Dva duely o pozlacenou trofej z červeného křišťálu vzrušovaly veřejnost a zvlášť odvetný zápas, který otevíral nový a moderní Andrův stadion, byl výjimečný už jen dosud nevídanou návštěvou.
„Od rána se sjížděli do Olomouce vlaky a na kolech diváci velmi početně, zejména z Prostějova. A brzy odpoledne se cesta ke stadionu téměř netrhla. Dávno před zahájením hlavního utkání bylo na stupňovitém hledišti na tribunách přes 15 tisíc diváků. To je účast v kraji rekordní. Dosud bylo nejvíce diváků asi sedm tisíc před lety, když v Olomouci hrála Slavia,“ referoval o slavných okamžicích reportér Lidových novin.
Moravský průkopník Prostějov
Ve 30. a 40. letech platil SK Prostějov za uznávaný ligový tým, jeden z nejlepších na Moravě. Když se totiž zkraje století začal fotbal šířit z Prahy do ostatních měst, našel tu vděčné vyznavače. Profesor reálky Jan Svozil nadchl v roce 1904 partu českých studentů a na držovickém mostě přes Hloučelu založili Sportovní kroužek. První hřiště měli v zahradě obecního chudobince a ze skromných začátků vznikla silná organizace, která dokázala překovávat ústrky osudu a z vlastních zdrojů vždy vybudovat hřiště nové, pokud se zavedeného musela z různých důvodů několikrát vzdát.
SK Prostějov sílil a v roce 1928 se na Kladně stal amatérským republikovým mistrem i díky skvělému brankáři Šrámovi. A tak vstoupil do profesionálních soutěží a na jaře 1934 slavil postup do ligy jako teprve druhý moravský klub v historii, jen rok po SK Židenice. Nejúspěšnější éra prostějovského fotbalu začala šestým místem v nováčkovské sezoně, v následujících dvou je vylepšil vždy na třetí místo za Spartou a Slavií. A s tím souvisela i vstupenka do Středoevropského poháru Mitropa Cup.
Los ukázal na vídeňskou Admiru a před zraky 23 tisíc zkoprnělých diváků Prostějov rakouského mistra na jeho hřišti vypráskal čtyři k nule i se slovutným Pepi Bicanem v sestavě. Traduje se, že na utkání přijela z Hané speciálně vypraveným vlakem tisícovka fanoušků. Pak přišly bitvy s maďarskou Újpéstí a o rok později se švýcarským Grasshopper Curych.
V roce 1940, kdy vznikl Český pohár, byl Prostějov protřelý ligista se zkušenostmi i z mnoha dalších mezinárodních přátelských zápasů hraných doma či na turné po Francii, Jugoslávii, Pobaltí nebo Norsku. A teď jeho hráči v čele s obávaným reprezentačním útočníkem Janem Melkou cítili šanci ukořistit první opravdu velkou trofej.
Kvasící SK Olomouc
I v Olomouci, podobně jako jinde, se jako první do míče zamilovali kluci školou povinní. Stačilo pár zápasů s hadrákem a zakládali Studentský kroužek, z něhož byl v roce 1912 ustanoven SK Olomouc. Zda byl první ve městě, to záleží na úhlu pohledu, protože o pár měsíců dříve, na jaře toho roku, vznikl SK Hodolany. Jenže tehdy ještě samostatná vesnice se stala součástí Velké Olomouce až o sedm let později.
Rozhodující finále otevíralo zbrusu nový Andrův stadion. Lidé zaplnili každé místo, odkud bylo jen trochu vidět. Noviny uváděly návštěvu přes 15 tisíc fanoušků, nikdy dříve v Olomouci tolik lidí na fotbal nepřišlo. Vlevo v pozadí je říšská vlajka s hákovým křížem, vpravo vlajka Protektorátu Čechy a Morava.
SK Olomouc se stal od začátku hybatelem sportovního dění ve městě. Brzy založil také hokejový odbor, tedy přesněji odbor kanadského hockeye, protože tenkrát se hrával i bandy hokej. Dále provozoval tenis, lehkou atletiku a postupně vznikaly a následně také zanikaly další odbory.
Právě neustálý kvas a střídání lepších období s horšími provázené sem tam i názorovým rozkolem a rozštěpením byly typické pro klubový život SK Olomouc. Zázemí si vybudoval naproti klášteru Hradisko, kde měl nejen fotbalové hřiště a několik tenisových kurtů, ale také tu provozoval vlastní veřejnou plovárnu, z níž plynuly důležité příjmy do klubové pokladny.
Fotbalovou pověstí však příliš nepřekračoval hranice Hané a v roce 1936, kdy SK Prostějov sváděl ve Středoevropském poháru historické bitvy se zahraničními soupeři a v lize proháněl Spartu se Slavií, poprvé slavil postup do Moravskoslezské divize, tedy druhé nejvyšší soutěže. To se ale brzy mělo změnit.
Přichází Ander a ASO
Do čela klubu se totiž dostal Josef Ander, úspěšný podnikatel a majitel sítě obchodních domů ASO. V jeho motivaci nebyla náhlá rozmařilost zbohatlíka, ale nadšení milovníka sportu, vždyť do výboru byl poprvé zvolen už v roce 1920 a od té doby načerpal dokonalou znalost fungování klubu. Ve 30. letech také založil firemní Anderovu jedenáctku, později přejmenovanou na SK ASO. V roce 1937 Ander oba kluby spojil pod názvem SK Olomouc ASO a se stal předsedou.
Cíl měl jasný: dostat do Olomouce nejvyšší soutěž. Usilovně sháněl kvalitní hráče, do obrany získal charismatického kapitána Jana Vojtíška a urostlého Josefa Krupku, majstrštykem byl příchod Vladimíra Doležala z Velkého Meziříčí, nejlepšího brankáře na Moravě, o něhož usilovaly ligové Židenice a Sparta. Právě tato trojice se stala na řadu let základními kameny ASA.
Pro Doležala začalo angažmá na jaře 1940 trpce, v klíčovém zápase o vítězství v divizi a tím i postup do kvalifikace o ligu, muselo ASO vyhrát nad prvním SK Rolný Prostějov, ale byla z toho jen remíza 2:2. Sen o lize musel počkat. „Divizi jsme nevyhráli. V brance jsem se nudil. Byli jsme skutečně dobří, ale náskok Rolného z podzimu jsme nedohonili. Začal první ročník Českého poháru, to byla šance dokázat, že jsme se dostali na úroveň ligových mužstev. A tu šanci jsme nepustili,“ napsal si brankář Vladimír Doležal do své kroniky.
Ander chtěl s pomocí svých úspěšných firem pozvednout sport ve městě. Nakoupil rozsáhlé pozemky na místě bývalé městské střelnice a začal budovat nevídaný areál. Jako první otevíral už na podzim 1938 zimní stadion, kde našli zázemí hokejisté a krasobruslaři. V létě se kluziště měnilo na hřiště pro házenou, volejbal či box, vedle vyrostly tenisové kurty a sídlo klub získal v honosné budově bývalé střelnice, jíž se říkalo rotunda.
Jen na fotbalové zápasy teď už vzkříšeného oddílu se stále chodilo na staré hřiště ke klášteru Hradisko, stavba výjimečného stadionu s atletickou drahou se protáhla až do roku 1940. Mluvilo se o něm v superlativech, jako o nejkrásnějším v protektorátu, však také stál sedm milionů korun. Hotový byl krátce před finále Českého poháru.
Fotbalová horečka v létě 1940
Nejdřív se do něj ale Olomouc musela probojovat. Pohár se celý odehrál během léta systémem doma a venku, a pokud bylo skóre vyrovnané, následoval třetí zápas na neutrální půdě. ASO nejprve vyřadilo Beroun 5:0 a 7:1 a čekala je SK Slezská Ostrava, která čerstvě spadla z ligy, ale v prvním kole poháru přemohla Spartu. Tentokrát ale na Staré Střelnici pálilo jen ASO, když vyhrálo 5:0 a doma 2:0. V semifinále si poradilo s divizním Meteorem VIII Praha 3:1 a 4:1.
Prostějov se v prvním kole naladil postupem přes divizní Nusle a pak vyřadil pražskou Slavii. Zvlášť výhra 3:1 na půdě úřadujícího mistra veřejnost šokovala a postup Hanákům nevzala ani domácí porážka 2:3 před čtyřtisícovou návštěvou.
Ještě větší drama sehráli v semifinále s Plzní, po remízách 0:0 a 2:2 musel postupujícího určit zápas na neutrální půdě. Tou se stal stadion na Letné, kde rozhodl jedinou brankou Juříček – a nic na tom nezměnilo ani to, že Prostějov dohrával bez dvou vyloučených.
Stalo se před letyHistorický speciál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu naleznete přehledně ZDE. |
Haná vzplála fotbalovou horečkou a lístky na finále šly na dračku. Role favorita se přisuzovala ligovému Prostějovu, který měl navíc v prvním finále výhodu domácího prostředí. Musel se však obejít bez potrestaného obránce Omachlíka, útočníka Juříčka a zraněného střelce Melky. Šance divizní Olomouce také zvyšovala působivá jízda pohárem bez jediné porážky.
Pět tisíc diváků se 11. srpna vtěsnalo na prostějovský stadion a sledovalo v prvním poločase vyrovnanou bitvu, kterou po přestávce střelecky otevřel domácí Kula. Sebevědomé ASO se ale nevzdalo a během 22 minut brankami Zoubka, Čabani a Nepaly zápas otočilo na 3:1. Od vyšší porážky zachránil Prostějov zkušený gólman Šrám a obránce Lolek Cetkovský, jinak předválečný hokejový reprezentant.
„Oči jim plály vzrušením“
Odveta o týden později 18. srpna se stala dnem, kdy se Olomouc zamilovala do fotbalu. Patnáct tisíc lidí zaplnilo do posledního místa zbrusu nový stadion, jemuž dominovala komfortní tribuna a okolo atletické dráhy pak stupňovité hlediště. I když málokdo pochyboval, že si ASO nechá šanci na trofej uniknout, na hřišti to tak jasné nebylo. Prostějov už měl své opory zpět, naopak domácí v prvním finále přišli o nejlepšího záložníka Hendrycha, který nedohrál kvůli zlomené klíční kosti.
„Jedeme do Olomouce s pevnou vůlí zvítězit. I když jsme před týdnem prohráli 1:3, není vyloučeno, že alespoň dvoubrankovým rozdílem vyhrajeme a vynutíme si tak třetí zápas. Známe sílu soupeře, přesto se však nebojíme, v neděli v Olomouci vyhrají nervy. Těším se již na zápas, přání všech Prostějovanů je, abychom si pohár přivezli domů, nebo alespoň do Prahy jeli sehrát třetí zápas,“ hlásil před odvetou prostějovský kapitán Jan Melka.
Když navíc ve 31. minutě poslal Palát hosty do vedení, vypadalo to na pokaženou oslavu. Po přestávce ale ASO začalo mít navrch a v 71. minutě vyrovnal Zoubek. Když sedm minut před koncem přidal druhý gól Šimek, mohly oslavy začít. „Potlesk a volání povzbudivých hesel znělo nakonec téměř neustále a často splývalo v bouři radosti, nebo rozčilení při množství dramatických okamžiků. Zejména když se domácí ujali vedení, znovu a znovu vybuchovalo hlučné nadšení, do vzduchu létaly čepice a klobouky, fanouškové poskakovali a mávali rukama, objímali se a oči jim plály vzrušením. A na hřišti byl šťastný střelec vítězného goalu Šimek málem umačkán svými rozradostněnými druhy,“ referoval reportér Lidových novin.
Po zápase převzal z rukou předsedy českého svazu Pelikána vítězný pohár spokojený mecenáš Josef Ander a zdůraznil, že pro něj je to teprve začátek. „Jsem šťasten, že jsme pohár vyhráli. Snažili jsme se udělati pro sport a pro kopanou vše, co bylo v našich silách. Čekáme, že nás vedení Svazu odmění tím, po čem toužíme. Myslím tím kooptaci našeho mužstva do Národní ligy. Zaslouží si toho mužstvo, stadion i město Olomouc.“
Vzestup a pak trpký konec
Ander se dočkal už v příští sezoně, kdy ASO vyhrálo divizi i kvalifikaci o ligu a navrch si v Praze posílilo renomé vítězstvím na Zimním turnaji za účasti Sparty i Slavie. Od podzimu 1941 se tak Olomouc zařadila mezi elitu, kde sváděla i bitvy s Prostějovem. Ten opustil nejvyšší soutěž na jaře roku 1946 a už nikdy se do ní nevrátil. Desítky let působil ve druhé lize, v novém tisíciletí ale padal stále níž, načas dokonce mužský tým zanikl. Až v poslední dekádě se znovu zařadil do druhé ligy.
ASO a jeho majitel dopadli mnohem hůř. Fotbalový klub sestoupil z ligy na jaře 1947, v plánu byl rychlý návrat, nikdo však tehdy nemohl tušit, že mu zbývají poslední roky existence. Po komunistickém převratu v únoru 1948 a znárodnění totiž rodina Anderů přišla o všechno. Josef a jeho žena byli zatčeni a padesátá léta strávili v uranových dolech v Jáchymově. Ve vězení prožili deset let, po propuštění se Ander i s rodinou usadil v Brně, kde v 87 letech zemřel. Pohřbít se však nechal ve své osudové Olomouci.
Stadion, jejž nechal postavit, se později stal domovem jiného klubu – Sigmy. Fotbalu slouží dodnes a nese jeho jméno. Stojí i kurty a házenkářský areál, vedle kterého je malá zelená oáza, jíž lidé neřeknou jinak než ASO park. A když jdou z města na zápas na Andrův stadion, míjejí zaoblenou funkcionalistickou skladištní budovu, nad jejímž vchodem stále hrdě ční tři písmena ASO jako připomínka štědrého patriota i dne, kdy se díky němu Olomouc zamilovala do fotbalu.
