Když se Jiří Šebestian může zabývat výzkumem ptáků v terénu, nechybí mu ke spokojenosti vůbec nic. Každého opeřence bere zručně tak, aby ho neporanil. A řadu druhů také s patřičným respektem, aby nebyl on tím, kdo přijde k úhoně.
„Když máte v síti chycené dlasky a ťuhýky a nemáte s nimi moc zkušeností, už je jasné, že poteče krev a nebude to krev toho ptáka. Musíte vědět nejenom kam sáhnout, abyste mu neublížili, ale i jak ho držet, když je nějakým způsobem nebezpečný,“ říká 57letý muž.
Dlask dokáže podle ornitologa udělat opravdu hlubokou ránu, ale jsou i nebezpečnější ptáci. Třeba při zacházení s volavkami si musíte chránit hlavně oči, protože volavky jsou zvyklé útočit na lesklé předměty. A oči se lesknou podobně jako se zaleskne ryba pod hladinou, na niž pták na dlouhých nohách ve vodě číhá.
„A je to strašně rychlý pohyb, jak volavka vystřelí zobák, což dokáže díky svému dlouhému štíhlému krku. Když chytáte labuť na kroužkování, musíte zase vědět, že na ní jsou nejnebezpečnější křídla. Kamarád měl od labutě přeraženou lýtkovou i vřetenní kost,“ líčí.
Léto si už Jiří Šebestian, který je zoologem Prácheňského muzea, nedokáže představit bez tradičního výzkumu opeřenců v národní přírodní rezervaci u rybníku Řežabinec na Písecku. Muzejníci tu akci s názvem Acrocephalus, což je latinský výraz pro rákosníka, letos pořádali na přelomu července a srpna už počtyřiačtyřicáté a současný zoolog ji vede osmnáct let. A teď se věnuje zpracování výsledků.
„Chytili jsme přes tisíc ptáků, což je nadprůměr. Dlouholetý průměr za 44 let je 911 ptáků, takže je to 110 procent,“ srovnává Jiří Šebestian. S nadsázkou říká, že ornitologové si jako zemědělci pořád stěžují na počasí. Buď moc fouká vítr a ptákům hrozí, že by se v sítích uškrtili, nebo moc svítí sluníčko a v tom případě musí zase stahovat sítě, aby se chycení opeřenci nepřehřáli.
„A potom zase dva dny v kuse pršelo a to je taky špatně. Pták je zařízený tak, aby na něj mohlo pršet seshora, voda po něm stéká a to přežije. Ale v našich sítích se stane, že zůstane bříškem vzhůru, a kdyby mu na něj napršelo, prochladil by se a bylo by to nebezpečné. A bezpečnost ptáků a lidí je na prvním místě, takže jsme museli odchyt přerušovat,“ popisuje Šebestian.
Letošní rarity? Čečetka i cvrčilka
Je to však běžná praxe, nikdy není po celou dobu desetidenního kroužkování ideální počasí. Ornitologové byli letos spokojení s tím, že ze sítí vytahovali i rarity, jako je cvrčilka slavíková, rákosník velký nebo slavík. Žádný z těchto opeřenců není atraktivní pro laickou veřejnost, která má raději pestře zbarvené jedince než tyto na pohled nezajímavé ptáčky šedáčky či hnědáčky.
„Všichni návštěvníci našeho tábora se ptají na ledňáčka. To bylo letos velice krušné, protože loni jsme měli 22 ledňáčků. Každý den jich bylo několik, takže jsme uspokojili prakticky každého, kdo přišel. Letos bohužel nebyl pořád žádný, až na úplně poslední kontrole v poslední kontrolované síti se jeden chytil. Několik vytrvalců, kteří za námi přišli opakovaně, se tak nakonec dočkalo,“ srovnává Šebestian.
Z dalších zajímavých ptáků, které ornitologové u Řežabince běžně nechytají, měli letos krásně vybarveného samce čečetky zimní. Čečetky žijí velice skrytě, i když se vyskytují třeba v zahrádkářských koloniích krajského města, v rákosinách jsou vzácností. Poslední chycenou čečetku zimní na Řežabinci našel ornitolog v záznamech z kroužkování v roce 1984.
„Ale superrarity letos nebyly. Je to tím, že rybáři loni rybník lovili, ale nestahovali ho jen do loviště, vypustili vodu až na dno kvůli opravám na hrázi a prohlubování loviště. A na jaře bylo sucho, voda nedosahovala ani k rákosí. Přitom to nej, co na Řežabinci z ptáků bydlí, chce, aby pod rákosím byla voda, jinak se necítí bezpečně,“ vysvětluje.
