KOMENTÁŘ VLADIMÍRA PISKÁČKA | Sedím na poradě vedení jedné školy s přibližně 300 studenty. Vlevo ode mne sedí ředitel školy, napravo jeho výkonná zástupkyně, přes stůl šéfka marketingu a vedoucí studijního oddělení. Všichni máme otevřené počítače a zuřivě již deset minut googlíme.
Do otevření školy a nástupu žáků zbývají tři pracovní dny a vedení školy stále dokola řeší, jaká covidová opatření nastaví. A jak se postaví k doporučením, která ministerstvo před pár dny vydalo. Respektive, jak si nastaví pravidla vlastní, protože doporučení jsou úplně na nic. Porada vedení se táhne, všichni se snažíme najít faktické informace, kterými bychom naše finální rozhodnutí podpořili.
O čem se na poradě rozhoduje? No o takové drobnosti, jako jestli žáci začnou ve škole, nebo se už rovnou udělá on-line výuka, jak se chovat při prvním nakaženém, co dělat když se nakazí tři studenti, čtyři, pedagog. A především, jak studentům kýženou látku předat i za velmi nepříznivých podmínek.
„V doporučeních je, že se máme řídit jejich semaforem, ale já ho nikde nemůžu najít. Nemáte někdo odkaz,“ ptá se kolektivu ředitel školy.
„No mělo by to být na stránkách ústavu informací o zdraví, nebo úřadu zdravotnických informací, nebo tak se to nějak jmenuje. Včera jsem slyšel v televizi jeho ředitele a ten o tom semaforu mluvil,“ dočká se reakce.
Je samozřejmé, že název Úřadu zdravotnických informací a statistiky nezná přesně, nikdy předtím o něm neslyšel a data, která z něj již měsíce padají, jsou naprosto k ničemu, k životu ho tedy opravdu nepotřebuje.
„Tam to nikde nevidím,“ ozve se ředitel poté, co stránky najde.
„Tak na stránkách ministerstva zdravotnictví,“ dostane další radu.
