Operní panorama Heleny Havlíkové (283)

Prodaná nevěsta z fundusu. - Za open-air Wagnerem do Mikulova: Střet ambic a reality - Holanďan s hvězdami i bez sboru po bouři a šesti zkouškách - Tristan „interruptus“ - Otázky i otazníky pro prezidentku Evu Walderdorff a reakce ředitele Nd Brno Martina Glasera i mikulovského starosty Rostislava Koštiala
B. Smetana: Prodaná nevěsta – Ivana Veberová a Amir Khan – Divadlo J. K. Tyla (zdroj DJKT)

Prodaná nevěsta z fundusu
Podobně netypicky jak minulá operní sezóna už v březnu skončila, začíná ta nová 2020/21 dřív, než bývá zvykem. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla ji zahájilo už v neděli 9. srpna 2020 odpoledne ve Velkém divadle premiérou nového nastudování Smetanovy Prodané nevěsty. Vnější okolnosti se zdály nepříznivé – bylo pořádné horko a v divadlech platí povinnost roušek. Přesto jsem si z Plzně odvezla radostnou zprávu – bylo plno a diváci nadšení. Po několika měsících vynuceného operního půstu bylo zřejmé, že diváci nejsou ochotni se „jen tak“ vzdát svého životního stylu, jehož součástí je i návštěva opery. A že streamované přenosy a nebývale rozsáhlá nabídka záznamů inscenací z celého světa nemohou tento divácký hlad po účasti na společně sdíleném divadelním zážitku plnohodnotně nasytit.

Samozřejmě jsem šťastná, že se zase hraje, a podporuji, aby epidemiologické restrikce postihly kulturu co nejméně. Nicméně limitující podmínky by neměly rozvolnit kritéria hodnocení výsledné podoby inscenace.

B. Smetana: Prodaná nevěsta – Ivana Veberová – Divadlo J. K. Tyla (zdroj DJKT)

V případě plzeňské Prodané nevěsty jde vlastně o takový koronavirem vynucený „záskok“ na poslední chvíli za původně plánovaného Lohengrina, který se na konci minulé sezóny nemohl uskutečnit. Nešlo se však zbavit pocitu „bleskovky“ při náhradě Wagnerovy opery osvědčeným titulem, který soubor plzeňské opery umí – z předchozího plzeňského nastudování z let 2014-2017 byli s výjimkou Jeníka, Míchy a Indiána nyní obsazeni stejní sólisté. A režie Tomáše Ondřeje Pilaře (který dal Prodané nevěstě podobu pro uvedení na plzeňském náměstí v roce 2018) na scéně vytvořené společně s Lukášem Kuchinkou s kostýmy Lenky Poláškové vyvolávala dojem východiska z nouze daného možnostmi fundusu.

To ovšem neplatí pro orchestr pod taktovkou Jiřího Štrunce. Prubířským kamenem bývá v případě Prodané nevěsty hned předehra. Ta sršela energií ve svižných tempech s precizní artikulací nejen dechových, ale hlavně smyčcových nástrojů – a další motivy předehry zněly se srdečnou vroucností. Orchestr se ovšem neblýskl jen v předehře, ale udržel si vysokou úroveň nastudování po celou premiéru.

Pokud jde o sólisty, šestiletý časový odstup od minulé premiéry se nepříznivě projevil v případě Jevhena Šokala, který své umění komediální bodrosti a zvučného basu v roli Kecala už nezopakoval. Mařenka byla opět obsazena dlouholetou sólistkou plzeňského souboru Ivanou Veberovou (která dokonce za Mařenku dostala v roce 2014 cenu Thálie), zatímco Jeník nově angažovaným tenoristou Amirem Khanem. Každý z nich sám o sobě po pěvecké stránce své party technicky zvládl, ale dvojice to zůstala nesourodá. Místo milostného vztahu s emocemi vroucích vyznání i prudkých hádek převážil dojem racionální aliance. Z větších rolí tak nejpřesvědčivěji působil Tomáš Kořínek jako Vašek, kterého režisér Pilař ovšem prvoplánově ponechal v roli dětinského trouby s lízátkem.

B. Smetana: Prodaná nevěsta – Jana Foff Tetourová a Tomáš Kořínek – Divadlo J. K. Tyla 2020 (zdroj DJKT)

Z Pilařovy režie se dal dovodit základní záměr vytvořit tradiční Prodanou nevěstu. K tomu ale „opravdové“ kroje z Plzeňska samy o sobě nestačí. Inscenace byla konglomerátem nesourodé kombinace kašírovaných maket průčelí domů nebo kamen, realistických dekorací (pípa, socha svatého, Boží muka, rozkvetlý strom) a projekcí krajin různých ročních období. Při baletně pojatých tanečních scénách, včetně výstupu komediantů, v choreografii Martina Šintáka se sbor (včetně hojně zapojených dětí) odsouval se spořádanou schematičností do stran. Do toho žánrové obrázky za tylovou oponou s dívkami vijícími věnečky nebo nesoucími hrábě měly zřejmě odvést pozornost od statického vedení sólistů. A nechyběl ani Pilařem i v jiných inscenacích nadužívaný „efekt“ protisvětla, ve kterém z postav na jevišti zůstanou černé siluety. Pokusy o charakteristiky postav jejich „dotvářením“ tanečními vsuvkami (vzorně secvičené poposkakování dvou tanečních párů u sochy svatého jako „křoví“ při Kecalově vstupním jednání s Krušinovými, při kterém Ludmila pobíhá s vařečkou v ruce a co chvíli jí kverlá v hrnci na kamnech) nebo v árii Ten lásky sen přidání němé postavy Mařenčiny ustarané „babičky“ (Monika Švábová) na lavičce u Božích muk zůstaly jen jakýmsi nedopracovaným ozvukem „módních“ trendů doplňování postav a zesilování role baletu.

Inscenovat u nás Prodanou nevěstu jistě není snadný úkol, v tomto plzeňském případě nejspíš ovlivněném i nutností improvizace kvůli koronavirové krizi. Z inscenací dostupných na internetu stojí za připomenutí záznam z Garsingtonského festivalu (viz 268. Operní panorama zde), kde Prodanku pojali, nezatížení naší domácí inscenační tradicí, sice zcela netradičně, ale zato s velkým respektem k autorům a duchu jejich díla. Režisér Paul Curran (původní profesí tanečník) přenesl děj z české vesnice 19. století do komunity anglického městečka roku 1957, ale soulad se Smetanovou hudbou i Sabinovým libretem až překvapivě fungoval a prokázal, že i při takovém posunu lze s vtipem postihnout to, co je v této opeře nadčasové – mezilidské vztahy a úsilí vybojovat si proti nepřízni osudu osobní štěstí. Alespoň náznak nějakého „vzkazu“ současných plzeňských inscenátorů dnešnímu publiku a jejich názoru na dnešní poselství Smetanovy Prodané nevěsty jsem v novém plzeňském nastudování postrádala.

Hodnocení autorkou recenze 70 %

Divadlo J.K. Tyla, Prodaná nevěsta – Jana Foff Tetourová a Tomáš Kořínek (zdroj DJKT)

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Tomáš Ondřej Pilař, scéna Lukáš Kuchinka, Tomáš Ondřej Pilař, kostýmy Lenka Polášková, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, choreografie Martin Šinták, sbormistr Jakub Zicha.

Osoby a obsazení: Krušina, sedlák – Dalibor Tolaš, Ludmila, jeho žena – Ivana Šaková, Mařenka, jejich dcera – Ivana Veberová, Barbora Krušinová – Monika Švábová, Zdenka Jarošová, Mícha, gruntovník – Jan Hnyk, Háta, jeho žena – Jana Foff Tetourová, Jana Piorecká, Vašek, jejich syn – Tomáš Kořínek, Jeník, Míchův syn z prvního manželství – Amir Khan, Kecal, vesnický dohazovač – Jevhen Šokalo, Principál komediantů – Jan Ježek, Esmeralda, komediantka – Radka Sehnoutková, Indián, komediant – Rostislav Florian. (V případě alternací je obsazení premiéry vyznačeno tučně.)

Sbor a orchestr opery DJKT, Dětský sbor DJKT, Balet DJKT.
Velké divadlo, premiéra 9. srpna 2020.

Weinviertler Festival – zleva Thomas Johannes Mayer, Matthias Fletzberger, Eva Walderdorff, Peter Svensson, Daniela Fally (zdroj FB)

Za open-air Wagnerem do Mikulova

Střet ambic a reality
Když byl letos kvůli konoronavirovým opatřením zrušen festival v Bayreuthu s plánovaným novým nastudováním kompletního Prstenu Nibelungova, zčista jasna se vynořila možnost jet za Wagnerem do Mikulova. I do českého prostředí pronikla z rakouských médií zpráva, že na konci června na tiskové konferenci prezidentka festivalu Eva Walderdorff a jeho intendant, tenorista Peter Svensson vyhlásili, že navzdory všem restrikcím a rizikům uspořádají první ročník Weinviertler Festivalu. Nazvali ho podle místa konání ve městech jihomoravské a dolnorakouské weinviertelské pahorkatiny, v níž leží ve vinařském kraji sice přes hranice, ale vzdáleností nedaleko od sebe města Mikulov a Poysdorf.

Ambice zakladatelů festivalu nebyla nijak malá, podpořená i tím, že kvůli zavření divadel a rušení festivalů měli čas i sólisté, které by takhle na poslední chvíli získat možné nebylo. Ostatně Wagner s rouškou se stal na plakátech „tváří“ akce. Festival si troufl hned na dvě scénická provedení oper Richarda Wagnera – Bludného Holanďana a Tristana a Isoldu. Festival uvedl nejprve galakoncert nazvaný Nejen Wagner s dvacítkou i zvučných jmen, takže v Mikulově bylo možné potkat Thomase Konieczného, Günthera Groissböcka, Thomase Johannese Mayera, Annu Gabler nebo Kurta Rydla, k nimž se z našich sólistů připojil pouze Aleš Briscein. Šedesátičlenný orchestr podle pořadatelů tvořili pod vedením dirigentů Matthiase Fletzbergera a Levente Töröka hráči z Prahy, Brna a Vídně. Koncert byl koncipován jako benefiční ve prospěch koronavirovou krizí postižených sólistů a sólistek. Do  Poysdorfu byl situovaný skromnější koncert Best of Wagner / Corona Style se třemi výstupy z Wagnerových oper (v aranžmá dirigenta Matthiase Fletzbergera pro Komorní orchestr Weinviertelského festivalu) a pěti písněmi na slova Mathildy Wesendonckové (dvě původně avizovaná představení opery Sigis Abenteuer, pouze na 50 minut zkrácené verze Prstenu Nibelungova pro děti od tří let, se v Poysdorfu nakonec neuskutečnila).

Organizátoři ovšem museli mít hodně pevné nervy a flexibilitu při improvizacích doslova na poslední chvíli: Nejenže se těsně před galakoncertem stále měnili sólisté, ale pouhé čtyři dny před premiérou Tristana oznámili její posun o dva dny, zredukovali počet představení každé produkce ze čtyř na dvě a dokonce se měnil původně ohlášený blíže nespecifikovaný „Brünner Orchester“ za Györ Philharmonic Orchestra pro Bludného Holanďana a Ambassade Orchester Wien pro Tristana. Vysvětlení, že „brněnský orchestr musí náhle pracovat o dva a půl týdne dřív pro vlastní operní dům“, zveřejněné ve festivalové tiskové zprávě 9. srpna, ovšem působilo nevěrohodně, protože už 3. června Národní divadlo Brno oznámilo, že „post-koronavirovou“ sezonu zahájí 22. srpna premiérou Ferdy Mravence. (Viz vyjádření ředitele NdBrno Martina Glasera dále.)

A do toho zasáhla i „vis major“ v podobě počasí. Bludný Holanďan nemohl mít vskutku „efektnější“ (pro pořadatele však komplikovanější) entré, když se tři hodiny před začátkem premiéry strhla nad Mikulovem nebývale prudká průtrž mračen, takže začátek musel být o hodinu posunutý. A nepřízni deště neunikla o den později ani premiéra Tristana a Isoldy. „Povinných“ 60 minut hracího času, při jejichž nenaplnění by pořadatel musel vracet vstupné, bylo však i při zkrácení třetího dějství Tristana bohatě naplněno – premiéra skončila po půlnoci.

Weinviertler Festival – Lenvente Török (zdroj FB)

Informací o festivalu bylo a stále je v češtině dostupných minimálně a o mnoho sdílnější nejsou ani webové stránky festivalu v němčině (pouze s překlady názvů lišt v české a anglické verzi), zato se spoustou superlativů a bombastických zvolání „letní senzace roku 2020“ nebo „hvězdy wagnerovského světa“ (https://www.weinviertler-festspiele.com/cs/). Konkrétní prokliky ke koncertům z festivalového webu však už na začátku týdně úplně zmizely – Tut uns leid, die Seite wurde nicht gefunden! Ani přímo v Mikulově nebyly k vidění až na dvě zastrčené výjimky v centru města a na zátarasech u vchodu do amfiteátru žádné plakáty nebo letáky, a to ani v informačním centru, jinak avizujícím záplavu akcí, které se v tomto malebném městě, v tuto dobu nabitém turisty, konají. A při posunu termínu premiéry Tristana ze čtvrtka 13. srpna na sobotu 15. srpna, kterou festival oznámil až v neděli 9. srpna večer, sehnat takto na poslední chvílí víkendové ubytování se ukázalo jako nereálné. Volnými kapacitami disponovala pouze ubytovna U Zajíce přímo na náměstí, ovšem se skutečně low-costovými podmínkami. Mnohé mohla odradit i cena vstupenek – v korunách od téměř čtyř tisíc po šest set korun, v eurech stály vstupenky včetně autobusu od 175 po 81 eur. Programovou brožuru nebo alespoň obsazení však diváci na místě nedostali. Tiskový servis ovšem fungoval promptně. Podle údajů z ruského portálu «Культура», jehož článek převzaly facebookové stránky festivalu, finance na rozpočet ve výši kolem 500.000 eur (sic!) získal intendant Peter Svensson především od rakouských soukromých sponzorů, rakouská vláda podle tohoto zdroje přispěla minimálně. Měl tak prý zvolit „ekonomické, ale nikoli levné možnosti“. Nicméně Peter Svensson prý doufá, že mu přeshraniční povaha festivalu v centru Evropy umožní získat prostředky z Evropské unie.

