V letech 2017-2020 vycházely na Neviditelném psu osudy různých lékařů pod názvem Znamenití lékaři v českých zemích. Vyšlo jich celkem 121 s poměrně dobrým ohlasem. Pár přátel mě oslovilo s tím, zda bych nechtěl vydat zmíněné příhody knižně. A do toho přišel koronavirus. Napadlo nás vydat ony příhody jako knihu ještě letos a neprodávat ji. Nýbrž ji rozdávat v místech, v nichž působí lékaři, sestry a ostatní zdravotníci, s tím, že bychom jim takto poděkovali a uctili jejich práci, kterou vykonávali a vykonávají nejen ve střetu s koronavirem. Což by bylo uvedeno v záhlaví zamyšlené knížečky. Takže vznikl nápad oslovit mnohé, zda by nepřispěli.

Vysvětlujícím dopisem jsme oslovili kdekoho. Zejména ty, jejichž příjmy jsou slušné a oni sami by mohli snést nějaký ten výdaj navíc. Pochopitelně, že ti, kteří se necítili být osloveni, nereagovali. To je v pořádku, to je legitimní, konat dobro není žádná povinnost. Snad jen morální, avšak formu konání dobra si každý vybírá sám.

A tak se pomalu scházejí peníze na účet. Pohříchu nejvíce přispívají ti, kteří mají tak zvaně hluboko do kapsy. I to je v pořádku. Zarazil mě až dopis ředitele sekretariátu jednoho vysokého činitele. Píše v něm, že činitel by rád přispěl, avšak že stát mu na takovou činnost jaksi neposkytuje žádné dotace. Pročež nemůže. Po přečtení tohoto dopisu jsem nevěděl, zda se mám smát nebo emigrovat. Nedalo mi to, a přesto jsem onomu panu řediteli a potažmo jeho šéfovi odepsal následující:

Vážený pane, Vaši odpověď nehodlám zpochybňovat. Jsem rád, že jste alespoň reagoval. Přesto mi dovolte, abych vše vysvětlil. V zamyšlené knize jsou zpracovány osudy více než stovky znamenitých lékařů v českých zemích v posledních pěti stech letech. Všichni (doslova všichni) byli altruisty, mecenáši či filantropy. A nejen oni. Jestliže vydáváme knihu k uctění jejich odkazu, měli bychom prostředky na její vydání získat formou mecenášství. Tak jsme uvažovali a tak mnozí naši dárci uvažují. V úvodu knihy je například tento text:

Pamětní deska na domě U Nikolajky 15 na pražském Smíchově připomíná, že v něm až do svého zatčení gestapem (8. dubna 1940) bydlel MUDr. Oldřich Hlaváč (1895–1942), známý také jako Alarich. Tento jeho byt se stal jedním z center odbojové organizace „Obrana národa“. 18. prosince 1942 byl popraven v berlínské věznici Plötzensee.

Těsně před popravou své ženě Ludmile mimo jiné napsal: „Byl-li můj život torzem, nesmí jím být ani Tvůj ani dětí, musí být plný a šťastný. Nepropadej materialismu a dbej, aby naše děti věřily, že život je vývoj dobra. Veď sebe a je k altruismu, služba lidem je pravým smyslem život. Nedočetl jsem několik knih, bylo mým osudem nedočítat, být torzem…“

Úžasná morální síla člověka, který jde na jistou smrt, a přesto nabádá svoji ženu a děti k altruismu a ke službě lidem. Jako by to doktor Hlaváč vzkazoval i nám. Altruismus.

Moderní výraz pro jednání člověka ve prospěch druhých. Dobročinnost, nesobeckost a nezištnost. Kéž by tedy některé příklady v této knize vedly k tomu, aby mnozí zpytovali své svědomí. Měli bychom toho jako národ opravdu zapotřebí.

Dále pak v různých epizodách uvádíme také následující …

MUDr. Rudolf Jedlička (1869–1926)…. V roce 1911 byl zvolen do čela Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků (založen 1908, když jeho prvním předsedou byl profesor Kukula) a o dva roky později Jedlička založil první český ústav pro tělesně postižené děti (dnes Jedličkův ústav, založený k 1. dubnu 1913). Spolek koupil budovu v blízkosti Pražského sanatoria (budova zvaná Polsko v ulici nazývané V pevnosti), aby bylo možno poskytovat chovancům i potřebnou lékařskou péči. Následně všechny náklady nesl z velké části zakladatel. Tedy Rudolf Jedlička. Leč našlo se i hodně mecenášů. Profesor gynekologie MUDr. Karel Pawlik věnoval všechny své úspory. Známý umělecký kritik, novinář a spisovatel F. X. Šalda věnoval například vkladní knížku s částkou 450 000 korun.

