Přesvědčit nás o koupi hardwaru za několik tisíc není vůbec jednoduché. Z platu herního novináře si nemůžeme novou grafickou kartu či konzoli kupovat zrovna každý měsíc, a většinou si tedy dobře rozmyslíme, jestli ji musíme mít hned na vydání, nebo radši vývojářům dáme pár měsíců až let prostor vydat nové hry a mezitím trošku šetřit. Naše důvody, proč jsme se nakonec k nákupu odhodlali, jsou pak mnohdy dost bizarní. Případně hořkosladké.

Pod slůvkem „system seller“ se neskrývá podezřelý podomní prodejce s PayStationem nebo Xboxem pod paží, ale spíš konkrétní titul, moment, grafický prvek či třeba taky člověk. Tak kdo jsou ti naši system selleři?

Pavel Makal: Deep Down, PlayStation 4

zdroj: tisková zpráva

Poslyš, milý čtenáři, příběh plný naděje, slibů, lásky a zrady. Když se v mém případě hovoří o system selleru, vždy mě napadne jediný název a vždy je to vzpomínka velmi hořká. Pomni, psal se rok 2013 a vzduch se tetelil elektrizujícím vzrušením. Nové konzole jsou za dveřmi, brzy uvidíme ty nejkrásnější hry, které kdy kdo vytvořil, a o něco později si je budeme moci i zahrát! Ó, s jakou jen vášní jsem hltal každý obrázek, každou vteřinku videa. Možná teď kroutíš hlavou a zoveš mě starým naivkou, ale při každém odhalení nové hračky se stávám opět dítětem a zcela připraven nechat se opít rohlíkem mlátím peněženkou do stolu.

Když na akci PlayStation Meeting vystoupil Jošinori Ono a představil projekt Deep Down, mé srdce vzlétlo k oblakům jako sokol. To je ona, to je ta hra, kvůli níž nebudu ani na okamžik váhat, do obchodu ihned poběžím a PlayStation 4 pod svou televizi zakoupím. Trailer měl všechno. Meče, draka, oheň, krápníky, prostě všechno. V následujících měsících jsem jej viděl snad stokrát a byl jsem hluboce přesvědčen, že toto je nextgen, takhle teď budou vypadat všechny hry.

Výsledek asi znáš, milý čtenáři. O sedm let později není po Deep Down ani po technologii Panta Rhei vidu či slechu. Capcom vydává hry na RE Engine, a i když generace přinesla řadu titulů, nad jejichž spanilostí přecházel zrak, můj vytoužený system seller (ano, opravdu jsem si kvůli němu tu PS4 koupil) pořád nikde. V průběhu let mě japonská společnost opakovaně trýznila neustálým prodlužováním a obnovováním ochranné známky Deep Down. Bezvýsledně.

V současné době jsem již uzdraven, srdéčko přebolelo a jsou dny, kdy si na Deep Down ani nevzpomenu. Jen se bojím, aby se s blížícím se vydáním nové generace toto jméno zase nevyškrábalo z hlubin. Vím totiž, že by mi opět přineslo jen hoře.

Aleš Smutný: Assassin's Creed & Mass Effect, Xbox 360

zdroj: tisková zpráva

Neměl jsem jeden system seller, ale rovnou dva, které mě vytáhly z ulity PC hraní a přiměly mě si konečně koupit (nejen půjčovat) konzoli. O tom, že nebudu čekat na případný PC port a konzole se stanou součástí vybavení mé garsonky, rozhodl první Assassin’s Creed. O tom, která konkrétní konzole to bude, pak Mass Effect.

Ano, peníze zamířily směrem k Xboxu 360, ještě s nemotorným WiFi adaptérem a silou větráků, která by odhodila středně velkou čivavu. Nicméně až do osudového kolapsu HDD o mnoho let později mi tahle bílá stanice věrně sloužila a dodnes na ni vzpomínám s láskou.

Není divu, když obě hry stoprocentně splnily mé očekávání. Assassin’s Creed dodnes považuju za přelomový titul, který předvedl věci v té době nevídané (a co teprve když jsem o rok později vyměnil CRT za plasmu!).

Mass Effect zase odstartoval třídílnou odyseu, na jejímž konci jsem mohl s klidem prohlásit, že jde o mou top sérii všech dob. Od té doby už to nebylo žádné půjčování, ale jen sledování toho, jak se mi doma kupí nové a nové krabice, ať už od her, nebo konzolí.

Adam Homola: The Legend of Zelda: Breath of the Wild, Switch

zdroj: Archiv

Za ty roky jsem si koupil různý hardware z různých důvodů, ale na pomyslné špici nemůže být nic jiného než The Legend of Zelda: Breath of the Wild, kvůli které jsem si koupil Switch. Což je samo o sobě zvláštní, neboť Switch je roztodivné zařízení plné do očí bijících kontrastů (například špičkové hry vs. zastaralé systémové funkce) a Zelda navíc není exkluzivní. Za pár šupů jsem si mohl z bazaru koupit Wii U, Zeldu na něm odehrát a pak ho zase někde střelit.

Jenže já si ten Switch nakonec koupil. A to navíc ve chvíli, kdy jsem Zeldu už dávno dohrál. Breath of the Wild jsem hrál rok předtím na E3 (na Wii U), kde na mě za těch pár desítek minut nestačilo zapůsobit její kouzlo. O pár měsíců později Zelda vyšla, a pokud se alespoň trochu pohybujete na internetu, nemohli jste se vyhnout extrémně nadšeným reakcím na div ne revoluční pojetí open world dobrodružství. Byly jednoduše všude, včetně Games.cz, kde Miloš hře v recenzi napálil bez váhání desítku.

Nakonec jsem to nevydržel a Switch se Zeldou jsem si nekoupil, ale půjčil. Tehdy už mě očarovala naplno, já se do ní ponořil až po uši a nevěřil jsem vlastním očím. S chutí jsem ji na zapůjčené konzoli dohrál a při závěrečných titulcích jsem věděl, že tenhle skvost prostě nemůžu odehrát jen jednou, stejně jako jsem věděl, že zapůjčený Switch budu muset zanedlouho vrátit.

A tak jsem po ani nevím kolika letech napochodoval do nejmenovaného herního obchodu a koupil si vlastní Switch a SD kartu. V Hyrule jsem pak strávil další stovky hodin. Hezky v klidu, vlastním tempem a s vědomím, že tenhle Switch už nemusím nikomu vracet.

Šárka Tmějová: Animal Crossing: New Horizons, Switch

zdroj: Nintendo

Nad Switchem jsem i díky hypu svých kolegů přemýšlela prakticky od launche, ale vždycky jsem během těch tří let nacházela dobré důvody, proč si další herní zařízení nekoupit. Většina jeho exkluzivit mi není až tak sympatická, abych si kvůli nim koupila vlastní konzoli, v tramvaji na tom stejně nebudu hrát tak často, doma si zapnu radši počítač nebo PlayStation. Nakonec o jeho nástupu do mé domácnosti rozhodla událost naprosto nepředvídatelná – karanténa.

Koronavirus moji psychiku dost ovlivnil, zkraje pandemie jsem měla narozeniny a Twitter tehdy ovládl fenomén mně do té doby neznámý – Animal Crossing a herní mechaniky i prostředí, které by se daly shrnout krásným anglickým slovíčkem „wholesome“. Budování ostrůvku snů podle vlastních představ, rybaření, chytání motýlků, interakce se sousedy a nekonečné návštěvy kamarádů nejen kvůli cenám tuřínů zněly jako blahodárný balzám pro izolovanou duši.

Až zpětně jsem zjistila, že je Animal Crossing internetem považovaný za naprosto typickou „hru pro holky“, ale to už bylo dávno pozdě. Switch jsem si nejprve na zkoušku půjčila na pár dní, jen aby ke mně vzápětí mířil můj vlastní žluťoučký handheld.

V karanténě naštěstí momentálně nejsem a Animal Crossing mě už taky trochu pustilo, i když teď dávám dohromady výstavku podvodních živočichů pro Blatherse. Ale i kdyby mě už žádná další hra na téhle konzoli neměla tolik chytit, pořád mi to stálo za to. Switch si u mě rozhodně našel své místo nejen na vlakové pendlování po republice.

Honza Slavík: Adam Homola, Switch a PlayStation 4

zdroj: tisková zpráva

Nechápu, proč Adam nemá marketing nových herních systémů alespoň jako bokovku, protože přísahám bohu, mně dokázal prodat už dva.

Dobře, nemůžu za to děkovat jenom jemu – ke koupi Switche už jsem byl nalomený po sledování upoutávek a textů k Zeldě: BotW i Super Mario Odyssey, ale zároveň nelze upřít, že to byla Adamova recenze na Mario + Rabbids Kingdom Battle, která zafungovala jako poslední kapka, po níž už jsem handheld od Nintenda prostě musel mít.

A úplně stejně to proběhlo u PlayStationu 4. Přemýšlel jsem o něm, pokukoval po hrách, co bych si vyzkoušel, nebyl úplně rozhodnutý a... pak kolega dostal RDR II na recenzi. Dočetl jsem a objednával.

Vašek Pecháček: Pokémon, Game Boy Color

zdroj: Nintendo

Jako droboučký Vašík jsem se u svých rodičů dožadoval kdečeho – nových knížek, nových her na PlayStation, nových hraček. Rozmazlený harant jsem byl, nic víc! Mamince a tatínkovi ovšem slouží ke cti, že dlouho odolávali mému nejúpěnlivějšímu, nejčastěji omílanému přání: vlastnit Game Boy Color.

Strašně jsem tu malou konzoli chtěl, od chvíle, co jsem ji poprvé spatřil na divadelním táboře v rukou svého kamaráda Pepy. A proč mi tak učarovala? Protože na ní milý Pepa pařil Pokémony. A já kapesní potvůrky v čele s elektrickou krysou zbožně miloval od chvíle, kdy jsem nějakou osudovou sobotu v osudových sedm ráno poprvé viděl animovaný seriál.

No a jednoho únorového dne, když jsem měl zrovna narozeniny, se stalo to, nač jsem čekal. Přišel jsem domů, táta s mámou se podezřele uculovali a když jsem si sedl do křesla, ucítil jsem pod polštářem něco nepatřičného. Vytáhl jsem to… a byl to Game Boy Color. Můj vlastní Game Boy! Moje vstupenka do světa příšerek, co se budou krutě masakrovat pro mé osobní potěšení!

zdroj: EA Sports

U Game Boye byla krabička s jednou hrou. Roztřesenými prsty jsem ji chtěl rozbalit, když tu jsem si všiml, že na obálce vůbec není Pikachu, ale Sol Campbell. Že to vůbec nejsou Pokémoni, ale FIFA, kterou jsem už přece měl na PlayStationu.

Tiše jsem doufal, že se třeba někde schovává ještě jedna cartridge, ale neschovávala. Ačkoliv jsem rodičům vždycky vtloukal do hlavy, že chci hrát Pokémony, když už stáli v obchodě, rozhodli se, že pro mě bude prospěšnější, když mě povedou sportem ku zdravému životu namísto toho, abych bláznil z nějakých divných japonských animáků.

Je fakt, že jsem se toho fotbalu na Game Boyi taky něco nahrál, ale oproti PlayStationu to bylo příliš primitivní, oproti Pokémonům málo vysněné. A já ty Pokémony vážně nikdy nedostal, ať jsem prosil, jak jsem chtěl. A tak byl po čase Game Boy odložen, jeho společníkem namísto mých prstů jen prach a pachuť promarněného potenciálu.