Produkce se konaly v mikulovském amfiteátru s akustickou výhodou zdi zakončující pódium, ovšem rizikem i jen několika dešťových kapek, protože prostor není ani pro účinkující nijak krytý. A přidávaly se i další nevýhody lokace open-air prostoru pod frekventovanou silnicí, nedaleko hospody, z níž do premiéry Bludného Holanďana opakovaně vstupovalo agresivní „dusání“ ryčné trash metalové kapely, a blízkost betonového a ocelového skateparku, z něhož v první hodinu premiéry Tristana „doprovázely“ údery při nájezdech skejťáků.

Hlediště s kapacitou kolem dvou tisíc míst zaplnily při premiérách necelé čtyři stovky diváků, jejichž počet se během propršeného Tristana zredukoval zhruba na dvě stě. Dle poznávacích značek na přilehlém parkovišti přijeli většinou z Rakouska, několik autobusů nechal festival vypravit z Vídně.

R. Wagner: Bludný Holanďan – Weinviertler Festival – Tomasz Konieczny (zdroj FB)

Holanďan s hvězdami i bez sboru po bouři a šesti zkouškách
Při pouhých šesti zkouškách na Bludného Holanďana, jak je přiznal při úvodním zahájení festivalu intendant Peter Svensson, bylo bláhové očekávat vytříbené provedení zejména z hlediska dynamiky. Nicméně Filharmonický orchestr z maďarského Györu pod vedením mladého maďarského dirigenta Levente Töröka (od roku 2018 působí jako první dirigent v Ulmu, kde mj. také nastudoval Bludného Holanďana) dokázal obdivuhodně partituru v základních obrysech nastudovat a v podmínkách velmi vlhkého vzduchu i udržet základní ladění. Nedalo se vyhnout asociaci s bouřlivou Wagnerovou plavbou na útěku z Rigy, která Wagnera ke kompozici této opery inspirovala. Ani mikulovští starousedlíci prý takovou průtrž nepamatují. Akustika mikulovského amfiteátru se ukázala za těchto okolností pro operní produkci opravdu výhodná, protože hlasy sólistů se nad orchestrem umístěným pod pódiem výborně nesly a zvukové poměry dirigent udržel vyvážené.

Premiéra se mohla opřít o výkon polského basbarytonisty Tomasze Konieczného (1972), který potvrdil své mezinárodní wagnerovské renomé, protože se právě v tomto (ale i straussovském) repertoáru etabloval na předních německých scénách, ale například i ve Vídeňské státní opeře nebo Metropolitní opeře. Ostatně známe ho i z jeho vystoupení v pražském Národním divadle jako Kurwenala v Tristanovi a Isoldě (2005 i 2009) a Amfortase v Parisfalovi (2010 a 2011). Holanďana má na repertoáru už téměř deset let a byl zřejmé, že má tuto roli zažitou. Jeho zvučný barevný basbaryton s temnými hloubkami dodal titulní postavě námořníka, odsouzeného za své rouhání bohu k věčnému bloudění po moři, tajemnost i uvěřitelnost touhy vymanit se ze svého prokletí.

Weinviertler Festival, Bludný Holanďan – Anna Gabler (zdroj FB)

Také německá sopranistka Anna Gabler patří k osvědčeným představitelkám wagnerovských rolí, Sentu má na repertoáru sedmým rokem. I ji známe z pražského Národního divadla jako Freiu a Gutrunu v inscenacích Zlata Rýna a Soumraku bohů při dosud jediném uvedení kompletní tetralogie u nás v roce 2005. V Mikulově se zpočátku při Sentině baladě do jejího zpěvu vkrádalo neklidné chvění, ale postupně její hlas získal na pevnosti, se kterou prezentovala Sentu jako ženu uhranutou podivným mužem, kterého si spojila s přízračným námořníkem a kterému je odhodlána obětovat svůj život.

Ačkoli jméno rakouského tenoristy Michaela Heima není u nás známé, spolehlivě se uplatňuje v mnoha německých a rakouských divadlech a v akustice mikulovského amfiteátru zněl jeho Erik s hutnou znělostí. K sólistům, kteří byli pěveckou oporou mikulovského Bludného Holanďana, patřil i Aleš Briscein, který rozsahem menší roli Kormidelníka zvýraznil nejen svým suverénním pěveckým výkonem, ale i rozehráním vztahu tohoto podřízeného námořníka vůči svému kapitánovi Dalandovi. Ten byl v podání německého basbarytonisty Franze Hawlaty, pěvce s tak bohatou mezinárodní kariérou, zklamáním. Jeho Daland působil jako ustaraný ani ne otec, ale spíš dědeček bez sebevědomí ostříleného mořeplavce.

Zcela mimo akceptovatelnou úroveň byl ovšem výkon 28členného sboru, na programu uváděného jako Chor der Weinviertler Festspiele, hlavně jeho dámská část. Zpíval z not, které doslova „lovil“ často mimo tempo. A k tomu ke všemu druhý mužský sbor pro výstup Holanďanových námořníků nepřijel, údajně kvůli oné průtrži mračen (kterou přitom diváci přijíždějící z Rakouska zvládli), takže tuto klíčovou scénu opery hrál pouze orchestr – údajně také při nedělní repríze, které však už bouře nepředcházela.

Weinviertler Festival, Bludný Holanďan – Levente Török (zdroj FB)

Scénická podoba inscenace byla skromná, omezila se jen na projekci motivů navozujících místa děje, barevné proměny světel z bočních reflektorů a jednoduchoučké aranžmá příchodů a odchodů jednajících postav. Na bok prázdné scény režisér Isao Takashima postavil kousek kašírované černé skály, na které Mary ukázala Sentě knihu o zatraceném námořníkovi, usnul na ní Kormidelník, byla za ní schovaná truhla, kterou Holanďan na důkaz svého bohatství předvádí Dalandovi, a nakonec z ní (místo skoku) „sestoupila“ Senta, jejíž mrtvé tělo zahalila Mary bílou plachtou. Obrazové projekce Siegwulfa Tureka přes celou (notně oprýskanou) zadní stěnu amfiteátru do nekonečna únavně opakovaly smyčky záběrů rozbouřeného moře s potápějícími se koráby (plachetnicemi), které tu a tam vystřídala „abstraktní“ zář. Dalandův dům „ilustroval“ interiér místnosti z dřevěných prken s mihotavými plamínky svíček v lustru, který doplňovalo točení kolovrátku nebo abstraktní záře nití. Holanďanovy přízračné námořníky znázorňovaly lebky. Základní vztahy postav jen naznačovaly statické herecké akce. Základní orientaci v ději usnadňovaly kostýmy: Daland jako námořní kapitán s bílou čepicí v dvouřadovém saku, Holanďan měl bílý oblek, Erik černé triko a černé kalhoty, Senta dlouhé přiléhavé večerní šaty, Mary černé dlouhé šaty a sbor černé kalhoty a košile.

R. Wagner: Tristan a Isolda – Peter Svensson a Martina Serafin – Weinviertler Festival (zdroj FB)

Tristan „interruptus“
Ani se zkouškami na uvedení Tristana a Isoldy to nebylo o mnoho lepší. Jak na dotaz uvedla tisková mluvčí festivalu, narychlo povolaný Ambassade Orchester Wien začal pod vedením rakouského dirigenta a klavíristy Matthiase Fletzbergera se studiem čtyřhodinového díla 10. srpna, pouhých pět dnů před premiérou. Wagnerův vídeňský debakl v roce 1863, kdy ani po 77 zkouškách tehdejší hudebníci s odkazem na náročnost partitury nedokázali dílo nastudovat, se tak v Mikulově nezopakoval a současní muzikanti projevili výrazně větší „trénovanost“ a adaptabilitu. Premiéra byla „jen“ posunutá o dva dny.

Umění Matthiase Fletzbergera zvládnout nastudování wagnerovských partitur v rekordních lhůtách známe i u nás z pražského uvedení projektu Fascinace Wagnerem v roce 2018, v němž tenorista Andreas Schager a režisér Selcuk Cary propojili výběr hudby z Wagnerovy tetralogie a partů Siegfrieda a Siegmunda s filmem. Fletzberger tehdy ve Foru Karlín dovedl orchestr Státní opery k mimořádně dobrému výkonu (viz recenze na Opera Plus zde).

R. Wagner: Tristan a Isolda – Thomas Markus, Peter Svensson, Thomas Johannes Mayer, Martina Serafin, Günther Groissböck, Hermine May (foto Gesine Görlich-Fletzberger)

Ukázalo se, že krátký čas na zkoušení nebyla jediná „výzva“, která před orchestrem v Mikulově stála. Zhruba po 40minutách se nad amfiteátrem drobně rozpršelo, takže uprostřed árie Brangäny ve 3. scéně 1. dějství, v níž se snaží přesvědčit Isoldu o výhodách sňatku s cornwallským králem Markem, dirigent představení přerušil a na pokračování bylo třeba čekat hodinu. Ukládání nástrojů do futrálů, sklízení not i světel nad pulty a odchod do střechou krytého zákulisí si ovšem hráči v průběhu večera zopakovali ještě pětkrát a deštíkem vynucené přestávky se postupně prodloužily na celkové tři hodiny. Diváci se v mikulovském amfiteátru před nepřízní počasí kde schovat nemají. Rakouské publikum přes sváteční oblečení pohotově navléklo pláštěnky, a když se dirigent po skončení druhého dějství otázal prořídlých vytrvalců, jestli chtějí pokračování, převážil souhlas a nestandardními podmínkami těžce zkoušení muzikanti přidali zkrácené třetí dějství. Mikulovská premiéra Tristana tak trvala od sedmi do jedné po půlnoci šest hodin.

Za těchto okolností bylo obdivuhodné, s jakou disciplinovaností a koncentrací orchestr dokázal po tolika přerušeních znovu a znovu začínat a v základních obrysech naznačovat i dynamické odstíny partitury.

Roli Tristana si při premiéře vyhradil pro sebe intendant festivalu, rakouský tenorista Peter Svensson, který své bohaté wagnerovské zkušenosti v poslední době zúročuje jako Loge v nastudování Prstenu Nibelungova a Chemnitz. Doby, kdy svým robustním dramatickým tenorem a představitelským charismatem ohromoval Prahu ve Státní opeře v letech 1991-95 pak 2003-2005 jako Wagnerův Rienzi nebo Zemlinského Trpaslík, ale i Pedro v d’Albertově Nížině, Florestan v Beethovenově Leonoře, Heřman v Čajkovského Pikové dámě nebo Dvořákův Dimitrij jsou však už pohříchu minulostí.

Jakkoli v akustice mikulovského amfiteátru měl jeho hlas stále objem a sílu, vedle svých kolegů, které pro premiéru získal, byla zřejmá menší plasticita dynamiky a výrazu. A bylo vlastně úlevné, že se kvůli délce po deštěm vynucených přestávkách nehrála téměř celá dlouhá 1. scéna třetího dějství s Tristanovou rekapitulací a horečnatými představami přicházející Isoldy. Zkrácením ale diváci přišli o větší výstupy Kurwenala, nicméně i tak německý barytonista Thomas Johannes Mayer „stihl“ předvést, že patří k předním wagnerovským sólistům současné generace. O žádnou notu však nebyla ochuzena Martina Serafin, rakouská sopranistka s velkými wagnerovskými zkušenostmi v rolích Sieglindy, Elsy nebo Alžběty. Jako Isolda v mikulovské inscenaci svým zpěvem i projevem vzbuzovala respekt a měla dost sil pro závěrečnou smrt z lásky. Mezzosoprán Hermine May jako Brangäny však vedle plného tmavého sopránu Martiny Serafin neměl barevný kontrast a třebaže i May má s wagnerovskými partiemi bohaté zkušenosti, v Mikulově zněla její Brangäna subtilně. Své špičkové postavení mezi světovými basisty a svrchovanou profesionalitu osvědčil suverénně také Günther Groissböck jako Král Marke. Premiéru energicky „uvedl“ v roli Mladého námořníka Aleš Briscein, jehož tenor se nesl z výšky střechy nad stěnou amfiteátru. V roli proradného Melota vystoupil barytonista Thomas Markus.

R. Wagner: Tristan a Isolda – Peter Svensson, Hermine May, René Pape – Weinviertler Festival (zdroj FB)

Sborový debakl v Bludném Holanďanovi pořadatelé v Tristanovi „vyřešili“ pěticí zpěváků umístěných v orchestřišti, což se při tak malém rozsahu této sborové partie v celku opery dalo akceptovat.

Scénické řešení vycházelo stejně jako v Bludném Holanďanovi z projekcí Siegwulfa Tureka. V Tristanovi se však místo popisné ilustrace míst děje pokoušel příhodněji zachytit spíše základní atmosféru scén s temnou oblohou nad přídí lodi v 1. dějství, která se po vypití nápoje lásky promění v prozářený obří pohár. Druhé dějství otevřel obraz noční oblohy nad hradbami s uschlými stromy po stranách, které ve velké milostné scéně Isoldy a Tristana dominoval měsíc obkroužený bílým, oranžovým a fialovým prstencem. Třetí dějství vystihovala širá vodní plocha s molem. Projekce režisér Edmund Emge doplnil už jen několika schůdky a polštáři uprostřed, rozvrhl základní aranžmá postav a použil barevné proměny světel z bočních reflektorů. Kostýmy příslušníků cornwallského království charakterizovaly kostkované kilty. Stejně jako v případě Bludného Holanďana, bylo na individuálních hereckých schopnostech a zkušenostech jednotlivých sólistů, jak doplní pěvecký part i základní hereckou charakteristikou.

Weinviertler Festival, Tristan a Isolda – Peter Svensson a Martina Serafin (zdroj FB)

Výpadky festivalů v Bayreuthu nebo Salcburku Weinviertler Festival pochopitelně nahradit nemohl. Za koronavirového půstu se premiéry Bludného Holanďana a Tristana staly prázdninovým osvěžením se skutečně renomovanými wagnerovskými hvězdami na straně jedné a obskurními improvizacemi na druhé – za cenu vstupenek, která celkové kvalitě takto seskládaného „gesamtkunstwerku“ neodpovídala. Obě premiéry, provázené navíc nepřízní počasí, vyžadovaly hodně tolerantní wagnerovské publikum, které ovšem v postkoronavirové kulturní krizi projevilo v Mikulově vstřícnost.

Jak zaznělo na úvodní červnové tiskové konferenci k Weinviertler Festspiele, měl se konat už v roce 2018, ale byl zrušen (jak dodnes tehdy na Bizetovu Carmen najatí brněnští umělci stále nemohou zapomenout). I za všech takto nestandardních okolností se ale ukázalo, že potenciál mikulovského amfiteátru by mohl být pro operní festival použitelný.

Otázky i otazníky pro prezidentku Evu Walderdorff a reakce ředitele NdBrno Martina Glasera i zástupců Mikulova


Okolnosti pořádání festivalu v rozhovoru pro Operu PLUS objasňovala jeho prezidentka Dr. Eva Walderdorff. Ta je právničkou a instruktorkou v oblasti rétoriky, motivace, vedení organizací, krizového a mediálního managementu, individuálního koučování top manažerů. Semináře vedla v řadě rakouských bank (včetně Národní banky), ve velkých stavebních firmách, pojišťovnách nebo ministerstvech. Má zkušenosti z působení v rozhlase, televizi a tiskových médiích.

Weinviertler Festival – Dr. Eva Walderdorff třetí zleva (zdroj FB)

Proč jste se rozhodla stát se prezidentkou Weinviertler Festspiele?
Přesvědčila mě spousta nápadů intendanta Petera Svenssona. Už jsem byla prezidentkou půvabného divadelního festivalu v Dolním Rakousku pod vedením velmi úspěšného uměleckého ředitele Hirschala. Weinviertelský festival však byl v mnoha ohledech jedinečný.

Čím? Jak a kdy vznikla myšlenka upořádat takový festival?
Festival byl koncipován jako jediný na světě pod širým nebem věnující se Richardovi Wagnerovi. Zahájili jsme ho slavnostním galakoncertem Nejen Wagner, abychom všem přiblížili jeho dílo a překonali obavy, které vůči němu stále přetrvávají. A Peteru Svenssonovi se podařilo získat jedinečné pěvecké hvězdy. Myšlenka založit operní festival v oblasti, kde se akce v oboru klasické hudby na takové nejvyšší úrovni nekonají, byla úžasná výzva. Festival bez hranic, opětovné dosažení symbiózy evropského mezinárodního porozumění, a to s hudbou, kterou může vnímat každý – to byly pro intendanta Petera Svessona i pro mě podstatná východiska. Festivalu se zúčastnili velvyslanci Polské republiky, Maďarska, Slovenska a Belgie. Orchestr byl z Maďarska a Rakouska, sbor z České republiky, sólisté z České republiky, Slovenska, Maďarska, Polska, Německa, Rumunska, Moldavska a Ruska.

Proč se festival koná v Mikulově a v Poysdorfu?
Z mého pohledu má Rakousko nejen společnou historii se zeměmi bývalé monarchie, ale také společné způsoby života, kulturní překrývání a podobné přístupy k překonávání některých problémů současnosti. Rakušané často pokukují po západě, ale jsou mnohem podobnější lidem na východ od svých hranic.
Peter Svensson pochází z Mikulova, jako dítě byl vyhnán ze své tehdejší vlasti, vrátil se do ní jako pěvecká hvězda pražské opery a našel zde lásku, kterou si vzal. Proto si vybral Mikulov. A k tomu Poysdorf, protože zde našel pro malý festival optimální podmínky a podporu. (pozn. hah: Peter Svensson se podle údajů wikipedie narodil v roce 1964 ve Vídni; pražskou operou je Státní opera Praha)

Weinviertler Festival – Matthias Fletzberger (zdroj FB)

Uvést dokonce dvě Wagnerovy opery je velká ambice. Co vás vedlo k takovému výběru?
Vybrali jsme dvě Wagnerovy opery, které svým místem děje v Irsku a v Norsku nejvíce osloví české publikum. Měly přilákat návštěvníky do oblasti Mikulova na několik dní.

Jak se vám podařilo získat sólisty a další umělce?
Peter a jeho tým mají velmi dobré vztahy s operním světem, on sám zpíval se všemi zúčastněnými hvězdami hned v několika operních domech.

Program doznával doslova na poslední chvíli mnoha změn, včetně změny orchestru. Proč?
Na všech představeních jsme se dohodli s brněnským orchestrem. Jenže 4. srpna nás orchestr informoval, že v těchto termínech bude hrát v brněnské opeře a někde jinde. Za týden jsme pak našli dva nové orchestry, Györ Opera Orchestra a Ambassade Orchester Wien. Podobné problémy jsme měli také s českým sborem.

V mikulovském amfiteátru jste zcela závislí na počasí. Máte v případě špatného počasí nějakou záložní variantu?
Ano, tento rok jsme byli závislí na počasí, v budoucnu budeme hledat jiné řešení.

V samotném Mikulově jsem si nevšimla skoro žádných plakátů. Jak jste koncipovali propagaci festivalu?
Mikulov a jeho okolí mají tři světové kulturní památky, jsou riviérou Čech a jsou příliš rozmazlení na to, aby odpovídajícím způsobem ocenili naše úsilí. Za podporu jsme zaplatili spoustu peněz, ale bohužel jsme realizace nedosáhli.

Plakát Weinviertler Festivalu (foto Helena Havlíková)

Ceny vstupenek byly pro české publikum relativně vysoké. Počítali jste s českým publikem?
Doufali jsme, že získáme milovníky hudby z celého světa, zejména wagnerovské nadšence, a s cenou vstupenky pouze 21,00 eur také mnoho Čechů. České publikum bylo každý večer přivítáno v jeho jazyce.

