US komunisté, NKVD a Marilyn Monroe

FDR byl obklopen Stalinovými agenty, ale nijak mu to nevadilo, naopak, 26.10.1938 Roosevelt zaútočil na sněmovní Výbor pro neamerickou činnost HUAC.

Diplomat Adolf Berle /1896-1971/, člen Rooseveltova Brain Trustu - týmu jeho poradců, a šéf jeho bezpečnosti,  se 2.9.1939 sešel s Isaakem Don Levine /1892-1981/, běloruským Židem, jenž 1911 emigroval do US, pokrýval pro US listy občanskou válku v Rusku, a ve 20.letech se z levičáka stal antikomunistou - od jara 1939 spolupracoval na svých článcích s Walterem Krivickým/1899-2/1941 zavražděn v hotelu agenty NKVD/, NKVD přeběhlíkem.

Přítomen byl i dezertér z US KS Whittaker Chambers, jenž Berlemu odhalil rozsáhlou stalinistickou sítˇ kolem FDR v Bílém domě, na US zamini, kde mezi jinými odhalil zejm. diplomata Alger Hiss, a na ministerstvu financí zejm. Harry Dexter White, autora Morganthau Plan ( ze 9/1944 o budoucí okupaci Německa ).

Také jistého „Mr.White“, kterého však Berle do svého 4stránkového memoranda pro FDR nezahrnul. FDR se jen rozčílil s tím, že Stalinovy špionážní sítě kolem něho jsou absurdním nesmyslem. Ale také šéf FBI J. Edgar Hoover ještě v roce 1942 označil informace od Chamberse jen za „ dedukce „ …

FDR odmítl jakkoliv zakročit, a Hiss tak zůstal za války nejen na zamini, ale na Jaltské konferenci byl Rooseveltovým hlavním poradcem pro Rusko (!), byl US delegátem na konferenci v Dumbarton Oaks a v San Francisku na ustavující konferenci OSN.

Berle nezakročil ani od 1943, kdy spolupracoval s OSS i se společným zpravodajským výborem Sboru náčelníků štábů.

Zatímco FDR a Hoover Chamberse ignorovali, bezpečnostní šéf zamini Raymond Murphy se 20.3.1945 se setkal s Chambersem, jenž znovu vypověděl, že „Mr White „ na ministerstvo přivedl zástupy komunistů..

1948 Chambers svoje tvrzení o komunistické infiltraci US vládních organizací před sněmovním výborem HUAC znovu zopakoval. KGB agent Hiss obvinění opět odmítl a byl odsouzen jen pro křivou přísahu.

Berle, jenž v této době pracoval pro Trumana, vypovídal o svém setkání s Chambersem z 2.9.39 lživě s tím, že Hisse Chambers nejmenoval, což vyvrátily Berleho osobní poznámky i jeho deník.

Tvrzení US komunisty, agenta NKVD a od roku 1945 placeného agenta FBI, Louis F. Budenze /1891-1972/, že známá dramatička a hollywoodská ikona Židovka Lillian Hellman /1905-1984/ uspořádala pro Eislera rozlučkový mejdan noc před jeho útěkem, Hellmanovou obnažilo jako komunistku.

Hellman před HUAC odmítla vypovídat s tím, že členkou KS není, nikdo jí ale nevěřil a byla dána na černou listinu FBI - pro divadlo Broadway psala dál, pokles příjmů zaznamenala v Hollywoodu.

Na sklonku života se sama usvědčila ze lži, když podala žalobu pro pomluvu na vdovu Mary McCarthy, která 1979 v talk-show prohlásila, že Hellmanová lže o všem o čem promluví a napíše.

Hellmanová lže ve svých Pamětech, Martha Gellhorn /1908-1998/, jedna z nejvýznamnějších válečných reportérů 20.stol., která byla v letech 1940-45 třetí manželkou Hemingwaye, uvedla, že Hellmanové vzpomínky na Hemingwaye  a občanskou válku ve Španělsku vůbec neodpovídají pravdě, a že Hellmanová byla nejen členkou KS, ale do konce svého života i stalinistkou.

1929 se Hellman usadila v Bonnu, kde chtěla studovat, přitahoval ji nacionální socialismus, dokud jí nacističtí studenti nedali najevo svůj antisemitismus – poté se rychle vrátila do US.

V 3/1937 se Hellman připojila ke skupině 88 US stalinistů, kteří v Otevřeném dopise protestovali proti pokusu liberálů kolem US filozofa Johna Dewey /1859-1952/ o prošetření Trockého soudní kauzy z roku 1936 v Moskvě s tím, že Kreml se může proti vlastizrádcům hájit, jak uzná za vhodné  -  schvalovali Stalinovy moskevské procesy, redakce Nové republiky napsala, že jsou důležitější věci než Stalinovy čistky, a to jednotná protifašistická fronta, která vyžaduje nekritickou podporu Stalina.

V 10/1937 Hellman s dalšími levicovými spisovateli strávila několik týdnů ve Španělsku, aby zde podpořili Mezinárodní brigády. Madrid zasypávaly bomby a Hellmanová o situaci ve městě v Radiu Madrid vysílala zprávy do US.

Martha Gellhorn, jež v této době byla rovněž v Madridu, 1989 uvedla, že Hellmanová ve svých Pamětech situaci ve městě líčí nepravdivě, a že čekala, až všichni svědci zemřou, aby tyto lži mohla v Pamětech uvést ( Hellman o svém výletu do Madridu psala již v 4/1938 v New Republic ).

V 2/1939 hrála Broadway její komerčně nejúspěšnější hru The Little Foxes, ale když hlavní představitelka Reginy Tallulah Bankhead /1902-1968/, která adoptovala sirotky španělských loajalistů a pomohla mnoha rodinám španělských republikánů uprchnout, chtěla výtěžek věnovat Rudou armádou přepadenému Finsku, Hellmanová odmítla, aby představení bylo benefiční pod záminkou, že je Finsko pronacistické. Bankhead Hellmanovou nazvala morálním pokrytcem s tím, že v jejích hrách již hrát nebude, načež jí Hellmanová hodila do obličeje peněženku. 25 let spolu nepromluvily.

V 10/1941 Hellmanová a Hemingway uspořádali večeři, na které vybírali peníze pro uvězněné (komunistické) odbojáře ve Francii.

Guvernér NYC Herbert Lehman nejprve souhlasil, že se večeře zúčastní, když zjistil, že několik sponzorských organizací spadá pod US KS, odřekl.

V 4/1943 a v 5/1944 US úřady zamítly Hellmanové žádost o vystavení pasu pro cestu do Británie, protože ji vedly jako aktivní komunistku. Pas dostala v 8/1944 na cestu do Moskvy jako host sovětské agentury VOKS ( organizace kulturních výměn ). Během své další návštěvy v Moskvě 11/1944-1/1945 prožila aférku s diplomatem Johnem F.Melby, kterému tak zkazila kariéru.

1947 Columbia Pictures nabídla Hellmanové několikaletou smlouvu, ta jí ale nepodepsala, protože smlouva vyžadovala prohlášení, že nikdy nebyla členkou US KS ani nikdy nespolupracovala s radikály, zatímco ona s jedním žila  – s Hammettem.

V 11/1947 se hollywoodský filmový průmysl zavázal, že nezaměstná nikoho, kdo odmítne odpovídat na otázky Sněmovního výboru pro neamerické aktivity /HUAC.

1952 byla před HUAC předvolána i Hellman, která sice v původní výpovědi doznala, že od roku 1937 navštěvovala schůze KS a v letech 1938-1940 byla členkou KS, ale aktivity KS neodsoudila a odmítla vypovídat proti komunistům ( těm, kdo odmítli vypovídat a dovolávali se svých práv V. ústavního dodatku, se říkalo „ komunista V.dodatku „ ).

V dalších výpovědích dle instrukcí KS tvrdila, že členkou KS nikdy nebyla, jak KS na svých členech požadovala.

V 70.letech Hellman napsala úvod k antistalinistické knize Lva Kopeleva /1912-1997 Kolín n.Rýnem / To be preserved for ever/Uchovat navždy z roku 1975 (Kopelev byl manžel její překladatelky, když byla v Rusku 1944). Kopelev protestoval proti 21.8.1968, byl za to vyloučen z KS, propuštěn ze zaměstnání a nesměl publikovat. 1980 mu bylo umožněno vyjet do NSR, načež byl zbaven sovětského občanství.

V 2/1980 Hellman, novinář a spisovatel John Hersey /1914-1993/ z rodiny protestantských misionářů YMCA v Číně, psal pro časopisy Time + Life, doprovázel spojenecké jednotky při jejich invazi na Sicilii a přežil 4 sestřelení, psal pro The New Yorker o Hirošimě a poválečné obnově Japonska, a novinář se dvěma Pulitzerovými cenami (1968 + 1979) a málem vrah ( 1960 bodl svoji ženu perořízkem) Norman Mailer /1923-2007/, napsali kremelským úřadům protest proti terorizování Kopeleva za jeho obranu disidenta Andreje Sacharova.

Od roku 1931 Hellmanová žila s Dashiell Hammett/1894-1961/, bývalým zaměstnancem Pinkerton Detective Agency, jenž psal detektivní romány, se kterým 1935 vstoupila do komunistické Ligy US spisovatelů, jejímiž členy byli příslušníci KS a jejich přívrženci.

1937 antifašista Hammett vstoupil do US KS, ale po podepsání nacisticko-bolševického paktu v 8/1939 musel své antifašistické aktivity v Lize US spisovatelů dle nařízení Kominterny přerušit, protože Stalin se stal oficiálním spojencem Hitlera.

V souladu s linií Kremlu a Kominterny se Hammett v letech bolševicko-nacistického paktu snažil zabránit tomu, aby US po dobu existence nacisticko-bolševického paktu vstoupily do války přes Výbor Keep America Out of War.

1940 se Field na přání samotného komunistického šéfa Earla Browdera stal výkonným tajemníkem iniciativy proti vstupu US do války „Americké mírové mobilizace“, přičemž US KS nepřiznala jako důvod spojenectví Stalina s Hitlerem, ale tvrdila, že „ válku v Evropě  vedou dva soupeřící imperialisté – Británie s Hitlerem „  …

Až do 20.6.41, kdy US KS obrátila, odvolala všechny své mírové propagandisty z ulic a požadovala okamžitý vstup US do války proti Německu  -  o 2 dny později Wehrmacht překročil sovětské hranice.

1946 US komunisté vytvořili Fond na podporu občanských práv, ze kterého platili kauce pro soudně stíhané komunisty, aby tito mohli uprchnout do Moskvy.

Fond spravovali 3 správci - Hammett, jenž stál v jeho čele, Robert W. Dunn /1895-1977/z kvakerské právnické rodiny, jenž v letech 1921-23 pomáhal s US kvakery v Moskvě zachvácené hladomorem. Do US se vrátil jako nadšený bolševik, psal mj. do čas. The New Republic, spolupracoval s Rand School of Social Science a šéfoval Rusko-americké průmyslové korporaci.

Hammet, v té době již těžký alkoholik, svědčil u soudu 1951 - pod záminkou 5.dodatku ústavy odmítl prozradit nejen jména sponzorů Fondu, ale jakoukoliv informaci o Fondu, byl proto odsouzen pro pohrdání soudem.

Vztah Lillian Hellman s Hammetem líčí film Julie z roku 1977 - Jason Robards získal Oskara za Hammetta, Jane Fondová byla nominována na Oskara za roli Lilliany Hellman.

Třetím správcem Fondu byl Frederick Vanderbilt Field /1905-2000/, vyděděný milionář, prapravnuk US železničního magnáta  Cornelia "Commodore" Vanderbilt. Vanderbilt Field sponzoroval US i sovětské komunisty, psal protikapitalistické články pro The New Masses, The Daily Worker,  a byl místopředsedou Rady pro panamerickou demokracii, zástěrkové organizace US KS.

Field se svým přítelem Philip Jaffe /1895-1980/ 1937 založil k podpoře Číny protijaponské levicové noviny Amerasia,  1/3 výtisků končila na vládních úřadech. V 3/1945 si jeden úředník všiml, že noviny citují informaci z OSS – agenti z OSS v noční razii v redakci našli stovky vládních přísně tajných dokumentů.

FBI Jaffeho zatkla v 6/1945 spolu s redaktorkou a zanícenou komunistkou Kate Louise Mitchell, a s novinářem z ruské židovské rodiny Markem Ginsburgem /1909-1981/, jenž v době zatčení jako expert na Čínu psal pro Time Magazine.  Všichni byli obviněni z krádeže vládních dokumentů a k zaplacení pokuty, a Jaffeho komunistická madˇarská manželka nebyla do US vpuštěna, proto se Jaffe přestěhoval do Kanady, kde psal i pro NYC Times a Newsweek. V 50.letech Jaffe kritizoval represe severokorejského diktátora Kim Il Sunga a v polovině 60.letech maoismus.

Zatčen byl Emmanuel Sigurd Larsen, další odborník US zamini na Čínu, spolu s diplomatem a expertem na Čínu, ve které se narodil US misionářům z YMCA, a kde prožil dětství, Johnem Service/1909-1999/. Třebaže Service ve zprávách kritizoval Čankajška a zastával se maoistů, byl ze zamini propuštěn až v 50.letech, kdy jej senátor McCarthy obvinil z podpory čínských komunistů ( ze zamini bylo propuštěno několik US diplomatů obviněných, že napomohli čínským komunistům převzít moc ).

Zatčen byl i Andrew Roth / 1919-2010/ z námořní rozvědky, odborník na Čínu, jenž se v NYC narodil madˇarským Židům. Po zatčení nebyl z ničeho obviněn, ale pro jistotu se natrvalo přestěhoval do UK, živil se jako novinář a spisovatel.

1950 republikánští senátoři v čele s Bourke B. Hickenlooper tvrdili, že vláda případ Amerasia 1945 úmyslně smetla ze stolu.

