28.3.2024 | Svátek má Soňa


HISTORIE: To se to kritizuje...

27.8.2020

... když víme, jak to dopadlo

Kdykoli se někdo pokouší vykládat naši historii podle bohužel již ustálených klišé o tom, že po bitvě na Bílé hoře nastala v českých zemích doba „temna“ a národ náš úpěl tři sta let pod habsburským útlakem, přijde to člověku líto. Nikoli pouze proto, že spíše opak jest pravdou, ale také z toho důvodu, že se u nás již po dlouhá desetiletí historie vypráví a sděluje tendenčně. Že se tak dělo částečně po vzniku Československa v roce 1918, se dá tak trochu pochopit. Zásadní obrat ve výkladu dějin nastal až po roce 1948, kdy se již do hlav školáčků vtloukalo, že „Masaryk střílel do dělníků (v lepším případě, že nechal střílet do dělníků)“ a „komunisté, že jsou jedinými legitimními a pokrokovými pokračovateli revolučních a pokrokových husitů“. S některými lidmi se o tyto a podobné postuláty můžeme přít dodnes.

V těchto souvislostech je třeba vidět určitá fakta. Vezměte si například veřejné budovy. Bylo by zajímavé udělat statistiku toho, kolik veřejných budov dodnes sloužících (paláců, kostelů, kaplí, hotelů, základních, středních i vysokých škol, zámků, knihoven, nemocnic, hospodářských objektů včetně železnic, ústavů a podobných zařízení) bylo postaveno v našich zemích do roku 1918. Možná bychom se dost divili.

A společnost se v oněch „třech stech letech útlaku“ rozvíjela nejen tím, že se stavělo. Ono se také bádalo, přednášelo, zkoumalo a organizovalo. Svědčí o tom četná uznání, kterých se dostalo řadě představitelů české vědy a kultury.

Původně napoleonský italský Řád železné koruny, založený císařem Napoleonem I. (mimo jiné jako král italský byl inspirován francouzským řádem Čestné legie), převzal v roce 1816 rakouský císař František I. Rakouský. Tento velice významný řád spojený s mnohými privilegii byl udělen mnoha českým představitelům. Jeho nositeli byli například Emil Kolben, Emil Holub, František Palacký, Jaroslav Goll, Antonín Rezek, František Ladislav Rieger, Antonín Dvořák, Antonín Frič, Vojtěch Hynais, František Křižík, Alois Pražák, František Ženíšek a desítky dalších.

Zajímavým byl i „Záslužný kříž pro duchovní“, který založil císař František I. koncem roku 1801. Byl rozdělen do dvou tříd (zlatý a stříbrný kříž). Zlatý kříž, který byl udělován duchovním, kteří projevili hrdinství při poskytování duchovní útěchy vojákům na bojištích. V roce 1809 byl udělen vojenskému kaplanovi, pozdějšímu olomouckému arcibiskupovi Maxmiliánu Josefu Sommerau-Beckhovi (1769-1853). Ten, jako duchovní správce praporu vídeňské zeměbrany byl v bojích u Korneuburgu v roce 1809 sražen k zemi, když mu střepina granátu proletěla kloboukem, avšak okamžitě poté ošetřil další zraněné.

V Arcibiskupském zámku v Kroměříži visí arcibiskupův portrét, jehož autorem je slavný vídeňský malíř, profesor Leopold Kupelwieser (1796-1862). A na tomto obraze má okolo krku stuhu se zlatým Záslužným křížem, když malíř zvýraznil i heslo na medailonu Pills meritis (Zbožná zásluha). Mimochodem, Arcibiskupský zámek v Kroměříži patří mezi desítky předních kulturních památek, jimiž se mohou naše země chlubit. Původní hrad přestavěný v šestnáctém století na zámek, do dnešní podoby uveden obnovou koncem století sedmnáctého, patří mezi vpravdě unikátní historické objekty přesahující význam země.

A když koncem října v revolučním roce 1848 prchal z Vídně císař Ferdinand I. s doprovodem, nabídl mu arcibiskup Sommerau-Beckh svoji rezidenci. A tak se Olomouc stala na půl roku hlavním městem monarchie. Následně, v letním sídle arcibiskupově, v kroměřížském zámku zasedal ústavodárný říšský sněm, v Trůnním sále pak abdikoval císař Ferdinand I. a byl zde uveden na trůn císař František Josef I.

Arcibiskupský palác se stal dva roky poté, v listopadu 1850, místem mírových jednání mezi Rakouskem a Pruskem pod patronací Ruska. Opět světoví státníci skloňovali ve všech pádech město Olomouc.

kritizuje2

Na dobové pohlednici vlevo Arcibiskupský zámek v Kroměříži…

O novém císaři Františku Josefovi I. se napsalo mnoho. Mimo jiné také se sem tam objeví informace o tom, že nebyl českým zemím příliš nakloněn a že o nich toho moc nevěděl. Není to tak úplně pravda.

Již po necelých dvaceti letech své vlády inicioval vznik Severní dráhy císaře Františka, která postavila železnice mezi Brnem, Prostějovem, Olomoucí a Šternberkem. Později následovaly další železniční stavby. Ve stejnou dobu vzniká v Praze v pořadí třetí most přes Vltavu nesoucí císařovo jméno. Od roku 1874 bylo například na císařském stole při obědě výhradně plzeňské pivo. Císař po návštěvě plzeňského Prazdroje ani žádné jiné pivo nechtěl.

kritizuje1

V této vile v Mariánských Lázních se ubytoval císař František Josef I. při svém setkání s anglickým králem Edwardem VII. v roce 1904.

V druhé polovině 19. století se císař František Josef I. setkal celkem dvakrát se svým ruským kolegou, carem Alexandrem II. Opět se tak stalo v českých zemích. V roce 1878 v Zákupech a v roce 1885 v Kroměříži. A vidíte zase – Zákupský zámek postavil v polovině šestnáctého století Zdislav Berka z Dubé, později byl letním sídlem odstoupivšího císaře Ferdinanda I. (ten sídlil po abdikaci na Hradčanech) a po jeho smrti zámek převzal František Josef I. A v roce 1900 se v zákupské zámecké kapli oženil následník rakousko-uherského trůn František Ferdinand d´Este s českou hraběnkou Žofií Chotkovou. A nechť je výčet císařových cest úplný – v roce 1891 navštívil Liberec, o rok později se zúčastnil v Brně střeleckých slavností. A když se anglický král Edward VII. v roce 1904 léčil v Mariánských Lázních, setkali se zde 16. srpna oba státníci. Císař přespal v místní lázeňské vile Lufinsland, kterou rok předtím její majitel Maxmilián Halbmayr odkázal městu. Čtyřicet tři let poté, v květnu 1947, zde byl ubytován prezident Eduard Beneš s chotí. Svět je malý.

Ale abychom se vrátili k řádům a vyznamenáním. Zajímavou historii má Řád zlatého rouna udělovaný velmistrem rytířů. Od roku 1701 existují dva řády Zlatého rouna - rakouský a španělský. Udělují se dodnes, hlavou řádu je Karel Habsburský, který nastoupil po Ottovi Habsburském. Jde o velice prestižní řád. Mezi jeho nositeli jsou i mnozí čeští politikové a podnikatelé. Patří mezi ně například nejvyšší purkrabí Českého království Jan Rudolf Chotek z Chotkova. Nebo další český politik Adam František Eusebius kníže ze Schwarzenbergu, 8. vévoda krumlovský a jeden ze zakladatelů českého lesnictví. Nebo Karel Schwarzenberg, dnešní člen Poslanecké sněmovny za TOP 09. Také Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu, jemuž vděčí panství hlubocké a třeboňské za mimořádný hospodářský rozvoj v druhé polovině sedmnáctého století. A nelze opomenout významného českého šlechtice Jana Nepomuka Františka Harracha, českého vlastence, mecenáše a poslance Českého zemského sněmu. Díky jeho finanční podpoře vydal například v roce 1864 Karel Jaromír Erben „Prostonárodní české písně a říkadla“. Ve Vídni pak spoluzaložil první českou školu a vymohl konání bohoslužeb v českém jazyce. V neposlední řadě je třeba uvést českého šlechtice Ferdinanda Lobkowicze, v letech 1907 – 1913 nejvyššího maršálka Českého království. A mnoho jiných.

V roce 1808 byl založen císařem Františkem I. „Císařský rakouský řád Leopoldův“. Šlo o mimořádně prestižní ocenění, s jehož udělováním se tzv. šetřilo. S jeho udělením byla automaticky spojena hodnost tajného rady s právem na oslovení Excelence. Mezi české nositele tohoto řádu patřil například fyziolog a lékař Jan Evangelista Purkyně nebo jazykovědec Josef Jungmann, který od roku 1800 vyučoval češtinu na gymnáziu v Litoměřicích.

V roce 1849 založil císař František Josef I. „Řád Františka Josefa“. Uděloval se občanům monarchie za vynikající zásluhy bez ohledu na jejich sociální či politické postavení. Z českých osobností patří k nositelům například Jaroslav Goll, Gregor Johann Mendel, Josef V. Myslbek, Joža Úprka, Alfons Mucha, František Křižík, Alois Jirásek, August Sedláček, Eduard Vojan, František Ringhoffer, Antonín Randa, Jan Otto a desítky dalších. Ani oni si nemysleli, že žijí a tvoří v „žaláři národů“.

A v neposlední řadě je nutno uvést „Český šlechtický kříž“, který se stal v roce 1922 vzorem pro vznik československého Řádu Bílého lva, což je dodnes nejvyšší vyznamenání České republiky. Vyznamenání „Český šlechtický kříž“ udělil v květnu 1814 císař František I. třiceti osmi českým šlechticům, kteří ho symbolicky jako garda doprovázeli na jeho cestě do Paříže po slavném vítězství spojeneckých vojsk nad císařem Napoleonem I. v bitvě u Lipska. Sbor těchto českých šlechticů se oficiálně nazýval C. k. česká šlechtická garda (též i Noblegarda) a císaře předtím doprovázeli i po celém polním tažení v roce 1814. Císař tak dal jednoznačně najevo, že uznává státoprávní postavení české šlechty a práva Koruny české. Pro české země má toto první české vyznamenání značný význam, nikoli pouze heraldický, ale také politický. Řád byl mimo jiné proveden velice vkusně a poměrně nákladně, celý ve zlatě. Je šarlatově smaltován a na štítcích vpředu nese bílého českého lva. Stuha, na níž se řád nosil, pozůstává ze tří pruhů, dvou okrajových bílých a prostředního červeného.

Takže jsme se podívali do života monarchie trochu z jiné stránky. Samozřejmě, že nelze nic paušalizovat. Jakož i názory zcela opačné. Svět minulých staletí nebyl dokonalý. Není dokonalý ani ten náš současný. Musíme si uvědomit, či poctivě říci, že máme-li jakési právo na naše současná selhávání, nesmíme je upírat ani těm, kteří zde byli před námi. Oni totiž nevěděli to, co víme dnes my. Tedy - jak to všechno dopadlo. A to se to kritizuje.