Profesor MUDr. Karel Kuffner (1858-1940)…Profesor Kuffner byl mimo jiné i výrazným mecenášem. Ze svého platu pravidelně posílal tři sta korun České nemocnici a tutéž částku Spolku českých mediků. Dvě stě korun určil pro Ústřední matici školskou a totéž pro akademickou menzu. Měsíčně rozdal nejméně tisíc pět set korun. Zřejmě neučil své žáky pouze psychiatrii. V Plzni sídlí od roku 1999 „Nadace profesora MUDr. Eugena Vencovského, DrSc. pro podporu nemajetných studentů“. Založili ji pan profesor (Kuffnerův žák) a jeho žena Blanka.

Jest málo známo, že ten, kdo jako první v historii veřejně použil termín „Národní galerie“, byl lékař Josef Hoser. Dne 26. března 1844 na shromáždění Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze sběratel a mecenáš MUDr. Josef Karel Eduard Hoser (1770-1848) předal tomuto spolku svoji sbírku více než tří set obrazů a grafických listů. Šlo převážně o rakouské, vlámské a holandské umění 17. a 18. století. Sbírku vytvořil během čtyřiceti let. Sám byl členem spolku od roku 1838. Pronesl při té příležitosti VĚNOVÁNÍ, které začínalo takto: An z lásky k rodné zemi mohl jsem již za živobytí svého rozžehnati se s majetkem mnou téměř po čtyři desítiletí co nejpečlivěji chovaným a nejednou značnou obětí zakoupeným, abych učinil jej obecným statkem prospívajícím národu, jehož synem býti se honosím, především tou myšlenkou cítím se povznesena a obměněna, že prozřetelností dopřáno mi jest potěšení, státi se sám ještě svědkem onoho užitku, jejž majetek ten klassickými vzory svými poskytovati bude rozvoji a vytříbení smyslu uměleckého mezi mladými krajany mými … A zakončil svůj proslov zvoláním: Bůh žehnej Čechám, mé drahé, milované vlasti!

Profesor MUDr. Jan Streng 1817-1887… Profesora Strenga měli rádi všichni. Studenti, pacienti i kolegové. Musely ho mít rády i porodní babičky – sloh jeho knih je laskavý, vstřícný, nabádající a inspirující. Podle pamětníků měl osobitý smysl pro humor a jeho pracovní nasazení byla vždy úctyhodná. Bohužel, zánět ledvin byl příčinou jeho brzkého odchodu z tohoto světa. Zemřel v Praze 31. března 1887. Desátého května tohoto roku by se dožil sedmdesátky. S vděčností na něj nevzpomínali pouze pacienti a kolegové. I mnozí studenti. Když byl jmenován rektorem české univerzity, vložil čtyři tisíce zlatých do nadace pro podporu chudých mediků.

Filantropie a mecenášství byly velice výrazné rysy společenského života osmnáctého, devatenáctého a začátku dvacátého století. Bohužel, dnes jsou to pro mnohé naše spoluobčany, zejména pak politiky, nějaká divná cizí slova. Díky totalitnímu systému je dodnes považují za něco špatného, neřku-li sprostého, či při nejmenším buržoazního.

Kdyby takto uvažoval architekt Josef Hlávka, tak nemáme ani toho svatého Václava na Václavském náměstí v Praze (podpořil Myslbeka), oponu v Národním divadle (podpořil Hynaise) a Vrchlického díla bychom studovali v rukopisech (podpořil vydání Vrchlického děl).

Mohl bych jmenovat tisíce dalších mecenášů a nepatřili mezi ně pouze lékaři. Byli mezi nimi i relativně chudí lidé. I dnes nám posílají na podporu vydání této knihy naši spoluobčané sto či tisíc korun, ač sami nemají nazbyt. Jejich počinů si velice a s hlubokou úctou vážíme. A jen mezi námi – ti zmínění dárci nikdy neměli a nemají „dispoziční účet“, na který by jim císař, dvůr či prezident posílali nějaké peníze, aby mohli „konat dobro“. To se koná jinak.

Nakonec jsem tomu dobrému muži napsal: Musel jsem Vám to napsat, protože mě obsah a tón Vašeho dopisu velice zamrzel. Leč nic si z toho nedělejte, zůstane to jen mezi námi. Pevně věřím, že se dočkáme „věcí příštích“, v nichž slova jako altruismus, filantropie či mecenášství nebudou ošklivými slovy a budou častým motivem jednání těch, jejichž příjmy značně převyšují jejich běžné potřeby.

Pochopitelně, že tím naše korespondence ustala. Nicméně kniha snad v říjnu vyjde. Bude se jmenovat stejně, jako ony texty. „Znamenití lékaři v českých zemích“.