Den, který se vryl do paměti všech Čechoslováků, byla středa a bylo krásně. O to absurději proto podle pamětníků vypadaly tanky a obrněné transportéry v ulicích a v nich ozbrojení vojáci.
Lidé nemohli uvěřit, co se stalo, a proto byl první reakcí na vpád vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy šok. Poté následovalo šest dní protestů, kdy se česká společnost semkla a jednotně projevovala nesouhlas s invazí. Po návratu československých představitelů z Moskvy přišlo obrovské zklamání z prohry.
„Na zastávce tramvaje stáli lidé a vypadali jako sochy, jako zmrazené figurky, nehýbali se, tramvaje také nejely,“ popsala pro Paměť národa osudné ráno Ivy Kovandová, anglická manželka českého pilota RAF, která pracovala v ČTK jako editorka anglických zpráv. Do práce vyrazila poté, co jí ve tři hodiny ráno volala kamarádka, že Československo je obsazené. „Vezmi adresář a zavolej to všude,“ dostala ještě od kamarádky pokyn.
Sundat všechny ukazatele!
Zpráva o invazi se šířila rychle i přesto, že okupanti na několik hodin umlčeli vysílání na rozhlasových vlnách. Rozhlasoví redaktoři vyzývali lidi k zachování klidu a pasivnímu odporu, který zahrnoval bleskurychlé odstraňování nápisů ulic a směrovek (nebo jejich obracení), jak vzpomínal písničkář Jaroslav Hutka, který okupaci zažil přímo u rozhlasu, kde tehdy bydlel:
„Hlásili v rádiu sundat všechny cedule, tak jsem vzal šroubovák, a když jsem přišel dolů, tak všechny cedule už byly pryč, šlo to fofrem zřejmě po celé republice a díky tomu Rusové bloudili.“
Lidé vyrazili do ulic a snažili se vojákům vysvětlit, že jsou tu zbytečně, že v Československu žádná kontrarevoluce. Obklopovali tanky a v těchto chvílích se jim ironicky hodila ruština, kterou se ve školách museli povinně učit.
Pavel Douša byl tehdy na vojně v Praze a po službě zamířil k budově rozhlasu: „Bylo tam plno lidí. Všichni se na mě obraceli: ,Ty jsi voják, tak mu to vysvětli. Proč sem jedou?‘ Diskutovali jsme, ale žádná řeč s nimi nebyla. Pak jel tank, šli jsme proti němu, ale když se najednou rozjel, měl jsem co dělat, abych uskočil.“
Invaze s názvem Operace Dunaj
Vojáci nebyli na přímou komunikaci s Čechoslováky připraveni, jejich úkolem bylo obsadit zemi, a tím zabránit kontrarevoluci, tedy odklonu Československa od socialismu, jak potvrdil pro Paměť národa ruský generál Eduard Vorobjov, který se stal o dvacet let později posledním velitelem sovětských jednotek v ČSSR.
„Když jsme vstupovali do Československa, tak jsem byl hluboce přesvědčen, že v zemi jsou síly, které chtějí svrhnout československý lid z cesty socialistického rozvoje. Mrzelo nás to dvakrát, protože to bylo Československo, které absolutní většina vojáků milovala.“
Na snahy o dialog a pochopitelné projevy nesouhlasu okupační vojska reagovala zcela nepřiměřeně. Došlo i k několika tragédiím, kdy vojáci stříleli do davu – v Praze před rozhlasem, na Václavském náměstí a v Liberci před radnicí.
Fotograf Jiří Všetečka, který během srpnových dní pořídil řadu cenných snímků, měl stejně jako řada jiných pamětníků pocit, že vojáci vůbec nevěděli, kde jsou a co mají dělat:
„Tím ty mladé Rusy neomlouvám, neměli střílet, ale bylo to na ně velké napětí. Proto se děly strašný věci a velitelé to nezvládli. Rusové stříleli i na Muzeum, protože si ho spletli s rozhlasem. Byl jsem tam, mám odtud ještě malou nábojnici. Když jsem fotil, lidi mě strhli na zem, abych to nekoupil. Byl jsem rád, že jsem to přežil. Myslím si, že první tři hodiny na Vinohradech byly velice emotivní. To byla skutečná okupace, opravdu ošklivá, když se bojovalo o rozhlas.“
Pamětníci vzpomínají také na to, jak se česká společnost semkla a zcela spontánně projevovala nesouhlas s okupací a podporu československým vládním představitelům. Hymnou srpnových dní se stala píseň Modlitba pro Martu, kterou dva dny po okupaci nazpívala Marta Kubišová a rozhlas okamžitě odvysílal.
Lidé demonstrovali, stávkovali, uctívali památku obětí, zásobovali rozhlasové redaktory jídlem v několika záložních studiích, roznášeli noviny tištěné na utajených místech. Republiku zaplnily plakáty a nápisy, které dávaly okupantům jasně najevo, že jsou v zemi nechtění.
František Vácha ze Sedlčanska má fotografii z této doby: „Jsem na ní s kýblem, s kloboukem, je tam čitelné ,Moskva 2500 km‘ a dělám šipku. To bylo krásné období, když jeli třeba tiráci s vlajkami a ten zastavil a zeptal se, jestli může pokračovat dál, než to uschne. To bylo období, kdy byla úžasná atmosféra občanská, ale rychle sklapla po té normalizaci.“
Moskevský protokol jako studená sprcha
Takto národ „bojoval“ do 27. srpna, kdy se vrátili z Moskvy čeští vládní a straniční představitelé unesení 21. srpna, ke kterým se později připojil prezident Ludvík Svoboda. Po třetí hodině odpoledne rozhlas odvysílat text komuniké o československo-sovětských jednáních, který na československé občany zapůsobil jako studená sprcha.
I když českoslovenští politici interpretovali tzv. Moskevský protokol opatrně, bylo jasné, že stvrzuje okupaci země a její tzv. omezenou suverenitu. Zavazoval československou stranu k postupné normalizaci poměrů na základě marxismu-leninismu a k realizaci konkrétních sovětských požadavků. Mezi ně patřily „dočasný“ pobyt sovětské armády na našem území, znovuzavedení cenzury v médiích a potrestáním rebelů.
Pražské jaro a naděje na „socialismus s lidskou tváří“ skončily.