Jaké máte další festivalové plány?
Nápady a práce pro další festival začnou Prstenem.

Můžete zveřejnit festivalový rozpočet?
Součástí festivalového týmu je ekonomické oddělení, ale finanční podrobnosti médiím nesdělujeme. Prosím, mějte pochopení pro nově založený festival: začal s pomocí soukromých sponzorů, zejména milovníků Wagnera, kteří ho podpořili „sympatiemi a nadšením“ bez byrokratického přístupu, a skončil bez peněžních bouří. Je to událost podporovaná láskou a nadšením organizačního týmu na straně jedné a zároveň kvalitní festival plánovaný soukromou iniciativou, a přesto profesionály.

Martin Glaser (zdroj NDM)

Vyjádření ředitele NdB Martina Glasera k účasti brněnského orchestru:
Velmi výrazně se ohrazuji proti spojování Národního divadla Brno s tímto projektem. Přestože naše jméno není explicitně uvedeno, tak ze spojení s pracovními povinnostmi v operním domě je zjevné, že paní prezidentka míní NdB. Vedení divadla ani operního souboru nikdy nejednalo o zapojení našeho orchestru nebo sboru do tohoto projektu, natož aby naši účast na něm závazně potvrdilo. Změny, ke kterým došlo v důsledku epidemie koronaviru, jsme oficiálně oznámili již 3. června a naplánovány byly pochopitelně ještě o několik týdnů dříve. Pokládám za mimořádně neseriózní svalovat vlastní profesionální selhání na někoho, kdo o projektu neměl nejmenší tušení. Takové jednání poškozuje dobré jméno Národního divadla Brno, které je špičkovou kulturní institucí a se všemi svými partnery jedná maximálně vstřícně a seriózně.

Se znalostí brněnských poměrů a minulosti se k festivalu vyjádřil také Matěj Hollan, bývalý zastupitel města Brno, v Divadelních novinách zde.

Na odpovědi prezidentky Evy Walderdorff ohledně spolupráce s Mikulovem reagovali i zástupci Mikulova:
Starostu Rostislava Koštiala komentáře Evy Wadlerdorff „přivedly do varu“: V Mikulově se ročně koná na pět stovek akcí, z toho přímo město prostřednictvím Mikulovské rozvojové s.r.o. pořádá na 160 akcí s různými partnery. Já osobně s tím mám zkušenost už čtrnáct let. Jsme nakloněni všem nápadům, snažíme se spolupracovat, hledáme nejlepší cesty a možnosti součinnosti. Ale wagnerovský festival, pro který jsme poskytli na poslední chvíli pronájem amfiteátru, byla z našeho hlediska naprosto špatně připravená akce. Jednání zástupců festivalu s městem bylo velmi nestandardní, neustále porušovali domluvy, když zkoušky měnili za představení, na termíny představení neměli nahlášený noční klid po 22. hodině, dožadovali se možností zkoušení v kině bez předchozí domluvy. Aby nějaká primadona očekávala, že si před ní v Mikulově sedneme na zadek, to ne.

A mikulovského starostu ještě doplnila místostarostka Sylva Chludilová a Petra Eliášová, ředitelka Mikulovské rozvojové s.r.o., městem vlastněné společnosti, která se zabývá přípravou a pořádáním kulturních akcí. Upřesnily, že festival na poslední chvíli požadoval pouze na tři týdny pronájem amfiteátru, který dostal za standardní cenu, a propagaci ze strany města Peter Svensson výslovně odmítl s tím, že si ji zajišťují kompletně sami.

Richard Wagner: Bludný Holanďan
Dirigent Levente Török, režie Isao Takashima, design produkce Prof. Siegwulf Turek, vizualizace Petr Hofmann.

Osoby a obsazení: Holanďan – Tomasz Konieczny, Daland, norský mořeplavec – Franz Hawlata, Senta, jeho dcera – Anna Gabler, Erik, lovec – Michael Heim, Mary, Sentina chůva – Marisa Altmann-Althausen, Dalandův kormidelník – Aleš Briscein

Filharmonický orchestr Györ, Sbor Weinviertelského festivalu.

Weinviertler Festspiele, Mikulov, amfiteátr, premiéra 14. srpna 2020.

Richard Wagner: Tristan a Isolda
Dirigent Matthias Fletzberger, režie Edmund Emge, design produkce Prof. Siegwulf Turek, animace Marina Emge.

Osoby a obsazení: Tristan – Peter Svensson, Isolda – Martina Serafin, Kurwenal – Thomas Johannes Mayer, Brangäna – Hermine May, Král Marke – Günther Groissböck, Melot – Thomas Markus, Pastýř a Mladý námořník – Aleš Briscein, Lodník – Edmund Emge.

Ambassade Orchester Wien, Sbor Weinviertelského festivalu.
Weinviertler Festispiele, Mikulov, amfiteátr, premiéra 15. srpna 2020.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments