se stalo rádio a posléze i televize, kterou na konci 70. let plně využila „třetí generace“ letničních církví, v Brazílii nazývaná novoletniční (neopentecostal). Tato uskupení, z nichž nejpočetnější i zdaleka nejvlivnější je Univerzální církev království Božího (IURD) založená v roce 1977 Edirem Macedem, obohatila tradiční étos letničních církví o důraz na osobní úspěch, který může věřícímu členství v církvi přinést.

Pravidelně odváděj desátky, podporuj rozvoj církve a Bůh se ti odmění desetinásobně – tak by bylo možné shrnout „teologii prosperity“, která je jedním z pilířů novoletničních uskupení. Není divu, že zrovna v Brazílii dlouho trýzněné společenskými nerovnostmi a periodicky se opakujícími hospodářskými krizemi měl (a stále má) tento princip úspěch. A IURD i další církve se postupně proměnily v obří továrny na peníze s vlastními televizními stanicemi, nakladatelstvími, a dokonce filmovými společnostmi nebo streamovacími službami.

Ve válce s ďáblem

Temnější, ale o nic méně důležitou součástí ideologie poslední generace brazilských letničních církví je jejich silně dualistický pohled na svět. Mocné působení Ducha svatého, který zázračně léčí nevyléčitelně nemocné a věrné Boží služebníky odměňuje bohatstvím a úspěchem, vyvažuje v jejich očích všudypřítomné působení ďábelských sil.

To ďábel je skutečným původcem chorob i životních neúspěchů a věřícího ohrožuje jak uvnitř jeho samotného, tak zvnějšku – prostřednictvím společenství, která podle novoletničních ďáblovi slouží nebo jsou jím dokonce posedlá. Exorcismus byl součástí letničních církví odjakživa, Macedo ho ale zaměřil vůči velmi konkrétnímu nepříteli: spiritistům a vyznavačům náboženství s africkými kořeny, kterým se nelichotivě přezdívá macumbeiros, čarodějníci.

Africká náboženství, které do země dorazila spolu s otroky a smísila se s katolicismem a vírou původních obyvatel, to v Brazílii nikdy neměla lehké. Tvrdě je pronásledovaly koloniální úřady a později i policie nezávislé a na papíře nábožensky svobodné republiky. V 60. a 70. letech spolu s černošskou emancipací a globální popularitou nových náboženských hnutí ale postupně vycházely ze stínu. V tu samou chvíli se dostaly do hledáčku nejprve amerických misionářů a následně i brazilských novoletničních vůdců, kteří v jejich rituálech spatřovali vzývání ďábla a nebezpečí pro celou Brazílii jako křesťanský národ.

Rasismus není, jen nesmíte být černý

Zdroj: Shutterstock

Mluvit v Brazílii o rasismu bylo tabu. Oficiální doktrínou byl národ, který žije v „rasové harmonii“. V praxi se ale africké kořeny a černá kultura potlačovaly a kudrnaté vlasy byly symbolem zaostalosti a ve škole či zaměstnání je nebylo možné tolerovat. Když povolila cenzura a do země z USA dorazila hudba, filmy a další produkty živé afroamerické kulturní scény, pro mnohé brazilské černochy byl šok vidět na filmovém plakátu divoké kudrnaté vlasy.

Čtěte historii brazilského rasismu od Františka Kalendy:

Rasismus v Brazílii dodnes zabíjí

Původem africká náboženství se stala cílem „duchovní války“, vedené nejprve z novin a televizních obrazovek a později stále častěji i fyzicky. Novoletniční církve v čele s IURD dnes čelí obviněním z rostoucího počtu násilných, nábožensky motivovaných incidentů včetně zapalování a vandalizace afrobrazilských chrámů, napadání a vyhánění jejich kněží a násilných konverzí řadových následovníků.

Rozostřené hranice

Teologii prosperity, odpor vůči afrobrazilským náboženstvím a další rysy novoletničních církví, například tolerantnější postoj vůči alkoholu a „necudnému“ oblečení, v posledních letech přejala i řada starších brazilských letničních uskupení. Inspirovala se také ve stavbě obřích chrámů pro tisíce věřících nebo v efektivním využívání médií a nejnovějších technologií. „Hranice mezi letničními a novoletničními církvemi do značné míry zmizely,“ upozorňuje Ricardo Mariano, sociolog náboženství z Univerzity v São Paulu.

Někteří američtí a evropští autoři (nikoli ovšem brazilští) dávají po vzoru Spojených států přednost podstatně širšímu pojmu „evangelikálové“, který má spíš politické než věroučné konotace. Ve Spojených státech mají evangelikálové, mezi které se řadí kromě letničních církví také baptisté, metodisté a mnoho dalších skupin, velký vliv zejména na tvářnost takzvané nové pravice. A i na brazilské politické scéně letniční církve hrají stále významnější úlohu.

Do vysoké politiky se postupně probojovala řada výrazných pastorů, kteří dnes předkládají třeba návrhy na léčbu homosexuality. Některé církve si rovnou založily vlastní strany.

V období vojenské diktatury mohly letniční církve na rozdíl od katolíků, podezřelých ze sympatií k marxismu, masivně vstupovat do mediálního prostředí. Právě proto, že se do politiky nepletly. Od návratu k demokracii začali vlivní pastoři prosazovat princip „bratr volí bratra“. Zvolení političtí reprezentanti měli svým církvím zpočátku hlavně zajišťovat rovnoprávné postavení a svobodné působení na náboženské scéně, kde tradičně a často s podporou státu dominovala katolická církev. S prudkým růstem počtu věřících se ale stále víc do popředí dostávala idea znovu „obrátit“ Brazílii a prosadit stát na biblických, nikoli sekulárních základech. Tedy stát, který nebude tolerovat práva sexuálních menšin a „genderovou ideologii“ a naopak prosadí do školních osnov prvky náboženství a potlačí v nich evoluční teorii.

Mezi společné politické rysy letničních církví mimochodem patří také nekritická podpora Izraele, který je ztotožňován s bojem křesťanské civilizace proti ďábelským silám. Některé církve navíc tvrdí, že samotná existence „židovského státu“ je přímo spojená s očekávaným Kristovým návratem na zem.

Ve vysoké politice

Kampaně založené na boji proti morálnímu úpadku a zároveň na vidině zbohatnutí s Boží pomocí slavily v posledních desetiletích výrazné úspěchy. Do vysoké politiky se postupně probojovala řada výrazných pastorů, kteří dnes jako Marco Feliciano předkládají třeba návrhy na léčbu homosexuality, a některé církve si rovnou založily vlastní strany. Například IURD ovládá Brazilskou republikánskou stranu (PRB), za kterou ve Sněmovně zasedá 32 poslanců, a dokonce se jí podařilo zvolit starostu druhého největšího města v Brazílii, Ria de Janeira.

Tím se před třemi lety stal Macedův synovec, vysvěcený biskup a zasloužilý bojovník proti africkým náboženstvím, Marcelo Crivella. V Kongresu pak přímo zasedá „evangelikální frakce“, která sdružuje víc než třetinu všech poslanců napříč politickým spektrem pouze na základě jejich náboženství a početně se neustále rozrůstá. Bez podpory letničních církví a jejich politicky vlivných pastorů by se mimochodem neobešel ani současný brazilský prezident Jair Bolsonaro, jehož vlastní náboženská identita je přinejmenším komplikovaná.

Ačkoli se v minulosti označoval za katolíka, před několika lety se nechal znovu pokřtít přímo v řece Jordánu kolegou poslancem a zároveň pastorem církve Božích sborů, Everaldem Pereirou. 

Může díky tomu apelovat jak na katolíky, tak i evangelikály, které podle předpokladů dosadil do čela ministerstev pro rodinu a lidská práva, spravedlnosti nebo školství. Otázka tedy je, pokud budou současné trendy dál pokračovat, jestli Brazílie zůstane sekulárním státem s rovnými příležitostmi pro všechna vyznání. Nebo jestli se dá očekávat, že se dřív nebo později přiblíží náboženskému režimu, jaký zavládl ve čtvrtích Ria de Janeira ovládaných Ježíšovými bandity.