Podepsal se pod něj Sean Anders, přičemž využil svých vlastních zkušeností s adopcí. Po zdařilých komediích Táta je doma a Táta je doma 2 znovu ke spolupráci přizval Marka Wahlberga. V roli jeho manželky se představuje Rose Byrne a chemie po rozpačitějším začátku naštěstí funguje. Společně zřejmě nemůžou mít děti, a tak je napadne, že by si mohli nějaké malé robátko osvojit. Jedna holčička je na srazu potencionálních pěstounů dojme natolik, že není cesty zpět a adoptovat prostě musí! Podprahově jim bude vnuceno, že by bylo dobré ujmout se více dětí. Takže se jejich společná domácnost ze dne na den rozroste o pětiletou Litu, o něco staršího Juana, a také o Lizzy, která už je v teenagerovském věku. Nepřekvapivě mají mexické předky. Teď před nimi bude stát nelehký úkol naučit se koexistovat a nezešílet. Situace se ovšem tuplem zkomplikuje, když se o svoje ratolesti začne ucházet z vězení propuštěná biologická matka.

Podle zápletky to asi vypadá, že Najednou jsme rodina se zařadí mezi takové ty hollywoodské patetické dojáčky. Skutečnost věru není jiná. Nakonec je to vlastně docela zklamání, že ve finále nebudeme pořádně dojatí. Může za to v první řadě scénář, který obsahuje očekávané situace, nicméně jejich potenciál využívá jen tak napůl. Někdy to trochu působí dojmem, že sám Anders si toho byl vědom, ale už se mu nechtělo nic přepisovat, když zůstala ta prazákladní jednoduchoučká myšlenka o tom, že je hrozně fajn, fajn, fajn, fajnový mít děti – lhostejno, jestli vlastní nebo adoptované. Pořád jsou radost.

Ellie a Pete Wagnerovi si samozřejmě moc přejí být těmi nejlepšími rodiči, ale pořádně nevědí, jak na to. Tím spíše, že děti se brzy otrkají a pořád si jedou to svoje. Lita baští jenom chipsy, Juan se rozbrečí pokaždé, když ve vzduchu visí nějaký konflikt. A Lizzy už je velká holka, která si myslí, že ví všechno nejlíp. Vyrůstala v kokainovém doupěti, díky čemuž se tváří být zocelená. Na druhou stranu stále lehce podléhá emocím jako náctiletá holka. O své dva sourozence se musela starat sama, ale naštěstí už je ve věku, kdy dokáže rozpoznat, kdy musí jít nějaké osobní pře stranou takříkajíc ve prospěch vyššího dobra. 

 










 

Jako třeba když si bráška nešikovně prostřelí nárt hřebíkovačkou. Lizzy se vlastně postupem času stává hlavní postavou a nutno dodat, že Isabela Mercad/Moner (Transformers: Poslední rytíř, Sicario 2: Soldado) ji zahrála velmi pěkně. K tomu, abychom se mohli zasmát, bylo však zapotřebí začlenit i další postavy mimo tuhle novou rodinku. Vedle babiček, z nichž jedna bere tuhle svou novou úlohu velice vážně, zatímco ta druhá se zase především snaží o správnou španělskou výslovnost, dojde i na dva Lizzyny nápadníky. Opomenout nelze tu členku ze srazů potencionálních pěstounů, která se zhlédla v dramatu Zrození šampiona, za což si vyslouží výsměch, což není úplně fér. A taky zaplať pánbůh za to avatarské přirovnání, protože jinak bychom místy pozapomínali, že Najednou jsme rodina má být hlavně komedie.

Najednou jsme rodina rozhodně není jediný film svého druhu. Podobnými tituly budou kupříkladu I dva jsou rodina, Bez návodu, Táta na plný úvazek či Kolja. Co na tom, že se nejedná vyloženě o adopci. Podstatné je, že jde o děti. Najednou jsme rodina si patrně více užijí ti z vás, kteří už mají děti. A nejvíce ti z vás, kteří mají adoptované děti (nejlépe tedy rovnou tři a ještě k tomu s mexickými kořeny). Tomuto počinu by tedy jistě bylo snadnější odpustit tu dlouhou expozici, tu předvídatelnost i zbytečnou ukecanost, kdyby dokázal více dojmout a pobavit. A kdyby ten vývoj působil přirozeněji.

FOTO: cinema.de