14°C
Znásilnění v Česku? Padají absurdní tresty, říká advokátka. Obětem pomůže nová databáze
Za poslední čtyři roky bylo za znásilnění v Česku odsouzeno tři sta šedesát čtyři pachatelů. Více než polovina z nich odešla od soudu s podmínkou. I to je jeden z důvodu, proč nyní vzniká databáze rozsudků u případů domácího a sexuálního násilí. Její tvůrkyně, advokátka Lucie Hrdá, věří, že pomůže ke sjednocení verdiktů a usnadní proces odškodňování obětí. Podopné případy jsou u nás podle jejích slov bagatelizovány.
„Když uplatňujeme za klienty náhradu nemajetkové újmy za trestný čin, soudci nám u těchto případů často říkají, že neví, jak to rozhodnout, protože se s něčím takovým ještě nesetkali,“ vysvětluje advokátka s tím, že připravovaná databáze tak pomůže mimo jiné i k analýze nízkého odškodňování: „U nás je totiž skutečně za sexuální delikty a domácí násilí absurdně směšné,“ dodává.
Většina českých soudů nepovažuje podle Hrdé tyto zločiny za tolik závažné: „Jsou zvyklé především trestat hospodářskou kriminalitu. Je to relikt z minulosti, kdy nejhorší ze všeho bylo rozkrádání socialistického majetku. Za daňové zločiny se udělují vysoké tresty. Naproti tomu za znásilnění dostane pachatel podobný trest, jako když ukradne tři auta,“ popisuje běžnou praxi.
Problém vnímá i v tom, že ani společnost neví, jak k takovým trestným činům přistupovat: „Lidé si často myslí, že když je například žena znásilněná, dají jí třeba půl roku, a po něm je v pořádku. Není ale možné stále si říkat, že když pachatel oběť nepořezal, nejde o závažný čin. Mnohé soudy na to tak ale zatím nahlíží.“
Hrdá se proto se svým kolegou Danielem Bartoněm obrací na všechny advokáty s prosbou o pomoc se vznikem databáze: „My máme přístup k rozhodnutím Ústavního nebo Nejvyššího soudu. Ale takový ten běžný chleba - okresní soudy a jejich odvolací řízení, k těm už se nemáme šanci dostat,“ dodává.
Problém je v tom, že soudci v Česku jsou uzavřeni do ulity právní teorie a nechápou, o čem vlastně rozhodují. Soudce by neměl být jenom právník, ale i odborník v nějakém oboru, a pouze v tom oboru soudit. Odborné posudky nestačí, i soudce musí vědět, o čem je řeč. Je to bohužel smutné, že mnoho soudců stále nechápe, že psychické následky násilného trestného činu jsou horší než fyzicé a trvají mnoho let, jako třeba posttraumatická stresová porucha, která člověka dlouho omezuje v běžném životě. Soudci mají tendenci udílet tresty jaksi linérně podle rozsahu viditelného zranění, ale problém je v tom, že i menší zranění člověka vyřadí stejně jako větší, takže rozsah nehraje takovou roli. Je to absurdní, protože dnešní společnost je stavěna na hraniční výkon ideálně zdravého člověka, ale soudy tohle nechápou. Možná by kvalifikací pro výkon trestního soudce mělo být to, že by ho někdo pořádně zbil, aby pochopil, co je to násilný trestný čin. Protože člověk, který to nezažil, to těžko chápe, natož aby mohl něco takového soudit.