STARÁ ŠUMAVA: Magická moc dožínkového věnce
Dožínková
Zlatá je barvou sváteční,
oslavy vždy nám rozjasní,
voní louka, mez i sad,
květiny jdu si natrhat.
Ke květu vkládám další květ,
věnec uviji si hned,
dnes ozdobit má čelo mé,
kéž milý si mě povšimne.
Tančit chci kolem stromoví,
odlesky světel mě ozdobí,
smát se a zpívat do rána,
práce již je vykonána.
Lidová kultura je cenné dědictví, je pamětí národa. V dnešním materiálním světě plném počítačů už málokdo věří pověrám a magické moci různých zvykoslovných předmětů, které provázely život člověka v minulosti. Převážně se vyrobily těsně před příležitostí, pro kterou byly určeny. Pokud splnily svůj účel, byly znehodnoceny, popřípadě snězeny. Jen ojediněle se uchovávaly delší čas, většinou nejdéle rok, například to jsou dožínkové věnce, svěcené ratolesti, trnité pruty. Z těchto důvodů máme jen velice málo dochovaných předmětů odrážející lidové tradice a v podstatě dnes úplně ztratily svou funkci a původní význam. Přesto by bylo dobře, aby se tyto odkazy neztratily ze světa……
Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc. „Byl kruhový, připomínal slunce jako životodárnou sílu pro nastalou úrodu, také měl magické prvky, protože sláma symbolizuje sluneční paprsky vrcholícího léta a podle lidových přísloví vnáší do vánoc jas, teplo a pohodu. Věncem se děkovalo za sklizenou úrodu a také měl být symbolem pro zajištění úrody v následujícím roce. Byl zdoben květinami. Vlčí máky, chrpy, luční kvítí. Měl mít plodiny, které obsahovaly co nejvíc semínek jako symbol plodnosti. To byly makovice, ořechy. V některých oblastech byl zdoben pentlemi nebo cukrovím.“
Dožínkový věnec byl vždy upleten z posledních stébel obilných klasů, které na poli zůstaly neposečené na samotném konci žní. Věřilo se, že v těchto klasech sídlí vegetační démonická bytost, duch obilí, který byl v různých krajích označován pod jiným jménem. Tato bytost v podstatě chránila pole i celou úrodu, nesla v sobě magickou plodivou sílu, kterou bylo nutné uchovat i pro příští rok. Proto byl dožínkový věnec dozdobený polním kvítím ústředním objektem dožínkových slavností, zrno z něj bylo přidáváno k nové setbě následujícího roku, věnec se vůbec těšil úctě a zájmu během největších obřadních příležitostí provázejících kalendář slovanského rolníka, v některých krajích byla sláma a zrno součástí magických rituálů i o Štědrém dnu.
Velmi důležitou roli v dožínkách hrál poslední sklizený snop. „Měl být co největší a nejtěžší, protože symbolizoval úrodu a sklizeň pro hospodáře. Snop získal ve stodole čestné místo a byl vymlácen až naposled. Obilí z něj se schovalo a použilo příští rok na setí pro novou úrodu. Někdy se mu říkalo starý, baba, žebrák, nevěsta. Byl vezen na posledním žebřiňáku, do kterého nastoupila chasa. Na pole někdy přišli i muzikanti. Takto přivezli věnec i snop hospodáři do stavení.“
Příprava dožínek začínala už týden předem, kdy začaly děvčata plést věnec z obilí. Když byla práce hotova a byl nakládán poslední snop na žebřiňák, děvčata jej oblékla do starších ženských šatů tak, aby představoval tak zvanou “bábu”. Tato “bába” byla posazena na samý vrch vozu. Dívky vzaly věnec z klasů a polního kvítí a malé věnečky z téhož materiálu upletly pro sebe a ověnčily si své hlavy. Velký věnec vždy nesla ta nejvýřečnější a samozřejmě také nejhezčí žnečka. Podobnými věnečky byly ověnčeny i hlavy sekáčů. Pak mohl vyjít tento průvod z pole do dvora hospodáře.
Součástí průvodu byly i velmi oblíbené „živé snopy“. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy slámy, klasy směřujícími od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavě měli jednoduchý věnec s obilí. Když mezi ně vstoupil někdo cizí, ihned jej ovázaly povřísly a žádaly tak zvané “výkupné”, které bylo určeno na džbánek medoviny nebo chmeloviny. Ověnčený žebřiňák projel vždy přes náměstí a teprve potom do dvora. Celou cestu domácí selská chasa se raduje a výská a většinou je tato cesta posledního snopu za bujarého veselí doprovázena i hudbou.
Dožínkové buchty. Buchty se mnohdy zadělávaly z levnějšího těsta, nežli koláče. Pekly se jak v běžný den, tak také ve svátky. Ve svátky se pak na mouce přilepšovalo. Zadělávaly se vodou, mlékem, podmáslím. Do těsta se přidávalo velmi málo tuku, protože se vydatně mastil plech k pečení. V chudších oblastech se zadělávaly kurástvou neboli mlezivem, mlékem z prvního dojení po otelení krávy. Sváteční menší buchty se plnily mákem, tvarohem, povidly, ořechovou nádivkou, celými švestkami. V úrodném dolním Pojizeří, kde se dařilo cukrovce, se pekly buchty plněné mákem, smíchaným s nakrájenými kousky cukrové řepy. Podobně pak chutnaly i mrkvance, buchty plněné nádivkou ze strouhané mrkve, podušené na másle a opepřené. O svátečních příležitostech se pekly i malé buchty, které byly prázdné, polévané ovocnými omáčkami nebo mlékem.
Křesťanství starší slavnost dožínek nepřijalo do svého kalendáře, protože za hlavní svátek roku pokládalo a pokládá Velikonoce s jiným obsahem. Nicméně prastaré tradici se nemohlo úplně bránit, a tak se svátek dožínek slavil a někde dodnes slaví i v posvátných kostelech, Datum bývá stanoveno na určitou neděli, existují však i místní odchylky. Místo rituálního uvolnění a očištění nové sklizně nastoupilo její požehnání a místo oběti se konala jakási prezentace plodin, slavnost však nebyla nikdy příliš zdůrazněna a naopak církev odsuzovala různé starší zvyky a pověry, které se k dožínkám pojily.
Toho ve 20. století využila nacistická i komunistická propaganda: v Německu byl „pohanský“ svátek dožínek od roku 1934 státním svátkem a také u nás byly dožínky po roce 1948 zařazeny mezi tzv. socialistické slavnosti. Vykládaly se jako oslava úspěšné lidské práce, pořádala je zemědělská družstva nebo i kraje a bývaly spojeny s kulturním programem.
Zdroj: Dana Nováková. Tamara Pecková: Pod vrbou. Indris Elwinor úpravy provedla Helenia Kukková
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora