Osud jednoho ze synů Emanuela Moravce byl dlouho neznámý. Vůči otci se ostře vymezoval

Dvoudílný snímek Anatomie zrady se kromě příběhu samotného Emanuela Moravce věnuje také osudům jeho tří synů. Velký prostor je věnován prostřednímu synovi, studentovi výtvarné akademie Juriji Moravcovi. Na konci filmu je uvedeno, že o Jurovi Moravcovi není od poloviny padesátých let nic známo. Tato informace vycházela z poznání předních historiků.

Reportérům ČT se ale podařilo zmapovat další život Jurije Moravce v Německu a ve Francii v šedesátých letech. Stal se uznávaným postimpresionistickým malířem a v roce 1960 získal hlavní cenu moderního umění města Paříže.

Ve stínu otce

I jeho příběh byl však pevně spojen se životem otce. Emanuel Moravec byl hrdinným legionářem v Rusku a po první světové válce se stal obhájcem prvorepublikové demokracie a geopolitické vazby na Francii. Vystudoval vysokou vojenskou školu a později na škole sám učil. Jeho schopností a znalostí si vážil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

„Víme taky, že Masaryk nad ním držel ochrannou ruku. O tom jeho vztahu k Masarykovi nakonec svědčí i to, že byl jedním z těch, kdo stáli čestnou stráž u Masarykovy rakve, a že byl vybrán, aby vedl pohřební kondukt Prahou,“ říká historik Jiří Pernes.

Emanuel Moravec byl podle pamětníků i historiků odhodlán bránit v roce 1938 Československo před Hitlerem. Těsně po Mnichovu se vypravil rozhořčený za prezidentem Edvardem Benešem. Přál si vojenský převrat a válku s Němci. Toto setkání, které se pokusil zachytit i cyklus České století v epizodě Den po Mnichovu, bylo podle historiků pro Moravce osudovým bodem.

„Benešovo selhání, to, že přistoupil na mnichovský diktát, mělo na Moravce obrovský vliv,“ upozornil historik Pernes. I podle dalších badatelů šlo o zlom. „Tenhle rozhovor byl určitě klíčovým momentem Moravcova obratu. Zároveň Moravec podle mě byl mužem velkých gest,“ doplňuje historik Petr Koura.

Ambiciózní muž hledal cestu, jak zajistit sebe i rodinu. „Ocitl se v sociální i existenční nejistotě. Namluvil si nebo žil se třetí mladou ženou a potřeboval se nějakým způsobem uchytit a Němci mu nabídli velmi dobré sociální zajištění, a to všechno byly momenty, které formovaly jeho rozhodování a přiměly ho k tomu, že nakonec dělal to, co dělal,“ domnívá se Pernes.

Ve službách třetí říše

Nejstaršího syna Igora a prostředního Juru měl Emanuel Moravec s Ruskou Helenou Bekovou, kterou si přivezl do vlasti s legiemi. Nejmladšího Pavla měl s druhou manželkou, Slovenkou Pavlou Szondyovou. S třetí ženou, též Slovenkou Jolanou Emmerovou, která byla původně služkou jeho druhé ženy, děti neměl. Jolana ale vychovávala nejmladšího Pavla.

„Moravec se postaral o to, že oba dva starší synové vstoupili do služeb třetí říše jako vojáci. Nejstarší Igor se dokonce stal příslušníkem jednotek SS. A nešťastný Pavlík, který neměl ještě svůj vlastní rozum a názor, tak na tatínkovo přání byl dán do Hitlerjugend,“ upozornil Pernes.

Nejmladší ze synů protektorátního ministra proto zemřel jako první na táboře Hitlerjugend v Salcburku, který bombardovala spojenecká vojska.

V první den protinacistického povstání 5. května 1945 převáželi nacisté Emanuela Moravce z Malostranského náměstí do Černínského paláce. Chtěli, aby ještě promluvil k povstalcům z vysílačky v Mělníku a pohrozil jim, že jim hrozí poprava. U Chotkových sadů došel vozu benzin. A snad nejnenáviděnější muž v národě se v ten moment odhodlal spáchat sebevraždu.

Němečtí vojáci jeho mrtvolu zakopali u budovy biskupského gymnázia, kde sídlilo velitelství německé pořádkové policie. Tělo je poválečnými českými úřady objeveno 7. června 1945.

Nejstarší syn Igor se dozvěděl o sebevraždě svého otce z novin v létě 1945. Ukrýval se v Praze u známých. Bývalému německému hrdinovi z východní protisovětské fronty a příslušníku SS pomohli sehnat doklady na údajného dělníka z Podkarpatské Rusi znějící na jméno Pavel Kováč. Podařilo se mu ukrýt v rodině statkáře Rudolfa Sulkeho v městečku Březová nad Svitavou na českomoravském pomezí.

„Igor Moravec se sem dostal na nábor pracovníků do zemědělství a 19. prosince 1945 sem přijel jako zemědělský dělník pod jménem Pavel Kováč. Můj otec v té době pracoval v Německé Bělé na statku jako kočí a oni si je najímali, takže někde při práci se setkali, ale otec samozřejmě nevěděl, o koho jde,“ vypráví regionální badatel a kronikář Bedřich Škraňka.

Počátkem května 1946 začal v Březové nad Svitavou uvažovat Igor Moravec, jak by se dalo utéct na Západ, kde by se snáze ukryl před revoluční spravedlností, jenže už 15. května 1946 si pro něj přišli příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Vycvičeného vojáka ale neprohlédli a nezjistili, že má u sebe revolver. Igor Moravec jednoho policistu zastřelil a jeho doprovod vážně zranil.

Pokusil se ze statku utéct, ale dostihl ho sám hospodář Sulke, pustil se s ním do zápasu a dokázal ho přemoci. Igor Moravec byl zadržen a 10. června 1947 popraven.

Od Foglara do Francie

„Igor byl takový energický řízný typ, také tak nakonec skončil, zatímco Jiří nebo Jurij byl prostě umělec, byl trochu váhavější a dával to víc najevo,“ popisuje Pernes.

I při své mírné povaze se Jura s otcem hádal kvůli jeho kolaboraci, přesto byl po válce souzen. Plno svědků se za něj přimlouvalo, protože mnoha lidem pomáhal. V poválečné atmosféře odplaty ale nemohl chodit po svobodě syn Emanuela Moravce.

„Když se účtovalo s kolaboranty a se zrádci, tak ta doba nebyla příliš spravedlivá a odnesla to spousta lidí, kteří objektivně vzato se snažili spíš pomáhat a v důsledku toho se snažili nějakým způsobem s Němci vyjít,“ uvažuje Pernes.

Jura Moravec byl odsouzený k sedmi letům za kolaboraci. Trest si odpykával v jáchymovských dolech. Čeští historici dodnes uvádějí, že po roce 1956 mizí Jura Moravec v Německu, kde se po něm údajně slehla zem.

Jeho život na Západě ale nedávno zmapoval nakladatel Zdeněk Bauer, který se specializuje na odbornou historickou literaturu. Nejdříve ale zjistil, že Jura Moravec byl v roce 1936 členem skautského oddílu Dvojka Jaroslava Foglara.

„Foglar, když se k tomu potom později vracel, tak mluvil o tom, že – protože to bylo dítě do jisté míry neukázněné – tak byl zřejmě odejit nebo vyloučen pro nějakou šlamastyku ve škole. On tam psal, že se podílel na rozstřílení třídní knihy,“ vypíchl Bauer.

Nakladatel Bauer následně pátral po osudu Jury Moravce i po jeho propuštění z československého vězení v polovině padesátých let a po přestěhování do Německa.

„My jsme věděli, že miloval malování a kreslení. Takže jsme oslovovali nejrůznější agentury a nejrůznější sběratele v zahraničí, jestli bychom tam nemohli něco v tomhle smyslu najít. A všechny zdroje informací v podstatě ukazovaly vylučovací metodou na jednoho konkrétního člověka, na muže jménem Jurij Moravec, který si ale jméno poněmčil nebo mu bylo poněmčeno. A při dalším ověřování se ukázalo, že je to on,“ říká Bauer.

Tak se z Jurije Moravce stal Georg Alexander Morawetz. „Nějakou dobu žil v Německu. To prostředí mu ale úplně nepřálo, necítil se tam dobře. Vzpomněl si, že když za války byl určitou dobu ve Francii, tak to bylo pro něj to nejvysněnější. A tam se potom také odebral. Tam maloval a tam byl zřejmě nejšťastnější,“ pokračuje Bauer.

„Líbivý malíř, ale svoji kvalitu měl“

Moravec v malířské práci vycházel z impresionismu a postimpresionismu. „Ta technika zdánlivě může připomínat impresionismus, ale je malovaná s větší vervou, ty pastózní nánosy barev špachtlí, to by třeba klasičtí impresionisté nepoužili,“ popisuje výtvarník a pedagog Jaroslav Klát. 

„Je v tom určitá forma viděného a je to dobře zvládnuté. Jsou tady ale také určité známky rutiny a je to asi jeden, řekněme, z mnohých. Určitě to není nějaká naprostá světová špička,“ hodnotí malby historik umění Michael Zachař.

„Nedalo mi velkou námahu, abych zjistil, že autorem je Moravec, což je syn nechvalně proslulého kolaboranta s nacistickým režimem Emanuela Moravce. Spolupracoval s galerií Bühler ve Stuttgartu na komerční bázi a dodnes tato galerie také spravuje valnou většinu jeho pozůstalosti. Takže komerčně byl jistě docela úspěšný, takový jako líbivý malíř pro měšťanské interiéry, ale svoji kvalitu měl,“ říká historik umění a bývalý generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt.

Jurij Moravec zemřel v roce 1964. „Bylo mu teprve 41 let a souviselo to poměrně jednoznačně s tím, čím si prošel, s tou obrovskou frustrací, depresí a s jeho fyzickou konstitucí, která samozřejmě odnesla, ať už jeho věznění a nejrůznější problémy za války, tak také jáchymovské tábory a české věznice,“ uzavírá Bauer.