I když na jaře v této jediné národní přírodní rezervaci na Písecku slyšel bukače, bukáčky, chřástaly, sýkořice vodní i velké rákosníky, nakonec se vydali po obhlédnutí situace hnízdit jinam. Přitom běžně je řežabinecká rezervace pro ptáky velmi přitažlivá. Na rybníku, který není přehnojený a přerybněný, mají dostatek potravy, daří se tam pakomárům i komárům, kterými se ptáci živí.
„Víme, že většina ptáků, které okroužkujeme v širokém okolí, se před tahem stahuje na Řežabinec, kde se vykrmují, aby měli dostatečné tukové zásoby na tah. A stejně tak víme z kroužkovacích výsledků, i že dálkoví migranti vyhledávají Řežabinec. Příkladem je mládě rákosníka proužkovaného z Litvy, který za deset dní přiletěl na Řežabinec. Při našem prvním chycení měl nulové tukové zásoby, chytili jsme ho ještě dvakrát. Postupně přibýval tuk, po 14 dnech měl z devítistupňové škály osmičku tuk a letěl dál. Za dalších 12 dnů se ho podařilo chytit kolegům na Gibraltaru,“ vypráví Šebestian.
Chytí se jen pět procent dospělých
Na celém rybníce mají ornitologové nataženo 222 metrů sítí a zajímavé je, že opakovaně se do nich při celé akci chytí jen pět procent dospělých ptáků. A když se chytí do jedné, většinou už se nechytí ani do dalších, i když třeba neznají přesně jejich polohy. U mláďat je poměr horší, je to stejné jako u lidí – mláďata prostě víc běhají, víc lítají, jsou méně opatrná a víc riskují.
„Mláďat se chytne ještě podruhé okolo 20 procent. A pak je velikánská mezera a z té tisícovky ptáků je sedm, osm, maximálně deset jedinců, kteří se chytí za deset dnů víckrát. Třeba rekordman patnáctkrát, další desetkrát, jedenáctkrát. Kolega přišel s hypotézou, že když se to spočítá, je to asi stejné procento v ptačí populaci jako v lidské populaci vyznavačů adrenalinových sportů. Soudí, že to jsou ti, co se chytají schválně,“ líčí s úsměvem.
Jiří Šebestian(57 let) Zoolog Prácheňského muzea v Písku je rodákem z Kladna. Ptáky měl jako koníčka už v dětství, od mládí je chodil pozorovat s dalekohledem. Když končil gymnázium, bylo v Česku jen deset míst pro ornitology, proto šel studovat chemii, svůj druhý oblíbený předmět. Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, kde udělal i kandidaturu. Učil mikrobiologii, bydlel u magistrály a jako alergik měl problémy. Zrovna vznikala Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, tak tam odešel učit mikrobiologii. Seznámil se tam s profesorem Zdeňkem Veselovským, začali spolu chodit do přírody a u něj se učil zoologii. V Prácheňském muzeu působí od roku 2009, od roku 2002 vede tradiční kroužkovací akci Acrocephalus na rybníku Řežabinec. Je spoluautorem knihy Ptáci jižních Čech. Je ženatý, má syna. |
Je na něm vidět, že opeřenci jsou jeho vášní. „Já ptáky žiju, jak na ně dojde, jsem k nezastavení. Ředitel mi řekne, napiš půl stránky, já sednu, napíšu jich deset a pak většinu času určeného na tento úkol strávím tím, abych to seškrtal na tu půlku strany,“ svěřuje se.
A začíná pracovat na výpravné knize, kterou Prácheňské muzeum chystá k půlstoletí výzkumů na Řežabinci.
Proto už na konci našeho setkání v Masných krámech nepřekvapí ani odpovědí na otázku, jak si představuje ideální dovolenou. Neváhá a okamžitě říká:
„Jednoznačně Řežabinec. A hodně jsme jezdili po ptácích po Evropě i za polární kruh. Začali jsme v dunajské deltě v Rumunsku a pak jsme tam byli ještě mockrát. Pak následovala Riga, jsme s manželkou spíš chladnomilní, takže Švédsko, Norsko, Finsko. To jsou naše oblíbené země. A také Kanada s Anglií,“ vypočítává Šebestian.
Jeho největším snem je ještě cesta do Afriky. I jeho učitel, profesor Zdeněk Veselovský, ho nabádal: Jeďte tam honem, dokud je v Africe ještě něco k vidění.
„V tropech je pořád dvanáct hodin den a dvanáct hodin noc. Normální tropický pták má dvě mláďata ročně, kdežto ptáci, kteří jsou u nás, jich mají 20 ročně. Z toho 95 procent mláďat nepřežije první zimu, ale pro zachování rodu je potřeba, aby dva dospělí rodiče dochovali do dospělosti dvě mláďata. Kdyby dochovali všechna, umřeli bychom tu pod nánosem sýkorek,“ dodává Jiří Šebestian.
