Ernesto „Che“ Guevara – snílek se samopalem, který zemřel včas

Vykreslit objektivní portrét Che Guevary je složité: ve vzpomínkách pamětníků převažují buď jeho velcí obdivovatelé – nebo vyhranění odpůrci. Kdesi uprostřed se pohybuje skupina historiků pátrající po tom, kým skutečně Guevara byl.

Začalo to s ním jako s většinou salonních komunistů: na svět přišel v červnu 1928 v argentinském Rosariu do středostavovské rodiny.

Čtěte také

František Pitor. Svérázný disident, který dokázal tisknout Chartu 77 ve vojenském objektu

Otec byl architekt, matku (s aristokratickými kořeny) popisoval Guevara jako „socialistickou antiklerikální feministku“. Jako mladý četl Marxe, Engelse a Sartra. Zde ale podobnost s marxisty z kaváren končí – když mladý Ernesto roku 1953 dokončil studia medicíny, měl už za sebou cestu na kole po argentinském venkovu, kde poznal skutečnou bídu.

V roce 1952 navíc s přítelem Albertem Granadou projeli Jižní Ameriku od Chile po Venezuelu, Ernesto sám se pak vydal až na Miami. Vyzbrojen levicovými teoriemi, měl najednou i dostatek praktických poznatků. Viděl nezměrné sociální rozdíly mezi městy a venkovem, mezi bohatými a chudými, mezi domorodci a bohatými přistěhovalci. Coby lékař se aktivně zapojil do práce v jednom peruánském leprosáriu – ale po několika týdnech odešel. Možná jej napadlo, že i tento problém by bylo lepší řešit revolucí.

Smrt ve jménu revoluce

Pro další osud Ernesta Guevary bylo důležité setkání v červenci 1955 – v Mexiku poznal mladého kubánského právníka Fidela Castra, který tam v exilu připravoval invazi na Kubu a svržení tamního režimu prezidenta Fulgencia Batisty. „Fidel na mě udělal velký dojem, protože byl schopen řešit ty nejsložitější otázky,“ zapsal si tehdy do deníku Guevara. „Když jsme se setkali, byl mnohem uvědomělejší marxista a revolucionář než já,“ tvrdil zase Castro.

Logo|foto:Český rozhlas

Guevara nejspíš Fidela intelektuálně převyšoval. Když se později vylodili na Kubě a vedli dva roky trvající partyzánskou válku, Guevara údajně trávil dlouhé večery diskuzemi s Castrem, kterého vyzbrojoval teoretickými znalostmi marxismu. V lednu 1959 Fidelovi partyzáni vtáhli vítězně do Havany a Guevara dostal za úkol velení pevnosti La Cabaña, kde byli vězněni představitelé svrženého Batistova režimu.

Formálně měl funkci prokurátora, fakticky rozhodoval o smrti stovek lidí. Odhady se různí – popravených mělo být nejméně dvě stě, některé zdroje hovoří až o dvou tisícovkách mrtvých. Na smrt je sice posílaly „lidové soudy“, podle pamětníků v nich měl ale Guevara hlavní slovo. A byl to on, kdo v roce 1961 pro Kubu zorganizoval první „tábor nápravných prací“.

Mladý, krásný, mrtvý

V listopadu 1959 se Guevara stal prezidentem kubánské Národní banky, v únoru 1961 byl jmenován ministrem průmyslu. Pod jeho vedením kubánská měna devalvovala a průmyslová výroba, nasměrovaná k plánovanému hospodářství, se propadala. Zachránit ji nemohly ani „dobrovolné pracovní neděle“, které Guevara zavedl a v jejichž rámci sám odpracoval desítky hodin při sklizni cukrové třtiny.

Čtěte také

Kuba rozšiřuje internet. S omezeným obsahem a drahými mobilními daty

Odmítal ale heslo „Sovětský svaz – náš vzor“. Nejprve označil vztah SSSR ke Kubě za „hospodářský neokolonialismus“, později řekl, že „Sovětský svaz znásilnil panenskou kubánskou revoluci“. Guevarovi životopisci se dohadují, zda byl partyzán Guevara otrávený prací v úřadech, nebo zda měl opravdu rozpory s Castrem, každopádně v dubnu 1965 odjel do Konga, kde se neúspěšně pokoušel zapojit do povstaleckého boje.

Po krátké přestávce v roce 1966 v Čechách (žil pod jiným jménem nedaleko Prahy) se vydal do Bolívie, kde se také pokoušel „zažehnout“ revoluci. Je paradoxní, že se k němu nepřidali ani bolivijští komunisté, ani tamní chudí zemědělci. Vysílená partyzánská skupina padla 8. října 1967 do zajetí a o den později byl Guevara popraven. Nebylo mu ani čtyřicet. „Byl mladý a krásný a zemřel včas,“ napsal před lety historik Jaroslav Šebek.

Celý pořad si poslechněte v audiozáznamu.