‚Nicka, lúzr, monstrum.‘ Proces s útočníkem z Christchurche otevřel debatu, jak psát o teroristech
„Jedním ze záměrů jeho teroristického činu bylo stát se notoricky známým. A proto mě nikdy neuslyšíte říct jeho jméno,“ prohlásila novozélandská premiérka Jacinda Ardernová po teroristickém útoku ve městě Christchurch. A její slova si vzala k srdci i většina novozélandských médií, jež svou pozornost přesunula z útočníka na jeho oběti. Na tom, jestli je vhodné informovat a dávat pozornost pachatelům teroristických činů, se ale experti neshodují.
Australan Brenton Tarrant byl ve čtvrtek na Novém Zélandu odsouzen za teroristický útok na dvě mešity. Za útok, který nepřežilo 51 lidí, dostal doživotní trest bez možnosti podmínečného propuštění.
Ačkoliv se jedná o nejhorší zločin v historii Nového Zélandu, média i premiérka se rozhodli nedat soudní proces s Australanem do centra dění a v mnoha případech ani nezveřejňovat teroristovo jméno.
V pondělí, kdy čtyřdenní slyšení s 29letým atentátníkem začalo, tamní veřejnoprávní televize TVNZ umístila zprávu o procesu až na čtvrté místo v pořadí a rádio RNZ zaměřilo svou pozornost na oběti teroristického útoku.
V den samotného odsouzení pak vystoupila premiérka Jacinda Ardernová a potvrdila svá dřívější slova: „Zaslouží si doživotí naplněné naprostým tichem.“
Zprávy, které v ten den vyšly, prošly pevným redakčním sítem. Mediální společnosti se snažily vyhnout podívané, jakou byl norský soud s masovým vrahem Andersem Breivikem.
Ředitel zpravodajství RNZ Richard Sutherland řekl, že jeho tým přísně dodržoval mediální dohody. „Nikdy jsme mu nedovolili, aby využil některé ze svých soudních vystoupení jako platformu pro obhajobu svých nechutných názorů,“ citoval ho britský server The Guardian.
‚Jste terorista, nelidský a ohavný masový vrah a zrůda.‘ Útočník z Christchurche dostal doživotí
Číst článek
S tím souhlasí i ředitelka zpravodajství ve společnosti Mediaworks Sarah Bristowová. „Informovat o tomto případu je nesmírně důležité, ale neznamená to tolerovat šíření nenávistné ideologie. Věděli jsme, že se Tarrant může pokusit použít zpravodajská média k šíření rasistických názorů, a tak jsme byli velmi opatrní,“ vysvětlila.
To, jestli atentátník dostane prostor promluvit do médií, mělo být vyzkoušeno v pondělí, kdy měl možnost vyjádřit se u soudu. Nakonec ale příležitosti nevyužil, místo toho se jen krátce vyjádřil jeho právník.
Postoj novozélandské premiérky přejaly i Tarrentovy oběti, obdobně se zachovala i veřejnost.
Místo jména teroristy začali lidé používat slova jako „lúzr“, „smetiště společnosti“, „nicka“ nebo „monstrum“. A začali se obracet na světové deníky, aby také přestaly používat teroristovo jméno. „Buďte jako Ardernová,“ vyzývali je.
Jmenovat, nebo nejmenovat?
Požadavek nejmenovat teroristu nesouvisí jen s případem v Christchurchi, ale prosazují ho i organizace jako Survivors Against Terror a No Notoriety, založené příbuznými oběti jiných útoků.
„Požadavek stojí na argumentu, že teroristé často uvádějí jména svých vzorů, navazují na sebe a touží dosáhnout slávy a najít následovníky. Jde tedy o strategii zaměřenou na vymazání paměti o osobě, která hrůzný čin vykonala,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz expert na etiku médií Jan Motal z brněnské Masarykovy univerzity.
‚Nechal jsem se strhnout.‘ Za schvalování útoku v Christchurchi dostal muž dvouletou podmínku
Číst článek
S touto myšlenkou souhlasí i Brendan Cox, spoluzakladatel organizace Survivors Against Terror a manžel britské poslankyně Jo Coxové, která byla zavražděna neonacistou Thomasem Mairem před referendem o členství Spojeného království v Evropské unii v roce 2016.
„Za dva a půl roku od smrti mé manželky Jo jsem nikdy nevyslovil jméno jejího vraha. Moje děti ho nikdy neslyšely a neobjevuje se v knize, kterou jsem o Jo napsal. Byl zapomenut celou naší rodinou a velkou většinou veřejnosti. A přesně tak to má být,“ napsal Cox v reakci na vyjádření novozélandské premiérky.
„Nenaznačuji, že by média neměla říct, kdo útok provedl. Je však rozdíl mezi uváděním skutečnosti a posedlou propagací jména, fotky a agendy pachatele,“ dodal.
Jak dilema řešit?
Média ale v tomto případě často neví, jak reagovat. Neinformování o situaci jde totiž proti zásadám novinářské práce. „Novináři si často neví rady, jak dilema řešit. Mají pocit, že zrazují principy své profese. Proto i z výzkumů vyplývá, že se jména teroristů většinou zveřejňují,“ vysvětluje Motal.
‚Je to velký frajer, kéž by nás bylo víc.‘ Za schvalování útoků na Novém Zélandu dostala žena podmínku
Číst článek
„Nicméně novináři nemají povinnost přinášet všechny informace, mají je selektovat podle pravdivosti a relevance a vždy zvažovat veřejný zájem. Domnívám se, že na popularitě teroristů žádný veřejný zájem není. Jde vždy ale o zvážení toho konkrétního případu v daném kontextu, nelze dát univerzální pravidlo – identita teroristy někdy může být velmi důležitá a podstatná informace,“ dodává.
Podle šéfredaktorky zpravodajského serveru The Guardian Katharine Vinerové je role zpravodajské organizace jiná než role politika nebo politické strany, a proto by média jméno teroristy zveřejnit měla.
„Naší zodpovědností je hlásit fakta, dávat události do kontextu a předávat informace našim čtenářům tak, aby pochopili, co se děje. Neoznámení jména teroristy by toto úsilí mohlo poškodit. Myslíme si ale, že je důležité, aby v médiích nebyla osobnost teroristy zmiňována příliš a aby naši redaktoři zaměřili pozornost také na oběti,“ vysvětlila Vinerová.
Experti se neshodují
Ačkoliv podle Alexandra Meleagrou-Hitchense, vedoucího programu pro výzkum extremismu na George Washington University, existují výhody nejmenování teroristů v médiích, nejde o krok k zastavení terorismu.
Teroristé jsou podle něj v první řadě posuzováni – a buď nenáviděni, nebo obdivováni – na základě svých činů, nikoli své osobnosti.
Hitchens zdůrazňuje i další nevýhody nejmenování útočníků. Podobná reakce na teroristický čin prý dává mnohem větší prostor konspirátorům, aby mohli v klidu šířit mýty a zároveň se nepotýkali s fakty poskytovanými vládou a seriózními médii.
Žalobce obvinil muže, který na facebooku schvaloval breivikův terorismus. Hrozí mu až 15 let vězení
Číst článek
„Navíc identifikace teroristů často vrhá světlo na to, jak nevýrazní jsou jako lidé – například vyšetřování pozadí Anderse Breivika ukázalo, že je to spíše nudný narcisista. Odhalení skutečné osobnosti teroristů tak někdy může mít horší dopad na jejich image než jejich úplné ignorování,“ dodává Hitchens.
Konsenzus zatím neexistuje
Podle Jana Motala univerzálně přijímaná pravidla, jak psát o terorismu, neexistují a konsenzus se mezi novináři teprve hledá. Převažuje však jednoznačně tlak nepodporovat terorismus tím, že by se média stávala ampliony teroristů a pomáhala šířit jejich ideologii.
„Terorismus se vždy snaží získat pozornost veřejnosti, vyvolat zděšení, šířit svoje postoje a hledat následovníky. Proto by média neměla dávat teroristům prostor k vyjádření, neměla by ukazovat jejich propagandistická videa a manifesty. Měla by přinášet příběhy obětí, spíše než podporovat hrdinský kult násilníků. Nejde však bohužel stále ještě o standard – média často upřednostňují čtenost před etikou,“ shrnuje problematiku Motal.
