Sam Lee: Lidová hudba v barvách duhy

Dva měsíce byl britský písničkář a sběratel lidových písní Sam Lee s aktuálním albem Old Wow na vrcholu žebříčku World Music Charts Europe. Hudebník, kterého známe i z tuzemských festivalů, na své novince zaujal nejen výběrem lidových písní a jejich interpretací, ale i barevným zvukem a špičkovou produkcí.

Četl jsem, že vás název vašeho nového alba Old Wow napadl při toulkách po Skotsku a že má vyjadřovat údiv nad silou přírody. Ano, ústředním tématem alba je náš vztah k přírodě, ale také naše odpovědnost vůči ní a naše láska k ní. Celé album jsem vystavěl kolem myšlenky, jakým způsobem prožíváme tento vztah v době klimatické změny. Také jsem chtěl zdůraznit, jak důležitý je pro mne osobně návrat k přírodě. Názvem alba Old Wow jsem chtěl vyjádřit svůj rostoucí obdiv k přírodě. Je v tom určitá duchovní – i když ne přímo náboženská – rovina.

K natáčení jste si jako producenta pozval Bernarda Butlera, rockového kytaristu, v první polovině 90. let člena úspěšné kapely Suede. Proč jste oslovil právě jej? Bernarda sice proslavil rock, ale spolupracoval také s folkovým písničkářem Bertem Jaschem. Má tedy dlouholeté zkušenosti s folkem. Není to ostatně jediný podobný případ. Mnoho hudebníků známe jako představitele určitého stylu, ale oni se ve skutečnosti intenzivně věnují i jiným žánrům. S Bernardem se znám už mnoho let. Když jsem začal připravovat nové album, uvědomil jsem si, jak moc mám rád jeho hudbu. Vlastně první singl, který jsem si koupil jako teenager, byl od dua McAlmont & Butler. Zpočátku jsem ani nepomýšlel na to, že by Bernard mé album přímo produkoval, spíše jsem si jen představoval podobný zvuk, jako mají jeho nahrávky. Ale pak jsem si řekl, že jej zkusím oslovit. Udělal jsem to, protože jsem si byl jistý, že právě on bude tou nejvhodnější osobou.

, foto Dominick Tyler

Dlouhodobě se věnujete sbírání lidových písní v komunitě skotských a irských kočovníků – travellerů – a také Romů na britských ostrovech. Najdeme i na novém albu písně z těchto sběrů? Není jich tam mnoho, ale některé tam opravdu jsou. Píseň The Moon Shines Bright jsem se naučil od jedné staré Romky, která stále ještě žije a má 93 let. Pak jsou to písně Sweet Sixteen a Bulnafanen, které jsem se naučil od svého učitele, skotského travellera Stanleyho Robertsona. Kromě toho jsou na albu další písně, které sice nějakým způsobem souvisejí s romskou kulturou, ale já jsem se je naučil z jiných zdrojů, případně jsou kompletně přepracované. V případě tohoto alba jsem ani tak nevycházel ze svého etnomuzikologického přístupu, ale spíše jsem se soustředil na písně, které mají hluboký vztah k ekologii a k přírodě.

Na albu zní některé nástroje, které si posluchači asi s britským folkem běžně nespojují – lesní roh, trombón nebo japonská flétna šakuhači. Proč právě tyto barvy? Protože jsou to opravdové barvy. Nebe je modré, ale při západu slunce na něm můžete vidět všechny barvy duhy. Stejně tak jsem se i já snažil zachytit celou barevnou škálu. Lidová hudba nemá jeden předepsaný způsob, jak ji hrát. Tradiční písně se původně zpívaly bez doprovodu hudebních nástrojů. Když k nim přidáme kytaru nebo housle, je to moderní koncept, který se nepoužívá déle než posledních čtyřicet nebo padesát let. Chci-li tedy vyprávět příběh pomocí písní a hledám k tomu vhodné nástroje, není dobré se dívat, jak to dělají všichni kolem mě. Dnes je hudba mnohem otevřenější než dříve. Pokud použiji zdánlivě nestandardní nástroje, nijak se nevymykám tomu, co se dnes ve světě běžně děje. Ano, možná že vybočuji z toho, jak většina lidí vnímá anglickou lidovou hudbu, ale to přece není můj problém. To je spíše problém ostatních hudebníků, kteří si tradiční anglickou hudbu nějak představují.

Zvláštní místo má na albu už zmíněná píseň The Moon Shines Bright, do které jste včlenil část slavnější balady Wild Mountain Thyme. Navíc jste si do ní pozval jako hosta zpěvačku Elizabeth Fraser, známou ze skupin Cocteau Twins nebo Massive Attack. Jak došlo k této spolupráci? Wild Mountain Thyme je velmi silná milostná píseň, kterou navíc lidé dobře znají. Já jsem z ní použil jen úryvek, a to ještě v netradičním kontextu. Od začátku mi bylo jasné, že bych to neměl zpívat já. S Elizabeth Fraser se nějakou dobu znám a vím, že má ráda lidovou hudbu a že se jí líbí to, co dělám. A také vím, že opravdu krásně zpívá. Musím říct, že jsem opravdu šťastný, že ji mám na svém albu.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VIII/2020.

Sdílet článek: