Snad nedávná vedra probudila v šéfce rezortu financí Aleně Schillerové poetickou duši. Když jela domů do Brna, popřála všem, kdo si už sotva vzpomínají, jak ranní louka bosé nohy studí... Nic proti veršování, i jiným se to občas přihodí.
Literární kritici by ale nad výtvorem ministryně nejásali. Jistě by zasloužil vypilovat, aby kromě rozbředlého snění nad létem a náznaků jistých souvztažností čtenáři nabízel smysluplnější a hlubší zážitek.
Zkušenějším veršotepcem je předchůdce Schillerové v úřadu Miroslav Kalousek, jehož břitké básnické střevo zraje už desítky let. Připomněl člence vlády, že mu nedávají spát její dluhy, čímž myslel půlbilionový schodek státního rozpočtu. A trochu neomaleně její rýmy označil za pruzení. Ovšem Kalouskovu závěrečnému akordu, aby zůstala v Brně a třeba ve Špilasu, jakkoli může znít tvrdě, nelze upřít snahu mířit přímo k jádru věci.