Lattimore, spolu s asistentem Roosevelta Lauchlinem Currie ( odhalený projektem Venona jako „Page"), se v roce 1942 snažili dostat Fielda do OSS, ale byl odmítnut jako bezpečnostní hrozba, na rozdíl od  Duncan Lee ("Koch") /1913-1988/, potomek gen. Konfederace Roberta Lee, jenž se stal klíčovým důvěrníkem a asistentem generála Williama Donovana, zakladatele a šéfa OSS, předchůdce CIA, třebaže jeho manželka byla členkou US KS. Duncan Lee, jenž  studoval na Oxford University spolu s daším Stalinovým agentem a členem OSS Donaldem Wheelerem, tak byl nejvýše postaveným Stalinovým agentem v US zpravodajské službě …

Lee vedl čínskou sekci OSS, informace předával přes NKVD kurýra Elisabeth Bentley Anatoliji Gorskému, jenž se 1944 od Bentley dozvěděl, že Lee je manželce nevěrný s členkou KS Mary Price, čímž ohrožuje svoji stalinistickou misi, o které jeho manželka věděla a vyvolávala scény kvůli nevěře. Bentley 1945 přeběhla k FBI, a Leeho nahlásila.  Lee 1948 pouze přiznal, že se s manželkou stýkal s Bentley, s Mary Price a s veteránem NKVD a NKVD rezidentem Jakobem Golosem /1889-1943 zavražděn/, ukrajinským Židem, jenž do US přijel v roce 1909, kdy utekl ze sibiřského vyhnanství přes  Čínu a Japonsko.

Golos byl nejen spoluzakladatelem US KS, ale i největším padělatelem US pasů.

Mary Price /1909-1980/, univerzitně vzdělaná, byla sekretářkou US novináře židovského původu Waltera Lippmanna, jenž pracoval pro New York Herald, a informace o jeho práci a kontaktech od roku 1940 předávala svému milenci Golosovi, jenž s ní žil v jejím bytě ve Washingtonu, který se stal rejdištěm Stalinových špiónů z řad US KS v US vládních službách – patřili mezi ně mj. Maurice Halperin, osobní tajemník Donovana z OSS Duncan Lee, Helen Tenney  z OSS, Donald Wheeler, analytik OSS, Robert Miller ze zamini ( předával informace o polské exilové vládě ), a Michael Greenberg, společník Rooseveltova poradce Lauchlina Currie.

V bytě Mary Price se setkávala i skupina agenta Victora Perlo ( šéf letecké sekce Úřadu pro válečnou výrobu ) s kurýrkou Bentley, taktéž Edward Fitzgerald ze stejného úřadu, poradce senátora Claude Pepper, Charles Kramer ze senátního podvýboru  pro válečnou mobilizaci, ekonom Allen Rosenberg z výboru pro Economic Warfare.

Iskhak Akhmerov, NKVD rezident, po Mary Price chtěl, aby na sex lákala politiky za účelem jejich vydírání.

1948 se Price stala šéfkou US Pokrokové strany a byla za ní nominována za kandidátku na guvernérku Severní Karolíny, ale byla obviněna Bentleyovou ze špionáže pro Stalina. Vrátila se do Washingtonu, kde pracovala na  československém velvyslanectví.

Do OSS se dostali další Stalinovi agenti a tajní členové US KS -  profesor a diplomat Maurice Halperin  /1906-1995 CAN/, Julius Joseph s manželkou, španělský interbrigadista Carl Marzani /1912-1994/, 1936-37 velel anarchistickému křídlu Republikánů/ Durruti Column, poté studoval na Oxfordu, kde se výrazně radikalizoval z anarchisty na komunistu, do US KS vstoupil v den podepsání nacistickobolševického paktu 23.8.39. V letech 1942-45 pracoval u Donovana, jehož tým byl nasáklý komunisty – mj. Franz Neumann/1900-1954 CH „autonehoda „/ , jenž vystudoval London School of Economics, Helen Tenney, a Donald Wheeler , kteří všichni byli jako Stalinovi agenti do OSS přijati.

Tajný komunista Halperin z Ligy US spisovatelů pracoval od 1941 v US výzvědné službě, v pozdější OSS, stal se šéfem latinskoamerické sekce a zvláštní poradcem Duncana Lee. Byl členem Stalinovy špionážní sítě Jacoba Golos, v jejímž rámci předal NKVD tajné dokumenty o polské exilové vládě a aktivitách Josipa Broze Tita, a o intenzívních stycích mezi US vládou a vichystickou vládou ( se kterou komunikoval i Stalin, měl u ní, stejně jako FDR, svého emisara ).

Sítˇ Jacoba Golose, která se podílela na vraždě Trockého, provozoval hlavní NKVD agent pro Severní Ameriku NKVD gen. Gaik Ovakimian /1898-1967/ arménského původu, jenž byl jako technický inženýr od roku 1933 NKVD šéfem pro vědeckou špionáž v US pod krytím sovětské obchodní mise. Ovakimian byl zatčen v 5/1941 na setkání s agentem, jenž přešel k FBI, byl v 7/1941 vyměněn za několik Američanů zatčených v Moskvě, odkud poté řídil US sekci NKVD, mj. Harryho Dextera White a Klause Fuchse.

1944 US textilní podnikatel Alfred Kohlberg /1887-1960/, přítel wisconsinského senátora Josepha McCarthy,jenž pravidelně obchodně cestoval po Číně ( kupoval len v Irsku, převezl jej do Číny, kde jej zpracovali místní tkalci, a luxusní látku prodával v US ) si uvědomil, že veškerá lživá obvinění US tisku proti Čankajškovi jsou šířené levicovým tiskem.

Proto šéfovi Institutu pro mírové vztahy Edwardu C. Carter předložil  88 stránkovou analýzu o tom, že Institut ovládli komunisté, a ukázal zejména na Fielda, kterého označil za člena ÚV KS.

1945 bývalá Stalinova špiónka Elizabeth Bentley FBI potvrdila, že je Field komunistou s tím, že navštívila schůzi komunistů v jeho bytě, na které byl i šéf KS Browder a John Hazard Reynolds, šéf americké Service and Shipping Corporation, zástěrkové organizace Kominterny, která prováděla špionáž.

1945 byl Field spoluzakládajícím členem Výboru pro demokratickou dálnovýchodní politiku, který  „v zastoupení Stalina „ usiloval o zastavení US pomoci Čankajškovi, a po 1949 o uznání ČLR.

Field podporoval Pokrokovou stranu Henryho Wallace, před soudem 1947, kdy byl Výbor dán na seznam tajných subverzivních organizací US KS, Field prohlásil, že členem KS nikdy nebyl, jen jejím příznivcem. V 4/1948 Louis Budenz, bývalý šéfredaktor Daily Worker, upozornil FBI, že Field je členem KS, což Field přiznal 1949. Ve svých Pamětech uvedl, že nekriticky přijímal vysvětlení stalinistických čistek, že Stalin byl pro něj Bůh, a komunista Bill Browder rovněž – co řekli, to byla svatá pravda.

Vanderbilt Field byl hlavním sponzorem národněosvobozeneckých hnutí v Africe, řízených Kremlem, přes své financování Rady pro africké záležitosti .

