Editorial

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

sedím v chalupě na Červené Vodě ležící nejen na pomezí Čech a Moravy, ale i na hranici mezi úmořími Černého a Severního moře. Venku se všechno zelená, vzduch je vlahý, řeka Březná bezstarostně zurčí a komáři se ještě nerojí. Prostě idyla. Ale stejně jako jedna vlaštovka nedělá jaro, ani jedno propršené léto neznamená, že už jsme „za suchem“. Ba naopak, pokud se nenaučíme žíznivou krajinu zavodňovat mnohem lépe než dosud, budeme čím dál tím více „na suchu“. V tomto čísle se dočtete, jaké se nám nabízejí možnosti a proč nejsou přehrady nejlepším řešením.

Ani kůrovcovou kalamitu tady vůkol nevidět, což ovšem neznamená, že není v plném běhu. Z rozhovoru s lesníkem Janem Metzlem se mimo jiné dozvíte, jak jsme ke smrkové kalamitě přišli a proč ani současné změny ve vysazování nových stromů nedostačují.

Také louky a pole tu na první pohled vzkvétají. V dalším zajímavém rozhovoru nám ekologové Petr Rejzek a Michal Zedek vysvětlují, že „s krajinou se pracuje hůře, dlouhodobě a namáhavě a také dráž. Vyžaduje to také velkou část úsilí, potu, namáhání se, čelení vlivům počasí, chce to filosofický přístup, plánování a taky kus srdce.“

Kočku divokou jsem tu nepotkal, ale vy si o jejím návratu do tuzemských lesů můžete přečíst v tomto čísle také. Stejně jako o focení levharta perského, Kozím mejdanu nebo o slavení Nového roku. Už aby byl, bez koronakrize, Trumpa i Lukašenka.

Dobré babí léto přeje

Vít Kouřil