Bloumání epizodickým vyprávěním

Výstava Colour Eating – Pojídání barev je zprávou o tvorbě nastupující generace umělkyň a umělců, kteří ve svých dílech využívají a tematizují eko-feministické, queer a subverzivní postupy. Vyjadřují se převážně ve formě pohyblivého obrazu a v jejich zkušenosti se odráží život uvnitř sociálních sítí, virtuální a augmentované reality. A právě o rozporu mezi prezentací osobní zkušenosti a hledáním subverzivně politických strategií píše ve své recenzi výstavy Veronika Sellnerová.

Bloumání epizodickým vyprávěním

Na pozadí emoční ekonomiky, udržitelnosti a nelidské perspektivy jako určitého statusu quo, kterým je lemována současná umělecká produkce, vznikla v Displayi výstava Pojídání barev s podtitulem Výstava jako epizodický příběh. Je tedy ze své podstaty fragmentarizovaná, a toto označení funguje i mimo rámec epizodických aktivit, které jsou po dobu výstavy realizovány. Kurátorka Hana Janečková ve spolupráci s umělkyní Marií Lukáčovou rámuje výstavu románem od Elvie Wilk Oval (2019), odkud si také bere jméno – pojídání barev v knize symbolizuje snahu o udržitelnost skrze nástroje kapitalismu, jehož principy však lidstvo předurčují k záhubě. Druhým inspiračním zdrojem je dle doprovodného textu esej The Carrier Bag Theory of Fiction (1986) Ursuly K. Le Guin, ve které se autorka snaží o změnu převládajícího narativu dominance lovců a vysvětluje, jak klást důraz na ochranitelskou, pečovatelskou a sběratelskou perspektivu, která je upozaděná.

Scházím dolů do galerie a jako první vidím na stěně naproti schodišti video I can be real as you can dream od Jana Matýska. Video v sobě kombinuje možnosti transformace lidskosti a zároveň její hranice a tematizuje oddálení od fyzického ve virtuálním prostoru. Reprezentuje ódu na tekutost mezi lidstvím a posthumanismem, kterou zvýrazňuje barevná paleta evokující živou tkáň. Toto esteticky nejvýraznější dílo výstavy otevírá otázku, do jaké míry je nutné promýšlet gender v souvislosti s transhumánní identitou a nakolik jsme schopni imaginace s ohledem na antropocentrickou představu transhumanity a ne-lidství.

V další části galerie je věnovaná velkorysá plocha videu od Amalie Ulman s názvem Bob Life, jehož audio stopa se nese celým galerijním prostorem. Naproti tomuto dílu najdeme dokumentaci performance Tình Cảm autora Minh Thang Pham. Na první pohled se tato díla věnují různým tématům – Bob Life je příběh vyprávěný holubem jménem Bob. Ulman ho pojímá jako svého společníka, kterého využívá jako objekt svých instagramových příspěvků a také jako hlavního aktéra svých děl. Bobův způsob vyprávění, pohled na svět i vzpomínky na partnerku Eve jsou nekompromisně heteronormativní. Ve dvacetiminutovém snímku se dostává i do introspektivních momentů, ve kterých popisuje své pocity během zajetí, nebo poměrně vtipným způsobem poukazuje na nelogičnost lidského jednání. O Ulman někdy mluví jako o „that idiot lady human“ a ze své ptačí perspektivy se pozastavuje nad lidským chováním podobně jako lidé nad tím holubím. Tình Cảm (v překladu z vietnamštiny náklonnost) se nevěnuje vyprávění z ne-lidské perspektivy, ale mezilidským vazbám. Snímek je záznamem performance, během níž o sebe vzájemně pečují dvě osoby. Ze zvukového záznamu rozhovoru a doprovodného textu vyčteme, že se jedná o otce a syna. Vstupují spolu do mezigeneračního dialogu, v němž se dotýkají tématu blízkosti, péče, prozkoumávání osobních hranic a vzájemného pochopení. Pham se ve svých dílech těmto tématům věnuje dlouhodobě, často také v souvislosti s interkulturním prostředím. Toto dílo v dialogu s Ulmanovou a Matýskem vytváří letmou mozaiku různých podob maskulinity a transformace dynamiky ve vztahu k sobě i svému okolí.

Vnitřní neklid a měkká oáza subverze

Alex Sihelská v instalaci A pak přestal pracuje s tématem sexuálního násilí. V poměrně stísněném prostoru je před obrazovkou rozsypaná hlína, v níž se povalují pomačkané stránky z různých médií. Na každé z nich je jméno známé osobnosti – muže, jenž je spojen se sexuálním obtěžováním. Sihelská ve videu pracuje s motivem opakujících se pohybů, kterými místy rezonuje nevítaná dotěrnost. V  předposlední místnosti jsou pak naproti sobě promítána dvě videa. Během Who Stole the Speed Lacks Slowdown Denisy Langrové se opět obracíme k částečně ne-lidské perspektivě vyprávěním fantasy příběhu, který je vystavěn na ochraně a ozdravení, potažmo spirituálním propojení. Heroický narativ o zachránkyni, kterou je hlavní představitelka, symbolizuje snahu o mezidruhové spojení, tentokrát reprezentovanou vztahem člověka a koně. Na druhé straně místnosti navozuje film Elišky Havlíkové Mít chuť. Jít dál. pocit vnitřního neklidu. Autentický vizuální materiál kombinuje s tím staženým z internetu, na plátně se střídají záběry z filmů, postavy, barvy, close-upy lidského těla, který je prokládán textovými úryvky momentů a příběhů. Někdy se texty míhají tak rychle, že je ani nestihnu přečíst. Zkušenost s dílem se mi rozpadá před očima a vzdaluje, zanechává ve mě neúměrný chaos.

K instalaci Gloriye Komarové (alter ego Terezy Vinklárkové) jsem tak přišla právě včas. Posadila jsem se na měkký molitan před notebook, kde běží video na YouTube. V něm autorka řádně poděkuje vědě, technologii, trhu a pokrokům v geoinženýrství za to, že dnes může každý – třeba i během potápění na dovolené – napomáhat růstu fyloplanktonu v oceánu, například prostřednictvím vypouštění některých konkrétních látek do vody. Vinklárková subverzivně využívá jazyk ekonomiky pozornosti pro artikulaci protichůdnosti komodifikace ekologického životního stylu, který se stal jednou z atraktivních marketingových strategií, často podobně jako věda a inovace, jejichž cílem jsou nejen nové, ekologicky šetrnější technologie a nástroje, ale především konkurenceschopnost.

Znovu procházím výstavou a hledám záchytné body. Ona epizodičnost, jež přináší určitou nesouvislost a diskontinuitu, je tak silná, že nejsem schopná si pohyblivé obrazy poskládat a navodit pocit, byť jen zdánlivého celku. Díla jako by nekomunikovala navzájem, ale spíš „mluvila na mě“. Každý z kousků výstavy se mi snaží něco říct, ale já nakonec slyším jen hlasitý šum a zase se vracím ke Gloryině měkké instalaci. Většina z vystavujících umělkyň a umělců pracuje s tématy, která jsou jim vlastní, ale v jejich tvorbě se odráží také vliv současného diskurzu. Mezi jejich díly hledám více přímočarosti či radikality a nacházím poetické vyprávění bez střetu a polarit.

Pojídání barev se rozprostírá i mimo galerijní prostor, nad rámec vystavených děl. Vznikl podcast Happy Antibodies sestávající se ze čtyř mini-epizod. Každá z nich byla vytvořena umělkyněmi a umělci spolupracujícími na výstavě a je samostatným dílem. Do doprovodného programu spadá také křest sborníku Bez súhlasu.txt na téma kultury znásilnění, na Instragramu se můžete vyfotit s Gloriyiným camouflage face filtrem nebo si prohlédnout take over účtu galerie v režii Elišky Havlíkové. Ta vytvořila z publikovaných příspěvků obraz složený z barevných ploch a evokativních úryvků textů, které artikulují počitky a zdánlivě nesouvisející myšlenky. Vytváření celku z přidružených aktivit je mi sympatické, ale v samotném galerijním prostoru mi bohužel koherence chybí. V teoretické rovině jsme totiž schopni vytvořit tematický shluk z čehokoli.

Výstavní projekt spojující témata jako nízkonákladovost produkce, ekologické, feministické a queer strategie (citováno z popisu výstavy) se jeví, že by mohl mít přínos pro promýšlení současné situace a dostatek nástrojů pro promýšlení možného budoucího. I citovaná povídka Oval se odehrává v blízké budoucnosti, nabízí se tak možnost zkoumat cesty pro udržitelnou budoucnost, které nevedou do propasti kapitalismu, jež povídce dodává dystopický podtón. V současnosti začínáme mapovat následky globální pandemie, pocit strachu a úzkosti prvních měsíců z nákazy novým virem zevšedněl a svět se začal vracet do běžného rytmu. V mysli některých z nás stále zůstala částečná naděje, že se alespoň pokusíme o nakreslení přerušované čáry a budeme pokračovat „in the new normal“ – zčásti pomaleji, udržitelněji, bez kapitalistické soutěživosti a profitu a efektivnosti jako jasnými a excelentními cíli a s ohledem na vyloučené a ohrožené skupiny obyvatel globální společnosti nejen v souvislosti s nákazou.

Autorky a autoři zvolili cestu k ještě větší hyperrealitě a skrze performativitu eko-konzumerismu odkazují k masové kultuře sociálních sítí. Pojídání barev je zároveň také mnohohlasným vyprávěním mladé umělecké generace, během kterého divák může nahlédnout na vytváření vazeb a vztahování se k lidskému i ne-lidskému skrze jejich perspektivu, bohužel se ale v epizodičnosti výstavy ztrácí akcentace a hlubší analýza zmíněných témat udržitelnosti, péče, sexuálního násilí nebo překročení hranic kapitalismu.

Amalia Ulman, Alex Sihelská, Chooc Ly Tan, Denisa Langrová, Eliška Havlíková, Jan Matýsek, Kateřina Konvalinová, Tereza Vinklárková, Minh Thang Pham / Colour Eating / kurátorka: Hana Janečková (ve spolupráci s Marií Lukáčovou) / Display / Praha / 2. 7. – 15. 9. 2020

Foto: Tomáš Souček