Field  byl i sponzorem a funkcionářem Kongresu občanských práv, který 1946 vznikl sloučením Mezinárodní obrany práce, Národního černošského kongresu a Národní federace pro ústavní svobody, která 1951 publikovala dokument „ Žalujeme genocidu „.

1950 Budenz před Tydings Committee  dosvědčil, že je Field Stalinovým GRU agentem, Field odmítl vypovídat. 1951 někdejší Stalinův agent Whittaker Chambers vypověděl, že jeho NKVD řídící důstojník J. Peters mu 1937 řekl, že je Field členem KS.

1962 FBI zaznamenala, že Fielda navštívila Marilyn Monroe, která se s Fieldem a jeho ženou seznámila v Mexiku. FBI se obávala jejího napojení na komunisty.

Její vášnivý románek s ženatým Fieldem, dle vyšetřovacího spisu její smrti ( otrava barbituráty v 8/1962), velice znepokojoval její okruh známých, včetně jejího „ terapeuta „ /psychoanalytika a FBI.  Dle vyšetřovacího spisu její okolí z jejího románku s Fieldem panikařilo.

Další členové komunistické Ligy US spisovatelů -

Oděský Žid Alexander Leo Trachtenberg /1885-1966/ vystudoval v Oděse univerzitu a v rusko-japonské válce 1905 byl za statečnost vyznamenán křížem sv.Jiří a povýšen na kapitána, ale v době potlačování ruské revoluce 1905 byl na 1 rok pro levičáctví uvězněn – unikl tak pogromům proti Židům z let 1905-6, které ho 1906 přiměly k emigraci do US, kam se jezdilo lodí z Hamburku.

V letech 1908-1915 v US postupně vystudoval 3 prestižní univerzity, na kterých vedl socialistickou buňku, a za 1.sv.v. byl pokladníkem Antimilitaristické ligy, za kterou po potopení lodě Lusitania podepsal protiválečnou petici zaslanou prezidentu Wilsonovi, která US vládu vyzývala, aby do války nevstupovala (4/1917).

Trachtenberg i v roce 1919, kdy vznikla US KS, zůstal členem ultralevicového jádra Socialistické strany, kterou se s novinářem Engdahlem a mládežníkem Williamem Kruse snažil podřídit Komunistické Internacionále - 1921 Trachtenberg, Engdahl a Kruse založili v Socialistické straně Výbor pro Třetí Internacionálu. V témže roce vstoupil do KS, ve které podporoval šéfa KS Lovestoneho .

1922 se účastnil 4. sjezdu Kominterny v Moskvě, 1924 v NYC spoluzaložil nakladatelství International Publishers, které vlastnil s Abrahamem Hellerem, synem zámožného židovského klenotníka, jenž do nakladatelství investoval přes 100.000 dolarů.

NYC nakladatelství International Publishers vydávalo proletářské knihy a pamflety.

Whittaker Chambers označil Trachtenberga za šéfa GPU v US. Trachtenberg se Stalinovým špiónem Jacobem Golosem, jenž rekrutoval a řídil Elisabeth Bentley, založili zástěrkovou špionážní organizaci KS  „ GPU cestovní kancelář World Tourists“, která pro bohaté Američany organizovala pobyty ve stalinském Rusku, Trachtenberg byl jejím finančním ředitelem.

FBI začala Trachtenbergovy aktivity vyšetřovat po sérii bombových útoků z roku 1920 ( Palmer Raids ) poté, co její informátor v Trachtenbergově nakladatelství hlásil, že Trachtenberg tiskne letáky pro KS v ukrajinském jazyce.

Kreml stanovil, jak má komunistický spisovatel psát, na 2. celosvětovém sjezdu Mezinárodního byra pro revoluční literaturu v 11/1930 v Charkově.

Kominterna na ústředních výborech požadovala, aby zapojili spisovatele do služeb Stalinovy diktatury. Kluby Johna Reeda ( zavražděn v Moskvě 1920 ) , které US KS přes redakci listu New Masses zakládala po Stalinově definitivním uchopení moci v roce 1929, byly přeorientovány na černošskou komunitu.

Zatímco Stalinův agent Trachtenberg 1935 založil Kongres US umělců, který nahradil Kluby Johna Reeda, KS 1935 založila Ligu US spisovatelů ( a Knižní klub, od kterého členové museli ročně zakoupit alespoň dvě knihy, stejný knižní klub založili agenti NKVD v Londýně ), jejími členy byli mj. černošský aktivista a básník Langston Hughes/1902-1967/, pozdější válečný zpravodaj ve španělské občanské válce, spisovatel Nelson Algren /1909-1981/ z židovské německo-švédské rodiny, jenž do KS nevstoupil, ale podporoval její aktivity ( byl mj. čestným členem Výboru Save Ethel and Julius Rosenberg, FBI na něj vedla objemný spis, proto v 50. letech nedostal pas a nemohl vycestovat).

Algren byl v letech 1947-1952 partnerem intelektuálky a feministky ze zámožné rodiny Simone Beauvoir /1908-1986/, kterou 1929 požádal o ruku Jean-Paul Sartre. Nevzali se, ale měli spolu klíčový partnerský vztah 51 let až do jeho smrti (1980), třebaže Beauvoir měla v rámci tohoto vztahu milence i milenky. Algren neskousnul její individualismus ani její vztah se Sartrem, a negativně se o nich zmínil v rozhovoru pro čas. Playboy. V letech 1952-59 Beauvoir žila s Claudem Lanzmann.

Členem komunistické Ligy US spisovatelů byl i literární kritik Kenneth Burke/1897-1993/, jenž však brzy s marxismem skončil, Erskine Caldwell /1903-1987/, jenž se šlechtickými anglosaskými předky získal za 2.sv.v.  Stalinovo vízum, aby na Ukrajině pracoval jako válečný dopisovatel, I.F.Stone /1907-1989/z rodiny ruských židovských imigrantů, levicový novinář, jenž se rozešel s komunismem po podepsání bolševickonacistického paktu ze 8/1939, a v 9/1939 Stalina odsoudil jako machiavelistu, jenž si s Hitlerem rozdělil Polsko.

Členem Ligy US spisovatelů byla i komunistka  Myra Page/1897-1993/, která v letech 1931-33 pracovala v Moskvě jako dopisovatelka US levicových listů, a po návratu do US s manželem působila v redakci Soviet Russia Today, kterou řídila Jessica Smith, manželka NKVD agenta Harolda Ware, v jehož skupině pracovali i manželé Page, mj. převáželi peníze od ruských tajných služeb k jejich sítím v Hamburku, odmítli však převážet peníze do Číny a natočit v Moskvě film o zlém US kapitalismu.

Zahraniční komunisté žili v Moskvě privilegovaný život v luxusních hotelích, za své valuty si kupovali jakékoliv zboží, nevěřili novinářům, kteří popisovali násilnou genocidní kolektivizaci a hladomor na Ukrajině, nebo se tvářili, že jim nevěří, aby se nemuseli svého luxusního amerického života v Moskvě vzdát.

Největším Stalinovým propagandistou byl US novinář židovského původu Louis Fischer /1896-1970/, jenž třebaže hladomor na Ukrajině viděl na vlastní oči a byl šokován, napsal do US listů, že na Ukrajině žádný hladomor není, že Stalin vládne lidsky a rozumně, proto by US měly Stalinovu diktaturu diplomaticky uznat.

Členem Ligy byl i spisovatel a pacifista Millen Brand /1906-1980/, a dramatik Arthur Miller /1915-2005/.

Po nástupu Hitlera k moci v 1/1933 komunisté v zahraničí v rámci svého antifašismu spolupracovali se Stalinovými sítěmi přes mezinárodní styčnou sekci Kominterny.

Univerzitně vzdělaný syn švédských luteránských přistěhovalců  J. Louis Engdahl /1884- 1932/ se podílel na založení Komunistické propagandistické ligy a jejího týdeníku The Eye Opener.

Pro svůj agresívní pacifismus, kterým brojil proti vstupu US do války, byl 1918 obžalován ze špionáže, spolu se svými spolustraníky - Adolph Germer, Victor L. Berger, Bill Kruse, Irwin St. John Tucker. Všichni byli odsouzeni k 20 letům vězení, ale po odvolání byl rozsudek zmírněn.

Whittaker Chambers ve svých Pamětech z roku 1952 popisuje Engdahla jako podivína, jenž psal srozumitelně, ale nedokázal vyslovit dvě souvislé věty. Zásadně nezvedal telefon, aby jej nedostihla manželka, „ vždy jsme věděli, že mu volá, když jsme slyšeli :“ Soudruh Engdahl tu není a již se dnes nevrátí „.

1927-28 byl Engdahl členem Výkonného výboru Kominterny, u které zastupoval US KS, 1930 se stal členem politbyra KS a kandidoval za KS ve volbách na guvernéra New Yorku – pro Stalina byl nepřijatelný, tak zemřel v Moskvě při jedné ze svých obchodních návštěv na zápal plic 1932, jeho pohřbu v Moskvě se mj. zúčastnil budoucí východoněmecký prezident Wilhelm Pieck, Stalinův otrok.

William F. "Bill" Kruse /1894–1979/, syn chudých německo-dánských přistěhovalců, od 1915 vedl Mládežnickou Socialistickou ligu, během frakčních bojů 20.let byl stoupencem frakce Pepper-Ruthenberg-Lovestone.

V letech 1926-27 studoval na Leninově škole Kominterny v Moskvě, 1929 byl z KS vyloučen, protože odmítl odsoudit protistalinského šéfa US KS Jay Lovestoneho.

V 9/1939 Trachtenberg  před vyšetřovacím Sněmovním výborem pro neamerickou činnost/HUAC, založeným v 5/1938, přiznal „ obchodní styky „ s US KS, třebaže byl členem správní rady Nakladatelství dělnické literatury (1928-1945, přejmenováno na New Century Publishers), u kterého sovětské archívy, otevřené v 90.letech, prokázaly přímé financování z Kremlu.

1952 Trachtenberg čelil žalobě pro své články, ve kterých vyzýval ke komunistické revoluci v US, pro svoji činnost v nakladatelství ÚV US KS International Publishers, a za přednášení ve školách, které vedli komunisté. Howard Fast, jenž napsal scénář k filmu Spartacus, o kauze Trachtenberga napsal článek na jeho podporu.

1953 dostal Trachtenberg 3 měsíce vězení, 1956 byl souzen podruhé a dostal 1 rok vězení. Z nakladatelství International Publishers Trachtenberg odešel až 1962, nakladatelství pokračovalo ve vydávání marxisticko-leninské klasiky i nadále.

Dalším členem Ligy US spisovatelů byl básník Louis Untermeyer/1885-1977/, syn zámožného klenotníka, německého Žida. Untermeyer byl přítelem Arthura Millera, jenž se v 50.letech zastával spisovatelů a umělců, kteří byli na černé listině, a nesměli do TV studií.

Členem Ligy US spisovatelů byl i Joseph Kraft /1924-1986/, jenž psal projevy pro JFK, a Isidor Feinstein Stone / 1907 – 1989/, prominentní investigativní novinář a spisovatel z rodiny ruských židovských imigrantů, ovlivněný Jackem Londonem a Peterem Kropotkinem, jenž se zradikalizoval ve 30.letech v rámci protifašistické kominternistické Lidové fronty.

Stone kritizoval Stalina od roku 1934, že svoji moc upevnil brutálními čistkami ( úvodník New York Post ze 7.12.1934), stejnými, jaké v nacistickém Německu pořádal Hitler - vraždil, vypaloval, vydíral. Zkritizoval pro brutalitu i Lenina a Trockého, zejména vyvraždění carovy rodiny, a vysmál se US trockistům, že se domnívají, že Trocký bude lepší než Stalin.

Po podepsání nacistickobolševického paktu 1939 Stone přestal podporovat i komunismus, ale v korejské válce 1950 podpořil Severní Koreu.

Přeběhlík KGB generál Oleg Kalugin nejprve uvedl, že „ Stalin měl placeného agenta, vynikajícího US novináře s dobrou pověstí, jenž s námi zpřetrhal pouta v roce 1956 po potlačení madˇarského protisovětského povstání, ale já jsem jej přemluvil, aby ve spolupráci pokračoval dál. Po okupaci Československa 1968 však odmítl spolupracovat“ . 1992 Kalugin prohlásil, že důkazy proti Stonemu, že byl agentem, nemá, jen jej občas pozval na pracovní oběd - do 2/1956, kdy Stone po návštěvě Moskvy a po vyslechnutí tajného projevu Chruščova o kultu Stalina ( viz můj článek  Chruščovova zpráva - Andrea Kostlánová - iDnes  https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog   …. )

 s ruskou ambasádou ukončil veškeré styky, a napsal, že „ sovětská společnost je prohnilá a vede ji totalitní režim“.

KGB gen. Kalugin vyprávěl o svých kontaktech se Stonem i v letech 1966-68, Max Holland však poznamenává, že „ Kalugin většinou své historky nedokázal již podruhé zopakovat“ , přesto Holland převzal Kaluginovo tvrzení, že byl Stone placeným agentem.

V knize Cold War History, Venona: Decoding Soviet Espionage in America (2000), John Earl Haynes a Harvey Klehr tvrdí, že Stone byl NKVD/KGB agentem s krycím jménem Blin. 4 dešifrované sovětské depeše Stoneho zmiňují a dvě z nich jej usvědčují ze špionáže pro Stalina, stejně jako archívy KGB z let 1936-39, z nichž vyplývá, že spolupracoval se skupinou Victora Perlo, jenž mu poskytoval materiály pro jeho články.  V článku  "I.F. Stone: Encounters with Soviet Intelligence", Holland uvádí, že je jisté, že byl Stone NKVD agentem v letech 1936-39 (Stone přestal s NKVD komunikovat po uzavření bolševicko-nacistického paktu o spolupráci, NKVD se komunikaci s ním snažila koncem války obnovit, zda se jí to podařilo, není jisté ).

V knize The Venona Secrets: The Definitive Exposé of Soviet Espionage in America (2000) Herbert Romerstein a Eric Breindel za důkaz, že Stone byl NKVD agentem „Blin“, uvádějí Stoneho prohlášení, kterým ve svém úvodníku z 11.11.1951 reagoval na reportáž listu New York Herald Tribune o svém levičáctví : „ Tvrdí, že jsem byl propašován v krabici s lívanci „/ z ruského bliněc lívanec, čímž prozradil, že zná své kódové jméno Blin.

V knize Spies: The Rise and Fall of the KGB in America (2009), Klehr a Haynes uvádějí, že KGB důstojník Alexandr Vasiliev četl zprávu KGB ze 30.let, ve které je agentem Blin jmenován novinář Isidor Feinstein ( Stone ), komentátor listu The New York Post, jenž se stal agentem 1936 s úkolem rekrutovat pro spolupráci s bolševiky německé antifašisty v Berlíně.

V článku "Trumped-up Case Against I. F. Stone", Jim Naureckas tvrdí, že Stone nebyl agentem NKVD, jen antifašistou. Na tvrzení, že je Stone uveden na seznamu agentů NKVD, Naureckas prohlašuje, že prominentní US novinář Walter Lippmann je na seznamu KGB agentů také – stýkal se s NKVD rezidentem Pravdinem, kterému se vyhýbal i Stone.

Lippmanna ve svých KGB Pamětech z roku 1994 zmiňuje Kalugin, že se jako tiskový atašé sovětské ambasády ve Washingtonu setkával i s dalšími US prominentními novináři, mj. s Lippmannem/1889-1974/z bohaté rodiny newyorských Židů německého původu, jenž se svým latinsko-řeckým gymnaziem a Harvardem byl poradcem prez. Woodrow Wilsona a spoluautorem jeho 14bodového -projevu  z 1/1918, 1920 se zastal bolševiků, 1922 se proslavil knihou Veřejné mínění, ve které kritizoval novináře za nekritické myšlení i liberální demokracii, 1961 uskutečnil rozhovor s Chruščevem ( Lippmann získal 2 Pullitzerovy ceny, 1958 za svůj stálý sloupek Today and Tomorrow, 1961 za rozhovor s Chruščovem ).

Lippmann se setkával s newyorským rezidentem NKVD Pravdinem, kterému se Stone snažil vyhýbat. Lippmann Pravdinovi tajné informace nepředával, snažil se z něho naopak získat informace o pravých úmyslech Kremlu, o čemž Pravdin svého šéfa informoval. 1947 Lippmann razil termín „ studená válka „, a byl prosazovatelem sovětské sféry vlivu, na rozdíl od Georga F.Kennana, jenž vyzýval k zadržování bolševismu.

FBI nepodezírala Stoneho, že je agentem Blin  ( dle FBI NKVD agentem musel být někdo, kdo své prosovětské sympatie skrýval, nikoliv Stone, jenž se s nimi veřejně chlubil, a dokonce pozval tiskového atašé KGB agenta Kalugina na oběd do oblíbené restaurace šéfa FBI Hoovera ), nýbrž dalšího prominentního novináře Ernesta K. Lindley /1899-1979/, jenž byl i s manželkou důvěrným přítelem prezidenta Roosevelta a jeho ženy Eleanor, úvodníkářem listu The Washington Post a dlouholetým spolupracovníkem časopisu Newsweek.

Novinář Drew Pearson /1897-1969/, další člen Ligy US spisovatelů, za 2.sv.v. kritizoval FDR za včasné neotevření 2. fronty ve prospěch Stalina, a US zamini za nenávist vůči Stalinovi, načež FDR svolal tiskovou konferenci, na které nazval Pearsona „ chronickým lhářem“ ( Pearsonovy články obvykle obsahovaly pravdivé jádro a 2/3 lží ). Pearson, aby odvedl pozornost veřejnosti od Rooseveltova prohlášení, informoval veřejnost o tom, že gen. Patton v 8/1943 během sicilského tažení ( 7-8.1943 ) zfackoval svými rukavicemi 2 US vojáky, které objevil bez zjevných zranění v nemocnici daleko za bojovou linií ( informaci se Stone dozvěděl od svého přítele na ministerstvu války ).

Pearson v souladu s Kremlem žádal, aby gen. Patton již nebyl nasazován do klíčových bitev, a byl z bojů odvolán, což požadoval i Kongres a novináři napříč US  - veřejné mínění, na rozdíl od Pearsona a Kremlu, gen.Pattona milovalo.

Poté Pearson informoval o tom, že generálu Douglas MacArthur jde jen o kariéru – gen. MacArthur jej zažaloval pro pomluvu, ale žalobu stáhl, když jej Pearson vydíral, že zveřejní jeho milostné dopisy jeho eurasijské milence.

1943 si Pearson jako hlavního spolupracovníka najal komunistu Davida Karr /1918-1979 zavražděn ve Francii pár hodin po příletu z Moskvy/, bývalého redaktora listu The Daily Worker, kterého za války pro podezření ze špionáže pro Stalina sledovala FBI ( v 6/1944 projekt Venona potvrdil, že Karr je agentem NKVD, jeho kontaktem byl od roku 1941 šéf pobočky TASS ve Washingtonu komunistický novinář Samuel Krafsur/1913-1983/, rekrutovaný Pravdinem), španělský interbrigadista, kterého depeše z projektu Venona označuje za „ absolutně oddaného stalinistu „ ) .

Karr se svým zdrojům představoval pod falešnou identitou, např. 1944 obdržel přísně důvěrný dokument ze zamini pro FDR „ Zprávu o Stalinovi „, když se představil jako zaměstnanec kanceláře viceprezidenta Henryho Wallace.

V 2/1946 Pearson odhalil Stalinovu špionážní sítˇ v Kanadě, která přesahovala do US, jejímž cílem byl anglosaský jaderný výzkum. US vláda tuto informaci tajila několik měsíců – dokud ji Pearson neprozradil v rozhlasovém pořadu ( někteří historici tvrdí, že mu informaci předal šéf FBI Hoover, aby US veřejné mínění poštval proti Stalinovi ).

1946 Pearson zorganizoval sbírku, která pro obnovu evropského hospodářství vynesla 40 mil. dolarů pomoci – v 12/1947 potraviny, léky a jiné zásoby dorazily do Francie.

Pearson byl zavilým nepřítelem senátora Josepha McCarthy, jenž Karra nazval KGB nadřízeným Pearsona, a žádal, aby sněmovní výbor prošetřil sovětské vměšování se do US záležitostí, a komunistické ovlivňování US médií.

1959 se Karr stal šéfem Fairbanks-Whitney Corporation, významného kontraktora Pentagonu, kterému patřily i Colt Firearms – po 3 letech jej akcionáři vyhodili, ale Karr stačil předat moderní technologii Moskvě.

Karr se vrátil k podnikání ve filmovém a hotelovém byznysu, 1971 se stal partnerem kremelského a amerického ropného miliardáře, Armanda Hammera /1898 - 1990/.

Karr byl přítelem zetě premiéra Alexeje Kosygina Dzhermana Gvishianiho, zapleteného do mnoha korupčních skandálů, a získal tak pro Severní i Jižní Ameriku výlučné právo k ochranné známce ruského olympijského maskota. S Hammerem vytvořili společný podnik pro ražení a prodej pamětních olympijských mincí, vydělali zhruba 200 mil. dolarů.

V 12/1978 Karr svědčil proti Hammerovi před US Komisí pro kontrolu cenných papírů, a mj. informoval o události z roku 1972, které byl svědkem – jak Hammer v pyžamu v moskevském hotelovém pokoji prosil 2 agenty KGB, aby jej nezatýkali, že dva dopisy Lenina, které koupil v aukci v NYC, věnuje Kremlu – přesně za 7 měsíců po zveřejnění této informace byl Karr nalezen mrtvý v hotelovém pokoji v Paříži pár hodin poté, co se vrátil z Moskvy.

Podle KGB archívů Karr 1978 zprostředkoval setkání senátora Edwarda Kennedyho s vysokým činitelem KGB, dle oficiální verze, aby Kennedy pomohl svému příteli exsenátoru John V. Tunney /1934-2018/ dostat se na sovětský trh.

Senátor Tunney nahrával Sovětům celá 70.léta, jak ve Vietnamu tak v Angole ( 1975 se v Kongresu postaral o zákaz financování Savimbiho ),  a čile s nimi obchodoval.

O doživotní křeslo senátora /1962-2009/ se Edwardovi postaral jeho otec Joseph Kennedy, kandidovat na prezidenta kvůli zabití sekretářky svého bratra Roberta, zavražděného v 6/1968, však nemohl.

Jak k autohavárii v 7/1969 jedné z klíčových sekretářek Roberta Kennedyho, jejímiž rukami procházely citlivé dokumenty, došlo, dodnes nikdo neví, jisté je, že se Edward jejím rodičům, pro které byla jediným dítětem, nikdy neomluvil.

Tunney, senátor v letech 1965 -77, byl první, kterému Edward, jenž od nehody utekl, zavolal – nikoliv policii ani hasičům ani záchrance.

Tunneyho kalifornská firma Agritech byla napojena na KGB US-francouzskou firmu Finatech S.A., kterou řídil KGB západní bankéř Karr, přes kterého se celá léta domlouval šéf USKS (viz Marilyn Monroe)  a Edward Kennedy .

Novinář Pearson ve 40.letech v rámci instrukcí ruské ambasády ostře napadal US ministra války antikomunistického admirála Jamese V. Forrestala /1892-5/1949, zavražděn, kniha The Forrestal Diaries/, jenž sloužil jak za FDR, tak za Trumana.

Pearson prohlašoval, že admirál Forrestal je nejnebezpečnějším mužem US, schopným vyvolat 3.světovou válku ( stejně Stalinovi nebezpečným byl gen. Patton, rovněž zavražděn), a roztrušoval o něm, že je korupčníkem, třebaže důkazy nepředložil, v 1/1949 bez důkazů tvrdil, že když byla admirálova žena 1937 přepadena, admirál jí nepomohl a utekl.

Když Truman převzal prezidentský úřad a začal k potěšení Stalina radikálně snižovat výdaje na obranu rovnající se likvidaci armády, admirál Forrestal se snažil zabránit nejhoršímu,a stavěl se Trumanovi do cesty – Pearson o něm začal ve svých článcích intenzívně šířit pomluvy, a ve svém rozhlasovém pořadu neustále mluvil o špatném duševním stavu admirála, a stejně jako ruská ambasáda žádal Trumana, aby admirála odvolal, což se i stalo – jeho nástupcem se stal Louis A. Johnson.

Když admirála v 5/1957 vyhodili z nemocničního okna z 16.patra, Pearson lživě zdůrazňoval, že se paranoidní admirál pokusil o sebevraždu již 4x předtím. Tyto lži uváděl i přesto, že admirálovi ošetřující lékaři odmítli, že by byl paranoidní, a jeho lékařské zprávy z námořnictva, ani závěrečná vyšetřující zpráva námořnictva, se o žádné předchozí sebevraždě nezmiňuje.

Pearsonův zdroj v Pentagonu Jack Anderson později uvedl, že admirála dohnal k sebevraždě Pearson – Anderson tak lživě potvrdil oficiální verzi o sebevraždě.

Po úspěšných vraždách antistalinistů generála Pattona (21.12.45 Heidelberg autonehoda ) a admirála Forrestala v 5/1949 se Pearson pustil do dalšího antikomunisty – senátora Josepha McCarthyho, jenž dostával informace od stejného zdroje jako Patton a Forrestal (oficiální lživá verze Allena Dullese zněla, že se McCarthy upil k smrti ). Výše zmínění zavraždění byli odpůrci Allena Dullese, kterého považovali za spolupracovníka Kremlu.

V roce 1950, kdy senátor McCarthy uvedl, že má seznam 205 členů KS na US zamini, Pearson zahájil sérii článků útočících na McCarthyho, třebaže přes svého spolupracovníka Jacka Andersona McCarthyho využíval jako zdroje informací o jiných politicích. Na McCarthyho útočil i Allen Dulles.

McCarthy pronesl v Senátu 7 projevů, v nichž apeloval na vlastenecký bojkot rozhlasového pořadu „ komunisty „ Drew Pearsona, takže Pearson přišel o sponzora svého pořadu, a 12 listů zrušilo s Pearsonem smlouvy.

McCarthy navíc Pearsona obvinil, že jeho spolupracovník David Karr, jenž byl vyšetřován již 1943 pro své komunistické aktivity, je ve skutečnosti Pearsonovým NKVD/KGB řídícím ( měl pravdu, viz Venona projekt, který Karra jako agenta NKVD, jenž měl na starosti západní vojenské technologie, odhalil v 6/1944 ).

Také další Pearsonův spolupracovník Andrew Older, jeho manželka a sestra, byly 1951 odhaleni jako členové KS a agenti NKVD.

V 12/1950 se McCarthy a Pearson poprali na veřejnosti, a Pearson McCarthyho zažaloval za způsobená zranění, třebaže zaútočil Pearson.

V 10/1953 McCarthy obnažil infiltraci komunistů v US armádě, což rozzuřilo generála Eisenhowera, jenž nařídil, aby ministerstvo obrany novinářům poskytlo informace poškozující antikomunistu McCarthyho.

15.12.52 Pearson, jenž obědval s gen. KGB Olegem Kaluginem, šéfem KGB v US, zveřejnil informace o McCarthym, které obdržel od ministerstva obrany, a zasadil McCarthyho tvrdou ránu ( Kalugin obědval i s novináři Chalmers Johnson /1931-2010/, expertem na Koreu a Čínu, poradcem CIA, a reportérem listu The Washington Post Murray Marder /1919-2013/, jenž kritizoval  antikomunismus  mccarthismu).

Od 1955 Pearson ve svých prokomunistických aktivitách značně polevil, v 10/1967 napadl guvernéra Kalifornie Ronalda Reagana a jeho homosexuální kroužek v úřadu s tím, že existuje nahrávka o jimi pořádaných orgiích.

Další Stalinovou US komunistickou spisovatelkou a významnou agentkou kominternistkou z 30. + 40.let, byla Dorothy Markey alias Myra Page /1897-1993/ se dvěma univerzitami.

Vydala mj. proletářské knihy Gathering Storm (1932) a Moscow Yankee (1935), první napsala během svého dvouletého pobytu v Moskvě /1931-1933/, kam poprvé dorazila 1928 s manželem John Markey, jenž Stalinovi pomáhal s kolchozy.

Myra Page v Pamětech tvrdí, že si s manželem neuvědomovali, jaký privilegovaný život v Moskvě v luxusním hotelu vedli, když si za US dolary mohli obstarat jakékoliv zboží.

Novinář Louis Fischer jim vyprávěl o hladomoru na Ukrajině a o hrůzách kolektivizace, ale nevěřili mu ( či nechtěli věřit), nevěřili ani Stalinovým čistkám ve Straně.

Po návratu do NYC se Myra Page stala redaktorkou Kremlem vydávaného čas. Soviet Russia Today, jehož šéfredaktorkou byla Jessica Smith, manželka NKVD agenta Harolda Ware, se kterým se stýkal Myry manžel, jenž od roku 1933 vozil přes Hamburg do US peníze NKVD pro skupinu Harolda Ware.

1935 Page vstoupila do Ligy US spisovatelů /1935-1943/, scházeli se zejm. u Aline Bernstein /1880-1955/, ex židovské milenky /1925-1930/ ženatého romanopisce Thomase Wolfe /1900-1938/, která jeho tvorbu částečně sponzorovala.

Od roku 1935 Page učila anglickou literaturu, a setkala se na univerzitě  i s Eleanor Rooseveltovou.

Z KS vystoupila až 1953 v době, kdy se proti komunistům konaly procesy – Page ani její manžel nesvědčili na žádném procesu, třebaže oba byli FBI vyslýcháni ( FBI si jejího manžela Johna Markey nespojila s Johnem Barnett, proto nebyli zatčeni ).

Dalším US stalinistickým spisovatelem byl Millen Brand /1906 – 1980/ z dělnické rodiny, jeho romány The Outward Room (1938) a Savage Sleep (1968), popisující psychiatrické léčebny, se staly bestsellery. Brand byl aktivní pacifista, 1953 Brand, povolaný jako svědek před vyšetřující senátní podvýbor, kterému předsedal McCarthy, v rámci 5. dodatku odmítl svědčit proti svým kolegům z Ligy amerických spisovatelů.

Arthur Miller / 1915 – 2005 / z chudé rodiny polských Židů, US dramatik a esejista. Jako náctiletý musel každý den ještě předtím, než šel do školy, roznášet chleba, aby pomohl rodičům.

Po vystudování byl zapojen do projektu Federal Theatre Project, jedna z agentur New Deal, která pomáhala zajištˇovat práci pro divadla. Vláda však projekt z důvodu jeho komunistické infiltrace 1939 zrušila.

1956 Miller po 16 let manželství opustil svoji 1.manželku a oženil se s Marilyn Monroe (30), se kterou se stýkal od roku 1951.

Monroe v té době již nechtěla hrát, Millerovi řekla, že Hollywood nenávidí, že chce žít poklidný život na venkově. Aby si na svoji stranu získala i jeho rodiče, konvertovala k judaismu - Monroe vlastní rodinu nikdy neměla, proto se těšila na „ adopci „ Millerovy rodiny, jeho rodiče ji měli rádi, ona si jich vážila, jeho dvě děti (12 + 9 ), kterým vařila, nechtěly od ní na konci víkendu odjíždět za svojí matkou.

Miller byl 1956 předvolán výborem HUAC, Monroe jej doprovázela a riskovala tím vlastní kariéru ( FBI na ni vedla spis od roku 1955. kdy si zažádala o vízum do SU )  – ve svém deníku napsala, že Miller je jediný muž na světě, kterého miluje jako lidskou bytost, a jediný člověk na světě, kterému důvěřuje jako sobě samotné.

Jejich vztah však brzy skončil, Marilyn neotěhotněla, a opět začala pít, definitivně se jejich manželství rozpadlo 1960 při natáčení filmu Ztracené existence/Misfits - Miller ji přemluvil, aby opět hrála - k filmu o sblížení ženy a stárnoucího muže ( Clift Gable, Marilyn dětský idol, jenž dostal smrtelný infarkt 3 dny po skončení natáčení, protože odmítl, aby jej zastupoval kaskadér ), odchytávajícího divoké koně mustangy, napsal scénář.

Miller i režisér John Huston byli z její nedisciplinovanosti zoufalí  - večer si brala prášky na spaní a ráno prášky, které ji probudily, brala antidepresiva a zapíjela je tvrdým alkoholem – na natáčení, při kterém jií byl Miller nevěrný s fotografkou, chodila opilá nebo nepřišla vůbec či neuměla svoji roli, takže uprostřed natáčení ji Huston poslal na protialkoholní léčbu.

1961 se rozvedli, Miller se v 2/1962 oženil s fotografkou z Mustangů, se kterou žil až do její smrti 2002, v 8/1962 Marilyn zemřela. Millerova dcera se z tohoto 3.manželství narodila v 9/1962 ( 1966 se jim narodil těžce postižený syn, kterého Miller navzdory protestům manželky okamžitě odložil do ústavu, kam jej nikdy nepřišel navštívit).

1952 Elia Kazan /1909-2003/, US herec a spisovatel řeckého původu, byl předvolán Sněmovním výborem pro neamerickou činnost/HUAC – Kazan jmenoval 8 členů Divadelní skupiny, kteří byli členy KS, mj. Lillian Hellman a herečku židovského původu Paula Strasberg /1909-1966/, která byla od roku 1955 důvěrnicí Marilyn Monroe a její učitelka rolí. Kazan dále jmenoval Clifforda Odets /1906-1963/ z rusko-rumunské židovské rodiny,  J. Edwarda Bromberg /1903-1951/ z rodiny rumunských Židů a Johna Garfield /1913-1952/.

Miller a Kazan do té doby byli blízcí přátelé, po jeho výpovědi před HUAC jejich přátelství skončilo, na rozdíl od Kazana Miller odmítl poskytnout jména dalších levicově smýšlejících lidí, a byl proto odsouzen za pohrdání soudem k pokutě, k vězení, byl mu zabaven US pas a měl po kariéře.

V roce 1964 Millera a Kazana sblížila divadelní hra Po pádu o Millerově manželství s Marilyn Monroe. Hra vyvolala velmi negativní reakce – kritici ji považovali za nechutnou, exhibicionistickou, za porušení veškerého vkusu.

1965 byl Miller jako první Američan zvolený za předsedu PEN International, 1969 byly Millerovy hry zakázány v Moskvě, protože požadoval propuštění sovětských politických vězňů.

V 12/2004 89letý Miller oznámil, že již 2 roky od smrti své manželky žije na své farmě v Connecticut s 34letou malířkou, se kterou se hodlá oženit – pár hodin poté, co 2005 zemřel, jeho dcera milenku z rodinné farmy vyhnala.