Před historickou budovou Českého rozhlasu si nejvyšší státní zastupitelé, zástupci Českého rozhlasu, přímí účastníci a široká veřejnost připomněli 52 .výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, které se událo 21. srpna 1968.
Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral vyjádřil úctu všem přímým účastníkům bojů a ocenil i činnost svých tehdejších kolegů. Ačkoliv sám patří ke generaci, která vpád vojsk nezažila, čerpá ze vzpomínek pamětníků, z vyprávění rodičů a dobových rozhlasových nahrávek.
V okolí rozhlasu zahynulo 16 osob, ve zbylé části republiky desítky dalších. Životy milionů občanů se změnily, po dlouhých 21 let byla potlačována svoboda i pravda o celosvětovém dění.
Historie má sklon se opakovat. Nesmíme dovolit, aby se opakovaly chvíle, kdy lidé museli přijít k rozhlasu. Svoboda a demokracie nesmí být znovu potlačeny.
Předseda Senátu Parlamentu České republiky Miloš Vystrčil zopakoval smutnou bilanci vpádu okupačních vojsk na naše území. Do konce roku zahynulo 137 osob, 500 jich bylo těžce raněných, stovky dalších byly zraněny lehce. Lámání tisíců a statisíců charakterů nebo jejich nalomení provázelo další období.
Ztratili jsme část svobody, hrdosti, nezávislosti a svébytnosti. Nestalo se tak u všech, byli tu hrdinové, kteří se své svobody nevzdali, nenechali si zlomit svůj charakter kvůli svým ambicím, či kvůli dětem, ale bojovali, nevzdali se, neutekli a kladli odpor. Ti si zaslouží poděkování. Jsou důležitými posly pro dnešní dobu.
Události srpnové nám přinášejí poučení i pro dnešek. Především závislost na jakékoliv nedemokratické zemi je smrtící, protože přináší lámání charakteru, přináší mrtvé, zraněné, nesvobodné a ztrátu suverenity. Mnozí se upínají na majetkové a hmotné výdobytky, ale toto je cennější.
Druhé poučení je, že pokud kolem nás vidíme, že někomu hrozí to samé, co nám v roce 1968, že k tomu nemůže být lhostejní, musí nás to zajímat, musíme proti tomu protestovat a snažit se, aby ho nepostihl stejný osud. Ústavním činitelům poděkoval, že tak činí vůči Bělorusku.
Místopředseda Poslanecké sněmovny Petr Fiala označil událost za největší vojenskou operaci od konce druhé světové války, od které nás dělí už takřka tři generace.
Kdo by chtěl tehdejší události zúžit na geopolitiku a tím je omlouvat, tomu je potřeba vzkázat, že geopolitika na sebe vzala tvář sprostého zločinu a zvůle. Kdo by chtěl okupaci zlehčovat, že taková byla doba, tomu je potřeba říct, že šlo o přepadení a nezákonnou agresi podle všech norem tehdejší doby. A pokud by to chtěl někdo označit za chybu, ten lže, protože šlo o imperialistickou strategii tehdejšího Sovětského svazu a součást zločinné ideologie, která tehdy ovládala část světa.
Nikdy nesmíme zapomenout na roli komunistů v tehdejších událostech a v tom, co následovalo. Během 20-ti let okupační vojska a komunističtí normalizátoři ve vedení státu zničili a zdevastovali téměř vše, co nestihli zničit a zdevastovat komunisté předtím. Těm, co mají vizi, aby se Česká republika vrátila mezi nejvyspělejší země světa, chce připomenout, že už jsme tam jednou byli, dokud moc neuchvátili v roce 1948 komunisté a nezavedli tady totalitní režim, režim plný násilí, stagnace a morálního úpadku. Vojenská okupace v roce 1968 toho byla součástí a vyvrcholením tohoto smutného období dějin.
Sta tisíce lidí bylo vyhozeno ze svého zaměstnání, sta tisíce lidí bylo perzekvováno, sta tisíce lidí bylo vyhnáno z vlastní země, k těm, kteří zůstali, se vládnoucí třída chovala jako k zajatcům v okupační zemi. Máme povinnost si to připomínat.
A kdo si tehdejší události nemůže nebo nechce pamatovat, může to v přímém přenosu sledovat v Bělorusku. I zde se lidé obávají, že země bude „zachráněna“ vojsky z Moskvy. Přejme jim, aby se jim dostálo spravedlivých voleb, aby byli propuštěni političtí vězni a skončilo násilí na občanech.
Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček promluvil za Vládu České republiky. Zatímco lidé tehdy vyšli do ulic, vedení státu působilo bezradně. Dubček neměl připravenu žádnou strategii. To nesvědčí o vůdcovských schopnostech tehdejších politiků.
Národ se ale nechtěl okupantům oddat a do konce roku za to zaplatilo životem 137 lidí.
Dnes se může zdát, že nás nic nemůže ohrozit, ale i to může být iluze. Můžeme o ni přijít i tím, že svobodu si sami zradíme. V dobrých dobách může stát u moci téměř kdokoliv, ale měli bychom si z roku 1968 odnést zásadní poučení – při výběru těch, kteří nám budou stát v čele státu, mysleme na to, jak se zachovají v dobách krizových a zlomových.
Velvyslanec Slovenské republiky Peter Weiss považuje boj těch, kteří před 52. lety bránili budovu rozhlasu, aby umožnili redaktorům vysílat o událostech, za jeden ze základů důstojného vzdorování představitelům Sovětského svazu, kteří se pokusili zabránit tehdejším socialistickým reformám.
Večer sledoval film Dubček a připomněl si slova bývalého disidenta Jána Čarnogurského, kterému se k 70. výročí narození Dubčeka podařilo vyjádřit podstatu – zodpovědnost politika, který rozhoduje, či požene lidi proti tankům, nebo neumožní tankům do nich střílet.
21. 8. 1968 se stal černým dnem v historii státu. Cena za to, že političtí představitelé ČSSR disponující obrovskou podporou obyvatelstva si dovolili opustit chápání socialismu, které měli v hlavách nejvyšší představitelé zemí Varšavské smlouvy, byla strašná. Nezaplatili za to jen reformní komunisté, ale celý národ.
Pražské jaro bylo součástí světových událostí roku 1968. Češi a Slováci nikdy nebyli v centru takové globální pozornosti.
25. 6. 2008 si Miroslav Kusý, kteří patřil k slovenským signatářům Charty 77, postěžoval, že máme 40. výročí pražského jara a nikdo si ho tu příliš nevšímá. Vydal k tomu zásadní prohlášení. Po 89. roku se přijal výklad, že to byl jen jakýsi omyl dějin, slepá ulička, ze které nás donutili vycouvat sovětské tanky. To je však velké nedorozumění, řekl Kusý.
Tragédie 21. srpna by nás neměla vést k nihilistickému pohledu na obrodný proces, který se nastartoval po lednu 1968 novým vedením KSČ v čele s Dubčekem. Tento proces vyrostl zdola z tehdejší československé společnosti, je součástí našich společných dějin. S napětím ho sledovaly sta miliony lidí po celém světě. Shazovat tento proces, který je stále v Evropě hodnocený jako příspěvek pádu železné opony a komunismu, jako něco zbytečného, protože každý přece už v roce 1968 musel vědět, že systém je nereformovatelný, znamenalo podléhat tomu, co popsal vynikající slovenský historik 20. století Ľubomír Lipták. Jako by dějiny nebyly majetkem především těch generací, které je prožívaly, ale jsou tu pro mě. Podle Liptáka není možné zapomínat, že aktéři dějinných událostí se vždy vyrovnávali se skutečností okolo sebe podle svého dobového poznání a horizontu a že právě v podstoupených rizicích je podstata historického činu.
Muži ledna odmítli jít cestou šéfa politických komunistů Władysława Gomułky, který byl roku 1956 oslavován jako velký reformátor.
Zdeněk Mlynář na otázku, zda bylo možné opatrnější politikou předejít sovětské intervenci v dialogu s Gorbačovem, který má výstižný název „Reformátoři nebývají šťastní“, odpověděl slovy: „Mohli jsme předejít sovětské intervenci, kdybychom se vůbec nepokusili zásadně změnit systém, ale zůstali jen při jakýchsi kosmetických úpravách. Potom by nejspíš nebyl srpen 1968, ale nebylo by ani pražské jaro.“
Lze dodat, že kdyby Dubček se svými reformátory, kterých je už jen pár naživu, nedávno nás opustil i Weissův přítel Zdeněk Jičínský, se nepokoušeli o nemožné, kdyby se přizpůsobili, asi by československý příspěvek k pádu železné opony vypadal jinak. A Národní rada Slovenské republiky by nepřijala 23. října 2008 zákon, ve kterém se konstatuje, že Alexandr Dubček se mimořádně zasloužil o demokracii a svobodu slovenského národa a lidská práva.
Při té ceně, jakou byl 21. srpen a 20 let okupace, si člověk vzpomene na slova písně Roba Grigorova Pocta Majakovskému: „Ach pane odpusť rebelom, za to že prišli na tento svet zmeniť čo bolo včera predvčerom.“
Primátor hlavního města Prahy Zdeněk Hřib připomněl, že se dnes mnozí snaží události bagatelizovat nebo je vydávat za bratrskou pomoc, přitom to žádná pomoc nebyla a rozhodně nebyla vítaná. Byli zavražděni naši civilní obyvatelé a je nutné si připomenout, co potom následovalo a to co následovalo odložilo naši cestu ke svobodě o celou jednu generaci. Ty události jsou důležité i s ohledem na aktuální dění v Bělorusku. V Minsku, které je vzdáleno jen 1000 km, se rozhoduje o budoucnosti běloruského národa. Naše reakce jsou jasnou výpovědí o našich vlastních morálních kvalitách tváří v tvář porušování základních politických svobod. Je to o tom, jak ctíme vlastní národní historii. Otázka toho, zda budeme vítat perzekuci pokojně demonstrujících, kteří chtějí jen svobodnou volbu politických zástupců, či zdali budeme mlčky sledovat další variaci na hybridní válku. Na základě zkušeností z roku 1968, ale také aktivně s našimi zahraničními partnery, musíme trvat na důsledném opakování voleb za přítomnosti důvěryhodných mezinárodních pozorovatelů.
