Přejít k hlavnímu obsahu
Kdysi se mi před koncertem třásly ruce. Dnes se na podium jdu hlavně bavit, říká Emil Valach | Foto: Tomáš Klíma
Kdysi se mi před koncertem třásly ruce. Dnes se na podium jdu hlavně bavit, říká Emil Valach | Foto: Tomáš Klíma
Jan Podzimek -

Hovory po zkoušce #4: Emil Valach

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká – a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým čtvrtým hostem je bubeník Emil Valach, jenž mezi hráči na bicí soupravu patří k naprosté špičce. Hrál s -123 min., Bárou Basikovou, Saharou, Kashmir 9:41, Liquid Harmony, Muff, s Petrem Mukem nebo v legendárním Jesus Christ Superstar. V posledních letech drží rytmus s Xindlem X. Patří mezi nejúspěšnější žáky nedávno zesnulého profesora Veselého. Témat k rozhovoru jsme tedy měli dost.

Emile, musíme to vzít od začátku. Řekni nám něco o tom, jak jsi potkal hudbu. Bylo nějaké podhoubí u vás doma?

Hudbu jsem začal vnímat jako předškolák, když táta doma hrál pro radost na kytaru. V té době jsme poslouchali písničky Greenhorns. Definitivně jsem jí propadl později po poslechu desky Black Celebration od Depeche Mode a dvojdesky Stromboli.

Kdy jsi začal hrát na bubny? Bylo něco před bubnama a kdy jsi začal mít pocit, že bubny jsou pro tebe nejvíc?

Bubny poprvé upoutaly moji pozornost v pěti letech, kdy jsem v televizi viděl hrát Honzu Žižku. Každý den jsem si pak na posteli složil sadu z polštářů a mydlil do nich vařečkama. Jednoho dne mi táta přinesl opravdové paličky a rok později mě přivedl do LŠU. Někdy ve dvanácti jsem si uvědomil, že hudba a bicí jsou pro mě nejvíc a od té doby už mě nezastavilo nic, ani nepřijetí na konzervatoř, ani nedokončený gympl. Řídil jsem se v té době větou mé učitelky na bicí M. Ditrichové, že pokud máš nějaký sen a jdeš si za ním nadoraz, splní se ti.

Měl jsi nějaké hudební vzory, ať už bubenické nebo prostě hudební, které tě inspirovaly? Případně existuje ještě někdo, koho obdivuješ i dneska?

Mými vzory byli v různých obdobích a vlastně jsou dodnes Klauda Kryšpín, Jirka Hrubeš, Bady Zbořil, Hakim, Katché, Colaiuta a další. V posledních letech mě baví Aaron Spears, Eric Moore a Chris Coleman. Můj hudební vkus se pořád vyvíjí, snažím se stále hledat něco nového, posouvat se a měnit i styl jakým hraji na bicí. Inspirují mě i kluci z kapely, nebo kamarádi.

Vnímat jsem tě začal jako žáka profesora Miloše Veselého, našeho společného učitele a geniálního člověka. Chodil jsi někam předtím? A jak vzpomínáš na našeho pana profesora?

Začínal jsem v LŠU u pana Znamenáčka, později jsem chodil k Miladě Ditrichové, která velmi ovlivnila můj přístup ke cvičení a hudbě obecně. V sedmnácti jsem pak nastoupil k panu prof. Veselému. Vzpomínám na něj jako na člověka, který mi úplně změnil život po všech stránkách a který je mým největším vzorem. Časy, kdy učil na Žižkově, jsou jedno z nejhezčích období mého života. Když jsem před třemi lety začal znovu chodit na hodiny, panu profesorovi bylo 81 let, ale působil stejně vitálně jako v padesáti. Je neuvěřitelný, jak zábavný cvičení stále vymýšlel. Myslím, že ještě vyjde další jeho škola, která bude skvělá.

Už jako hodně mladý jsi získal renomé a začal sis muzikou vydělávat. Bral jsi to jako splněný sen a něco, po čem jsi vždycky toužil, nebo to spíš tak nějak přirozeně vyplynulo?

Bral jsem to jako splněný sen, navíc moje první profi kapela byla s Bárou Basikovou, se kterou jsem toužil hrát od dětství – děkuju Martinu Němcovi, že mi dal šanci. Splněným snem bylo i to, že jsem si mohl zahrát na Kloboučku s Michalem Pavlíčkem nebo s Petrem Mukem. Pravdou ale je, že hudebně přišlo naplnění až v -123 min. Dnes s Xindlem si ale hraní užívám ještě víc než tenkrát, díky zkušenostem a určitému nadhledu. Vydělávat hudbou je pak sice velká nejistota a občas dobrodružství, jako třeba letos kvůli různým omezením, ale nikdy bych neměnil.

Na tvém hraní mě vždycky strašně bavila a udivovala obrovská lehkost, technika a zároveň muzikalita. Nám ostatním bubeníkům z toho padala brada. Pověz nám, jak jsi to měl se cvičením? Jak jsi cvičil v mládí a jak to máš dneska?

To se hezky poslouchá, děkuju. V mládí, mezi 12 a 25 lety, jsem cvičil opravdu dost, hodiny denně. V současné době to mám tak, že jsou období, kdy propadnu něčemu novému a cvičím celé dny. A pak jsou období, kdy na to nesáhnu i několik týdnů.

Emil Valach v roce 2017 se Zdeňkem Bínou a Fredrikem Janáčkem | Foto: archiv Emila Valacha

Bez ohledu na všechny skvělé kapely, se kterými jsi hrál nebo hraješ, tě mám spojeného právě se zmíněnou kapelou -123 min. Přišlo mi to jako osudové spojení. Vy když jste hráli ve třech se Zdeňkem Bínou a Fredrikem Janáčkem, byli jste jako jedno tělo, jeden nástroj. U žádné jiné kapely v ČR jsem tohle nezažil. Řekni nám něco o tomhle období – jak na to vzpomínáš?

Já ta různá období neporovnávám, každé pro mě má jinou informaci. Vlastně nejvíc si cením toho, že jsem vždy hrál s lidmi, kterých jsem si vážil nejen jako muzikantů. Baví mě atmosféra velkých koncertů s Xindlem a jsem rád, že hraju písničky, které mají skvělé texty a že se mi párkrát povedlo natočit funkční bicí do věcí, které skoro zlidověly. Jsem hrdý na čtyři roky v baru na lodi, kde jsme dokázali postavit kapelu, která měla v repertoáru 400 písniček napříč všemi žánry. Baví mě, že jsem byl součástí orchestru dodnes možná nepřekonaného muzikálu J.CH.S.

Co se týká Minut, Zdeněk je geniální hudebník, stačí se napojit na jeho první tóny a pak jen dvě hodiny poslouchat a nechat se unášet, což jde vedle basáka jako je Fred samo. Koncerty byly o neustálém poslouchání se navzájem a o svobodě. Celý koncert jsem byl připravený na to, že uprostřed písničky se vše změní a posune jinam a na tyhle momenty jsem se těšil, takže to nikdy nesklouzlo k pouhému přehrávání partů. Jsem docela hrdý i na to, že se mi v některých písničkách podařilo hrát jinak, experimentovat, hrát za sebe, vlastním stylem. Navíc jsem si tenkrát uvědomil, jak moc jsou v takové kapele důležité vzájemné vztahy celého týmu – a my jsme si tenkrát užili spoustu zábavy a debat, což se promítlo i do hudby. Tohle vzájemné napojení asi cítili i lidé, takže na to dodnes s láskou vzpomínají, stejně jako já.

Za bicíma působíš jako docela suverén. Jsi, nebo jsi byl trémista? Případně jak jsi s tím bojoval?

Kdysi dávno jsem trpěl trémou docela dost, občas jsem před koncertem i zvracel a třásly se mi ruce. Dnes už to neřeším, jen občas cítím před hraním nervozitu, třeba když hrajeme věci které nejsou zažité, nebo když jde o nějaký výjimečný koncert, ale s prvním odklepáním je to pryč. Občas si při vstupu na podium řeknu, že se tam jdu hlavně bavit.

Když už jsme předtím nakousli to cvičení, musím se zeptat na motivaci. V mládí má člověk sny a ambice – a to ho žene dopředu. Jakou máš ke hraní a cvičení motivaci dneska? Ráno vstát a jít cvičit...

Moje motivace je radost z hraní, fascinace z toho, jak někteří bubeníci hrají a touha se jim alespoň trochu přiblížit. Pak také potřeba nabídnout v kapele stále něco nového a mít svůj styl. Hraní na mě působí jako meditace a zároveň mi dělá dobře ten fyzický pohyb.

Věnuješ se výuce? Kdysi jsi mi říkal, že bys učit chtěl...

Mám pár žáků, kteří za mnou přišli sami, aniž bych někde inzeroval, že učím – a je to velká zábava. Sám se díky tomu vracím k úplným základům a docela mi pomáhá si je znovu osvěžit.

Musím se tě samozřejmě zeptat také na tvoje vybavení.

Na koncerty beru březovou sadu Pearl Session, na kterou hraji už přes dvacet let. 22 x 16 kick, 12 x 10, 16 x 16 tomy, 14 x 5,5 plechový snare. Z 13 x 11 tomu jsem vyrobil efektový snare, na kterém mám ještě gafou přilepenou tamburínu – je to trochu punkový model, ale já ten zvuk mám rád a náš zvukař Jarda ho miluje taky, asi jak je utlumený tou páskou. Pak tam mám ještě Sonor Jungle snare. Činely používám Istanbul, hh 14, ride 20 Pasha a crashe 15,17 Xist. Na různé elektro zvuky vozím Roland SPD SX.

Do studia beru Sonor SQ2 Vintage 20 x 16, 8 x 7,10 x 8,12 x 9,14 x 13,16 x 14. Snare dřevěný 14 x 5 a 14 x 8. Crashe Istanbul CB 17 a 15, hh 14 Paiste Signature. Paličky používám Vic Firth 5A.

Jak u tebe probíhá příprava na koncerty nebo studio?

Na koncerty se nijak zvlášť nepřipravuji, pokud nemáme dlouhou pauzu, nebo nehrajeme nové písničky. Jediný rituál je dlouhá vana před odjezdem. Do studia se učím formy písniček a připravím si pár možných verzí, které dotahujeme až na místě.

Usměvavý Emil Valach | Foto: Tomáš Klíma
Vždycky mě u oblíbených hudebníků zajímaly širší souvislosti. Máš třeba nějakou oblíbenou knihu nebo film, co tě hodně poznamenal?

Knihy jsem četl naposledy na lodi před lety, jedna z oblíbených je Pronikavý vhled od Alexandry David-Néel. A nemám žádný konkrétní film, který bych nadřadil nad ostatní, možná Osudy dobrého vojáka Švejka a Poslušně hlásím. Letos jsem ale objevil Netflix a seriály typu Breaking Bad, Stranger Things, Better Call Saul jsou skvělý.

Co pro tebe v životě znamená muzika, je to koníček, živobytí, smysl bytí?

Asi to nedokážu popsat jedním slovem, je to prostě důležitá součást mého života, něco, co mám moc rád a čemu jsem vděčný za spoustu věcí. Je to zábava, seberealizace, cesta k lidem.

Letošek je v muzice obecně divný, všichni víme proč. Nicméně, na čem teď děláš? Existuje nějaká muzika, na kterou se od tebe můžeme těšit?

Já moc neplánuji. Často sedím u počítače a vytvářím si hudbu, ze které mám radost, ale nepřemýšlím nad tím, jestli ji někdy pošlu do světa. Do konce roku máme stále pár koncertů – ale uvidíme, co přesně se bude dít dál.

Tagy Hovory po zkoušce Emil Valach Fredrik Janáček minus123minut Zdeněk Bína Xindl X

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Honza Podzimek
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY